Krystyna Kuhn: Údolí – Katastrofa

Kapitola 16

„Graffiti z doby kamenné. To je naprostý nesmysl. Bože, ty musejí být prastaré.“ Benjamin přistoupil ke Chrisovi a měřil si obrázky na zdi.
Katie si zoufale povzdychla při myšlence, co teď přijde. A skutečně – Benjamin hodil svůj batoh na zem a už měl v ruce i kameru.
„Co myslíte?“ Paul posvítil na stěnu. „Co mají tyhle malby znamenat?“
„To netuším,“ odpověděl Chris.
„Možná to bylo kultovní místo původních obyvatel,“ spekuloval Paul dále.
„No to nevím, jestli už znali i smajlíky.“ Benjamin se zasmál. „Ne, tady jen někdo maloval prostě na staré obrazy. Hele, Katie, ty už jsi tu byla nebo co? Tady je tvoje jméno!“
I v tomto pološeru Katie ucítila, jak se na ni ostatní dívají.
„Vypadám snad, jako by mi byly tři roky a maluju ještě po zdech? Vůbec nic vás nenapadá? Podívejte se pozorněji, pak vás možná napadne, kdo to tady před námi vlastně byl a kdo zničil původní obrázky svými čmáranicemi.“
Ticho.
Byla to Julia, kdo pochopil jako první. Její hlas byl úplně bezbarvý, když začala počítat. „Jeden, dva, tři … je to přesně osm obrysů lidí.“
Benjamin se opět zasmál. „Fajn, takže konečně víme, co se stalo s našimi zmizelými studenty. Pravděpodobně si zvolili stejnou cestu jako my. A protože tohle tady je praaaaaastaré indiánské kultovní místo, rozlítili svými znaky peace a svými čmáranicemi bohy a ti je navěky prokleli.“ Zvrátil hlavu a vydal ze sebe skřek, který protilehlé stěny vrátily ozvěnou.
Katie přeběhl bezděky po zádech mráz.
„Hele.“ Katie chtěla něco říci, avšak to už si Julia změřila postranním pohledem Annu, jejíž obličej jako by zkameněl: „Okamžitě s tím přestaň!“
Benjamin zvedl obě ruce. „Promiň, baby,“ řekl. „Nevěděl jsem, že jsi tak podrážděná.“
Chris přistoupil ke stěně, několik vteřin přemýšlel a poté se postavil zády ke skále. „Julie, pojď sem. Vsadím se, že napravo ode mě stálo děvče. Možná, že jsou v tom srdci jejich iniciály.“
Avšak Julia se nehýbala. Katie pocítila, že její kamarádka je z nějakého důvodu úplně vyjevená. Čehož si Chris, jak se zdálo, vůbec nepovšiml. Nebo to prostě jednoduše ignoroval.
Upravil své tělo přesně do pozice, aby obrys přesně souhlasil s tím jeho a přitáhl k sobě Julii. Jeho ruka se dotkla siluety vedle něj. „Myslím, že se drželi za ruce. Tady bylo ještě všechno v pořádku. Hele, Bene, to musíš natočit.“
Benjamin se samozřejmě nedal dvakrát pobízet. „Super nápad. Julie, jdi ke Chrisovi ještě trochu blíž.“
„Jo, miláčku!“ Chris k sobě Julii velkolepým gestem přitáhl. „Vždycky jsem si přál tě políbit před indiánským kultovním místem. Kdo ví, co tomu řeknou bohové?“
Katie nedokázala odhadnout, jestli bylo Chrisovo chování záměrně zlé, nebo spíše bezmyšlenkovité. Ale viděla Juliinu reakci na ně. Její obličej se stáhl do výrazu, který vyjadřoval směs zděšení a odporu. Ve stejný okamžik k ní o krok blíže přistoupil David – a pak se stalo něco, co Katie naprosto překvapilo. Její spolubydlící, kterou znala vlastně jako tichou a zdrženlivou a která ještě před chvilkou všechny zapřísahala, aby v každém případě zůstali pohromadě, jednoduše utíkala pryč. Aniž by řekla slovo, mířila do tmavých štol a v následujícím okamžiku ji pohltila tma.
