Když jsem kdysi začala zkoumat, co přesně třímá ve mně, závěry byly poněkud pestré. Tehdy mě ke zkoumání sebe sama přivedly hodiny psychologie na škole. Zjistila jsem, že se částečně nacházím někde uprostřed mezi flegmatikem a cholerikem. Snad na základě toho, jak rychle dokáži v určitých situacích přejít ze stavu ledového klidu do krátkého cholerického výstupu. Zdaleka nejvíce ve mně však převažuje introvertní melancholik. Možná se nejednalo o chronickou diagnózu, ale najednou byla tady.

Pochopitelně jsem vycházela hlavně ze svého dětství. Malá hodná holčička, mimo své nejbližší nepříliš komunikativní. I když… jak kdy. Taky jsem to uměla „rozjet“.

S převažující povahou introverta samozřejmě výrazně jiné projevy, než jaké má extrovert. Na základní škole se tato stránka mého temperamentu projevovala zejména v mé rozdílné úspěšnosti při ústních a písemných zkouškách. Zatímco u písemné práce jsem, snad jen s výjimkou matematiky, propiskou „jela“ jako Formule 1. Pokud jsem byla vyvolána, nejenom že tam moje maličkost stála jak Lotova žena, ale současně jsem si často připadala dutá jako poleno. Třída třiceti žáků na mě civěla a já nebyla schopná kromě pár větiček něco kloudného říci.

Poznání je nasnadě, trocha sebejistoty je v životě nezbytná.

Nedostatek sebedůvěry však není sám o sobě nejhorší. Což teprve, přidá-li se k němu ještě i nějaký ten trapas.

Jednou jsem ve vesnici, kde rodiče koupili chalupu, byla vyslána do místního krámku k nákupu tří položek. Bylo mi tehdy necelých dvanáct. Všichni přítomní vesničtí rodáci před krámem i v krámu po mně začali hned pokukovat a poměřovat si mě. Měla jsem dojem, že jim visí na rtech: Co tady ta městská holka chce? Jejich pohledy mne postupně vyváděly z míry. Čekala jsem ve frontě plná nervozity a rozhodnutá, že u pultu musím být rychle hotova. Když jsem přišla na řadu, nadechla jsem se, aby ze mě následně vypadlo: „Prosila bych jedno mámámámámáslo.“

Za mnou to zašumělo, někdo se uchechtnul a prodavačka na mě zůstala nevěřícně zírat, co že si to u ní hodlám zakoupit. Byla jsem okamžitě rudá jako rak. Možná i ten by mi mou barvu mohl závidět. K nákupu housek jsem se už nedostala v obavě, jak by si kdo vysvětlil, oč jde, kdybych ze sebe dostala: „houhouhou…“

Nezapomenutelná je pro mě také jedna z prvních jízd na kole, na kterém jsem uměla jezdit sotva týden. Na bratrancově vypůjčeném bicyklu jsem tréninkově projížděla kolem hřiště, kde se právě rozcvičovala fotbalová jedenáctka. Hráči byli rozdovádění a halasně se mezi sebou dohadovali. Když mě v tom poklidném okolí viděli projíždět, upoutala jsem jejich pozornost. Začali na mě pokřikovat: „Do toho, do toho!“

Stalo se to, co se prostě stát muselo. Ten soustředěný zájem mě totálně vykolejil, ztratila jsem koncentraci a přehlédla drobné polínko, které mi leželo v cestě. Promarněná příležitost zabrat do zorného pole tento nevelký kus dřeva způsobila katapultování mého těla a následný let vzduchem. Místem dopadu byla škarpa, naštěstí zaplněná haldou písku (zázraky se dějí). Jako správný pštros jsem se do ní zabořila až po krk. Zbytek těla s roztaženýma rukama a nohama zůstal trčet z haldy. Zmítala jsem sebou a hrabala se ven. Když jsem posléze vyprskávala písek z pusy na všechny světové strany a vyklepávala ho i z uší, ozývalo se blízko mě bujaré aplaudování zmíněné fotbalové jedenáctky.

Co bych dál líčila. Kolu se sice nic nestalo, ale protože jsem měla rázem nohy jako rozklepaný sulc, už jsem na něj nesedla. Podobna funícímu sentinelu jsem ho vedla po krajnici co nejrychleji odtamtud.

V dospělosti pak člověk může konstatovat, že se jeho charakter přece jenom změnil. Přestože něco zůstává. Přibylo otevřenosti a komunikace, pokračuje sbírání vědomostí a zkušeností. A tak se například ukazuje, že u mnohých je podstatou jejich společenské zdrženlivosti špatná adaptibilita na nové lidi a nové prostředí. Zkrátka a dobře, někdo do společnosti vpluje jako okouzlující sangvinik (alias ryba ve vodě), druhý se opatrně rozkoukává.

Lze-li vůbec, bez ohledu na typ temperamentu, nějaké doporučení zobecnit, pak je to potřeba neustálého „nakopávání se“. Ať děláme, co děláme, ať jsme, kde jsme a kdo jsme. V tom to asi bude. Jistě, utržená modřinka nebo modřina se vyskytne vždycky. Ale jde se zkrátka pořád dál.

I já jsem stačila utržit několik modřin. Snažím se z nich hlavně poučit. Jak jen je to možné. Dnes i díky tomu vím, že co se týče temperamentu, nejsem tak úplně zaškatulkovaná. Mít z každého něco není k zahození.

O Renatě Čechové

Renata Čechová se narodila v březnu 1970 v Praze, kde žije dodnes. Vystudovala integrovanou školu v oboru knihkupec a ve své profesi také s přestávkou pracovala. Mimo to byla také referentkou, fakturantkou a na čas působila i ve videopůjčovně. Je knihomolkou, ale zajímá se o veškerou kulturu vůbec. A nejen o ni.

Hodně let psala takzvaně do šuplíku. Od chvíle, kdy se rozhodla psát i navenek, jí vyšly už dvě knihy: Do kopce i z vršku (2013) a S vůní jasmínu (2014). Právě dopsala i svou první dětskou knihu.

Zdroj náhledového obrázku: FreePhotosBank

Související knihy

Čechová, Renata

Agentura KRIGL, 2013

Čechová, Renata

Agentura KRIGL, 2014