Všichni se za Julií vyděšeně dívali.
„Julie,“ vykřikl David plný strachu, „pojď zpátky!“
Ale nestalo se nic. Julia už se nevynořila.
„Vy si myslíte, že tohle celé je nějaká dětská pitomost,“ uslyšela promluvit Annu. Vystoupila z polostínu, z něhož pozorovala mlčky celou scénu, přesně jako byl její styl. „Že to je legrace. Ale není. Tato hora tady nad námi – zdolat ji znamená také vydat sám sebe všanc.
A ano – máte pravdu.“
„Pravdu? V čem?“ zeptal se David a z jeho hlasu byla slyšet nervozita i starost. „Co máš na mysli?“
„Ti, kdo zničili tyhle jeskynní obrazy svými pošetilými říkankami a čmáranicemi, na sebe přivolali kletbu. Ale nikoliv proto, že se na nich chtěli mstít nějací duchové indiánských náčelníků, ale ze zcela prostého důvodu – celou věc nebrali vážně.“
Anna klidně odepnula řemínek své helmy, kterým si ji upevnila na batoh, a nasadila si ji na hlavu. „Jste jako oni.“ Obrátila se.
„Co nebrali vážně?“
Anna se ohlédla zpět přes rameno. „Očividně nevěřili ani na okamžik tomu, že by tyhle jejich obkreslené obrysy mohly být to jediné, co po nich kdy zbude.“
Katie začal po zádech stékat studený pot. Běsnění podzemní řeky bylo pořád ještě tlumené a to ticho na ni náhle dolehlo jako těžké kameny.
Anna zvedla ruku. „Dobrá, zpátky k dennímu rozvrhu. Musíme najít Julii. Nasaďte si helmy. Tunel se za několik stovek metrů stane docela nepohodlným. Připravte se na to, že se zúží. A buďte opatrní! Stačí jeden špatný pohyb a můžete vyvolat padání kamenů. Kromě toho je štola na několika místech tak nízká, že všichni, kdo mají nad metr šedesát musí dát pozor na svoje ctěné hlavy. Ve Fieldsu se říká, že na Grace se dostanou jen géniové. Nevím, jestli je to stejné jako
u fotbalu. Máte také svoje mozky pojištěné miliony?“
Nikdo se ani nenamáhal odpovědi. Annin popis vzal všem dech.
Horská průvodkyně podala Katie začátek lana a druhý konec omotala kolem sebe. „Budeme se jeden za druhým přidržovat tohoto lana. Půjdu napřed, Katie převezme konec. A jen já zapnu svou čelovku. Protože očividně nikdo z vás nepomyslel na to, že bychom měli šetřit energii. Tam nahoře není žádný supermarket, kde by se daly koupit baterie.“
„Ale co je s Julií?“ ozval se Davidův hlas. „Ona si ještě ani nenasadila helmu.“
„Tím je důležitější ji najít tak rychle, jak jen bude možné. Kdybyste někdy svou hyperinteligenci také jednou použili pro skutečně důležitou věc, místo toho, abyste se motali tady dole sem a tam, pak by vám došlo, do čeho jste se to vlastně pustili.“
„Julie!“ V Davidově hlase byla slyšet pustá panika, když vykřikl. „Hej, Julie, pojď zpátky!“
„Zatraceně, drž klapačku!“ přerušila ho netrpělivě Anna. „Každý hlasitý zvuk může tady dole vyvolat sesuv kamení. Už jste něco slyšeli o zvukových vlnách?“
„Ale Julia, ona o nich nic neví,“ nevzdával se David. „Nemá přece ani tušení …“ Otočil se na Chrise. „Jak jsi jen mohl? Neříkal jsi, že na ni budeš dávat pozor? Jestli se jí něco stane, tak tě odrovnám.“
„Ach, opravdu?“ Chris zůstal zcela klidný. „A ty si teď myslíš, že se tě budu bát? S takovou měkkotou, jako jsi ty, jsem se ještě nesetkal. Ty si myslíš, že jsem si nevšiml, jak ses do ní zabouchl? Ale něco ti řeknu! Julia nechce žádného loosera, jako jsi ty.“
Katie předstoupila. „Co se to s vámi jen děje?“ zasykla. „Tady není ani to správné místo, a už vůbec ne ten správný čas na vaše egoistické šarvátky! Budeme prostě doufat, že na nás Julia na další odbočce počká.“
Mlčky si nasadili helmy a jednu po druhé vypnuli i své baterky.
Než Katie zhasla svou čelovku, naklonila se k Anně. „Proč jsi mi, zatraceně, neřekla o tomhle tunelu nikdy dřív?“
„Nikdy ses mě nezeptala.“
Anna nepřeháněla. Cesta přední částí štoly byla procházka. To, co přišlo nyní – to bylo peklo. Přinejmenším Katie protrpěla všechny útrapy, které toto peklo připravovaly, než pocítila zoufalé přání tyto stěny od sebe odstrčit co nejdále. Ano, její panika byla tak strašná, že na okamžik uvěřila tomu, že by toho byla schopná. Avšak když její ruka sáhla doprava a dotkla se skály, sáhla do něčeho měkkého, takže okamžitě ucukla.
To nebyl žádný chladný kámen, kterého se její prsty dotkly, nýbrž něco jiného. Bylo to na dotyk vlhké, jako kdyby stěna byla porostlá popínavými rostlinami, což bylo samozřejmě nemožné, protože do tohoto tunelu nepronikalo naprosto žádné světlo. Ale mech a řasy tady mohly růst docela dobře.
Kupředu se dostávali jen obtížně, což bylo zaprvé následkem tmy, zadruhé pak tím, že dřevěný strop nad nimi byl stále nižší a nižší. Už nyní nestačilo pouze sehnout hlavu, ne, brzy bylo možné se dostat vpřed jen po kolenou, což všechny stálo spoustu sil. Ještě ke všemu musela být opatrná, protože její batoh se každou chvíli zarazil o strop a na jejich hlavy se tak sypal štěrk. A měla pocit, že jdou stále nahoru.
Jestliže ještě na začátku vždy z chlapců někdo nahlas zaklel, tak těmto zvukům učinilo přítrž Annino varovné „Psst“ i podivný skřípavý zvuk.
Katie zbylo jen jediné, aby počítala kroky a nemyslela na nic jiného. To byla jediná možnost, jak vydržet. Prostě vypnout myšlenky. Ale čím více se o to Katie snažila, tím obtížnější jí to připadalo. Viděla neustále před sebou Julii, která se vyřítila do toho černého tunelu, aniž by věděla, co ji čeká, bez jakéhokoliv varování, jaké riziko tím podstupuje.
A brzy už Katie nepočítala kroky, nýbrž byla ovládána jednou myšlenkou – kde jen, zatraceně, Julie vězíš?
„Kde zatraceně může být?“ uslyšela v témže okamžiku šeptat Davida, který šel přímo před ní. „Museli jsme ji už dávno dohnat.“
„Nemám ani tušení,“ odpověděla potichu.
„Chris je takový idiot.“ David k tomu ještě doplnil něco, čemu Katie nerozuměla.
„Oba jste úplní idioti,“ zasykla nazpátek.
„To si nemůžete svoje zákopové války vyřídit až pak, když budeme sedět na Grace a nudit se?“
Zákopové války.
Zvuk, který je nyní zastavil, zněl přesně tak. Tunelem se prohnalo dunění, které směřovalo přesně k nim. Ale už to nebylo dunění vody, které bylo stále slabší, čím více se vzdalovali jeskyni s obrázky.
Katie narazila do Davida, který se zastavil. „Co se děje?“
„Netuším.“
Katie rozsvítila svou čelovku.
Anna zvedla ruku a ukázala jim, aby byli zticha. Pak uvolnila lano, které si kolem sebe omotala a klekla si. Paul, těsně za ní, ji chtěl následovat, avšak Anna zavrtěla hlavou a pohybovala se kupředu chodbou po všech čtyřech. Tma pohltila její postavu rychleji, než se to Katie zdálo vůbec možné.
Ve stejném okamžiku pocítila, jak se jí hůře dýchá a pak pochopila: To nebyla jenom tma. Vzduch byl úplně šedivý!
Zvedla lampu a pak uviděla oblak prachu, který směřoval přímo k ní. Přicházel přímo zepředu.
„Padající kameny!“
Katie vůbec nevěděla, kdo tuhle větu vyslovil. Vyslovil ji vůbec někdo? Ale to, co znamenala, jí bylo známo ve zlomku vteřiny. Tenkrát okamžitě pochopila, co to znamená, když se lano, na kterém visel Sebastien, najednou uvolnilo. Někde před nimi se uvolnil kámen někde tam vepředu byla…
„Julie!“
Jenom jméno. Jenom slovo.
Vyslovené ve špatný čas. Na špatném místě.
Jenom slovo.
Nejen že může narušit vztah mezi dvěma lidmi, nýbrž může se kvůli němu zřítit celý svět. Jediné jméno, které David pronikavě volal.
Katie jednala, aniž by přemýšlela. Napřáhla ruku, přitiskla ji pevně na Davidova ústa a zoufalý křik přešel v přidušené supění. Pak ho strhla dolů na zem, než se na ně začaly sypat kameny a než dostala pocit, že pod nimi zůstane uvězněná navěky.
Katina nejranější vzpomínka byla na nějakou zeď. Na vysokou zeď postavenou ze šedivých kamenů. Zahrada. Květiny, jejichž sladká vůně v ní vyvolávala nevolnost. A hlasy. Ženské hlasy. Kdyby o tom nevěděla více, tak by si až dodnes uchovala v paměti vzpomínku na zpěv. Neboť později, když ji s sebou rodiče vláčeli do opery, vyvolávaly v ní ženské hlasy sopránu přesně takovouto nevolnost.
Zdí se Katie dříve neobávala. Zdi byly pouze hranice, za nimiž se nacházelo dobrodružství, nebo lépe řečeno svět, který něco sliboval. A co mělo tohle něco být, to nedokázala popsat, ale už jako dítě si pevně umínila, že to není důležité. Důležité bylo jen to, že zdi tvořily hranice. Hranice k řece, ke které nesměla chodit. Později hranice, za nimiž se nacházely ulice, které vedly tam, kam nesměla jít. Nebo ulice, kterou nesměla přejít.
Ale zatraceně, odjakživa cítila, že ulice a řeky vedou k nějakému cíli, že popisují cestu, která ji vábila celou svou mocí.
Tenkrát, onoho dne v Koreji, mohlo jí být tak tři nebo čtyři roky, stála nejprve velmi dlouho před touto zdí a jen si ji prohlížela. Než se vynořila kočka, která nezaváhala ani vteřinku a bez jakékoliv námahy vyskočila na zeď, chvíli balancovala na římse a pak zmizela beze stopy na druhé straně. Katie tuhle kočku už nikdy neviděla, ale pochopila, že zdi vždycky znamenají, že existuje nějaká druhá strana, kterou stojí za to objevit.
A dokáže si ještě naprosto přesně vybavit myšlenku, kterou v tento okamžik měla. No, možná to nebyla žádná myšlenka jaksepatří, spíše jen takový pocit. Jednoduše se pokusila o to, co jí tahle kočka ukázala. A – to věděla ještě zcela přesně: Dostala se docela daleko, protože zpěv v zahradě za ní rázem utichl. Chopily se jí něčí ruce, stáhly ji dolů, pak jí někdo domlouval a – to byl konec jejího dobrodružství.
Křičela, jako by ji na nože brali. Dodneška neví, co se za tou proklatou zdí skrývalo. Ale jedno bylo jasné, pochopila to už jako tříleté děvčátko – zdi člověka uzamknou.
A to nebylo nic, co by byla ochotná akceptovat.
Narovnala se. Její ruka sáhla automaticky po čelovce, aby ji zapnula, avšak pak pochopila, že baterka už svítí. Ve vzduchu jen vířilo tolik prachu, že nedokázala vůbec nic rozeznat.
„Všechno v pohodě?“ Zvláštní, tenhle hlas. Katie věděla okamžitě, kdo se to nad ní sklání. Paul.
„Ta zatracená štola se zřítila!“
Teprve teď ucítila Katie vedle sebe tělo a vzpomněla si, že strhla Davida s sebou dolů.
„Davide?“
Vedle ní jen stín.
„Jsi v pořádku, Davide?“
Žádná odpověď.
„Jsi zraněný?“
„Jsem v pohodě. Ale Julia…“
Katie se uklidnila, když Davidův hlas zněl stále jasněji a silněji. Zvedl se, jeho polekaný obličej se podobal v mlze z prachu spíše nějaké grimase než običeji.
Katie se podívala dopředu.
„Chrisi? Anno?“
„Tady.“ Jeden po druhém se vyloupli nezranění z temnoty. Obličeje měli černé od prachu, Katie nedokázala rozeznat, co se v nich právě odehrává. Ale dokázala si to představit.
Chrisův hlas byl přidušený, když přistoupil k Davidovi. „Ty zatracenej idiote!“ Spíše jen zasykl, než skutečně mluvil. „Kdo z nás dvou se nakonec postaral o to, že se Julii něco stane?“ Sípavě zalapal po dechu. „Teď mě dobře poslouchej. Jestli se jí něco přihodilo, tak to budeš ty, koho zabiju!“
Chystal se na Davida vrhnout, ale Katie se mu vrhla po ruce. To poslední, co tady dole teď potřebují, jsou dva kluci, kteří se začnou kočkovat.
David se celý pohroužil do sebe. „Musíme ji hledat,“ zašeptal zoufale. „Okamžitě. Nesmíme ztrácet čas.“
„Tak na to zapomeň.“ Paul se nemohl pořádně narovnat, při každém pohybu narážel hlavou do stropu. „Tam vepředu se už nikam dál nedostaneme. Sesuv kamení před námi tunel téměř celý zasypal. Tady vzadu zůstaly jenom výběžky.“
David se kolem něj prosmýkl. „Musíme prohrabat cestu.“
„A čím? Rukama?“
David neodpověděl, jen kolem nich mlčky prošel. Chris ho následoval těsně za ním.
„Vím, jak mu je, když je ve hře život jeho velké lásky?“ zaslechla Katie Paulův šepot. „A ty to víš také. Co myslíš, Katie? Dá se to vůbec někdy překonat?“
On to věděl.
Paul Forster věděl, co se stalo Sebastienovi a jakou roli v tom sehrála Katie. A ne, nikdy to nedokáže překonat, ale také nedokázala změnit svou minulost. Jediné, co mohla udělat, bylo pomoci Davidovi.
Až do dneška vůbec netušila, že je David do Julie zamilovaný. Ale to bylo tím, když se někdo snaží hrát si na svatého a dodržovat pravidla. Pravidla jsou zdi, za nimiž se barikádují zbabělci.
Ironií osudu bylo pouze to, že se nyní brodil bok po boku se svým rivalem kupami kamení k místu, kde úlomky skály zasypaly cestu až ke stropu. Světlo jeho baterky blikalo v rytmu jeho zoufalých pokusů razit si sutinami cestu.
„Hej, dávej pozor!“ uslyšela Katie naříkat Benjamina, když přelézala jeho nohy. „Jen když se nic nestalo mojí kameře!“
„Vykašli se na ten blbej krám, ty idiote!“ zasykla. „Žádná videotechnika na světě nemůže být tak dobrá jako realita. Když uvidíš Juliinu smrt na vlastní oči, pak už nebudeš po celý svůj život důvěřovat ani jednomu ze svých snímků, které jsi touhle věcí pořídil.“
„Skoro jsme to zvládli,“ zazněl v temnotě jasný Annin hlas. „Možná, že už je Julia venku.“
„Možná,“ odpověděla Katie. „Možná ale taky ne.“
Odpovědí jí byl pouze tichý výkřik.
„Co se děje, Anno? Všechno v pořádku?“
„Jo jo, všechno v pořádku,“ dostalo se jí váhavé odpovědi.
Katie neměla čas přesvědčit se o opaku. Začala hrabat.

Doufejme, že Julia žije. Prosím, nesmí se jí nic stát.

Katie shrabávala prach a plíseň a srdce jí bilo námahou. Na čele jí vyvstal pot. Brala kámen po kameni a skládala je na stranu.
Zatraceně, tady dole je ale dusno. A je to sakra namáhavé. Už necítila ruce a bolely ji prsty. Na rukách už začala cítit puchýře. Dokážou to vůbec?
Dýchání nosem bylo nemožné, vdechovala teď už jen ústy.
Nebylo to, co tady právě dělají, nesmyslné? Nemají ani nejmenší tušení, co se skrývá na druhé straně. Kolik kamenů mohlo tak vůbec spadnout?
Tlumené rachocení, které bylo stále hlasitější.
„Hej,“ zašeptal David vedle ní. „Musíš být opatrná. Ber jen kameny seshora a ne moc rychle. To, co se právě přihodilo, se může stát znovu.“¨
Zdálo se, že se uklidnil. Jeho hlas tak alespoň zněl. Nebyl to náhodou přesně ten důvod, proč za každou cenu chtěla, aby šel s nimi? Jeho přehled, jeho schopnost zachovat si chladnou hlavu. Ačkoliv očividně umíral starostí o Julii, vyzařoval opět ten svůj klid, který se přenesl i na ni. Na rozdíl od Chrise, který se naopak jako šílenec zahrabal do kamenů a působil tak víc škody než užitku.
„Musíme se střídat,“ uslyšela Davida. „Není tady dostatek místa pro nás pro všechny.“
„Odkdy rozhoduješ o tom, jak to půjde dál?“ Chris nyní vyzařoval čistou agresi.
Katie zachvátil pustý vztek. On byl koneckonců tím, kdo tento osudný řetěz uvedl do pohybu. Postaral se o to, že Julia prostě utekla.
„David má pravdu,“ vmísila se Anna. „Chrisi, to, co tady děláš, nemá žádný smysl. Zaujmeš místo po Katie. My ostatní za vámi utvoříme hada a budeme vám kameny odebírat.“
„Já odsud nejdu…,“ vzepřela se Katie, avšak Anna ji přerušila. „Budeme se střídat, tak ušetříme síly. Pusť tedy Chrise dopředu.“
Katie poslechla a přilezla po všech čtyřech zpátky. Anna a Paul se kolem ní protáhli a kupili kameny za sebe.
Katie se posadila vedle Benjamina, který tu seděl opřený o stěnu tunelu, v ruce měl baterku, která ozařovala matným světlem čtyři osoby, jež soustředěně pracovaly.
„Nechceš taky pomoci?“
Benjamin se zasmál – příšerný jasný tón v téhle zatuchlé hrobce.
„Někdo,“ řekl, „se přece musí postarat o techniku osvětlení.“
„Slyšíte to?“ Annin hlas zněl napjatě.
„Co?“ zeptal se Chris.
„Tenhle zvuk?“
„Já nic neslyším!“
„Zastavte! Buďte potichu. Tam něco je!“
Chris a David ustali v práci a všichni bez dechu naslouchali do ticha.
Katie zavřela oči a soustředila se.
„Nic tam není,“ uslyšela opět Chrise.
Katie přikývla.
Avšak pak David zašeptal. „Ale ano! Anna má pravdu.“
„Co myslíš, jako co to zní?“A teď už to zaslechla i Katie. „Tam je někdo na druhé straně!“ Bleskurychle se zvedla a narazila hlavou do stropu. Začal se snášet prach.
Julia!
To může být jedině Julia!

Knihu Údolí – Katastrofa vydalo nakladatelství Deus

Související knihy

Kuhn, Krystyna

Deus, 2012