Přinášíme vám ukázku z knihy U nás na Slovácku, kterou vydalo nakladatelství Cosmopolis.

Na plácku bývalo rušno pouze za pěkného počasí, když sem dozorující učitelé vyhnali žactvo o velké přestávce anebo při branných cvičeních. Z vyvýšené plošinky přede dveřmi pronášel Švanda před nastoupenou školou své plamenné projevy, jimiž se pokoušel zdůvodnit nutnost obrany před americkým imperialismem, jenž si usmyslil provést letecký útok právě na trnáveckou školu, zamořit ji nervovým plynem, případně zcela vymazat Trnávky z mapy jadernou pumou svrženou na opuštěný kopec Hradíštěk.

Švandovi se skutečně podařilo v duších malých Trnávčanů vyvolat nenávist vůči Američanům, ne však kvůli útoku samému, ale proto, že jej neustále odkládají a bombardovací letky tvrdošíjně vysílají do Koreje, Chile a Haiti, zatímco trnáveckou školu nechávají bez povšimnutí. Byl tedy plácek za školou i místem zklamaných ideálů, místem, kterému se každý – ať žák či učitel – raději vyhnul.

Veledůležité místo se však nacházelo v jeho těsné blízkosti. Byl to průchod podél levé strany školy, z ulice na zmíněný dvorek. Jednu jeho stranu tvořila školní budova, druhou drátěný plot oddělující pozemek školy od zarostlého břehu místního potoka.

Ke zdi školní budovy zde byla přilepena uhelna, kousek dál kolárna a již nepoužívané suché záchody. Přístavky členily prostor na několik temných zákoutí, skrytých jakémukoliv pozorovateli. Právě toto místo bylo pomyslným suterénem školy, periferií, v níž to vřelo životem bohatým na dramata. Zde měl svůj domov Zločin, Vzpoura, Zrada, Odveta, Dobrodružství, Láska, Vášeň. Zde se odbývaly všechny veledůležité schůzky, které nebylo možno odložit na dobu po vyučování, zde se plánovaly tajné výpravy, intrikařilo proti spolužákům i učitelům, kuly pikle proti nepřátelům všeho druhu, sem se utíkali poražení vyplakat ze své porážky, zranění vylízat své rány. Zde se rodily sny o nových vítězstvích a slzy dalších proher. Zde se i oddávalo neřestem. Zpravidla právě tady páťáci okusili dusivý záchvat kašle po prvním šluku cigarety či rozkoš ze hry při hrách hazardních.

Byť byli jejich hráči stíháni nejvyššími tresty, nikdy se nepodařilo Švandovi zcela zlikvidovat hazard, který považoval za neřest z nejnebezpečnějších. Byl podle něj plodem buržoazní kořistnické a egoistické morálky, využívajíce nejnižších pudů člověka, oproti ušlechtilé morálce kolektivistické, představované pedagogickým úsilím školy.

Hitem letošní hráčské sezony byla hra „panna – orel“. Hraje se takto: hrají dva hráči, každý má korunu. Jeden sází na orla, druhý na pannu. Vyzývatel vezme peníze, zatřepe jimi v dlani a pustí je na zem. Bere ten, jehož „strana“ padne na obou mincích. Padnou-li různé strany, bere každý svou minci a hra se opakuje. Je to výtečná hra. Pro školy velmi vhodná. Během malé, pětiminutové přestávky dá se vyhrát patnáct korun. Anebo prohrát. Toť riziko hry, která přináší rozkoš znásobenou nebezpečím dopadení.

Vchod z plácku do průchodu bývá sice střežen, ale ne vždy byly hlídky bdělé, hlavně, hlavně tehdy, když bank naroste a v hráčském doupěti kumulovalo napětí. Kdo by odolal touze nahlédnout přes ramena hráčů a vychutnat okamžik závratného štěstí výherce?

Tak je tomu právě teď. Nefkovi jde „barva“ a kapsu má naditou korunami. Jeho protihráč Matička loví poslední tři nebo čtyři koruny. Do konce velké přestávky je ještě víc než deset minut. Za tu dobu může prohranou „pětku“ inkasovat zpátky. Ale musí vsadit. Kdesi z tajné kapsy vytahuje papírovou desetikorunu.

„Toníčku, skoč do narpy pro drobné.“ Čtvrťák, který doposud s vyboulenýma očima pozoroval hru, vystartoval do obchodu vedle školy.

„Panna!“

„Orel!“

„Hážu!“

„Panna!“

„Beru…!“

Nefka vítězoslavně zvedá ze země další dvě koruny.

„Teď beru já…“ ozvalo se klukům za zády. Krve by se v nich nedořezal.

„Šerif!“ Je to jasné. Ferenc Lorenc neodolal. Chtěl být u Nefkova slavného vítězství a opustil hlídku. Sklopil zrak před vyčítavým pohledem spolužáků. „Sem ty kačky, sem ty kačky,“ hřmí dál Švandův hlas. Do jeho nastavené ruky putuje výhra. Matička odevzdává své poslední dvě koruny, kdežto Nefk a plnou kapsu. Dobrých dvacet korun.

S očividnou lítostí pozoruje peníze mizící v kapse Švandova saka. Už je nikdy nespatří. „Tak vy dovedete hospodařit s penězi?! Že se nestydíte! Rodiče vám dávají na přilepšenou nějakou korunu navíc a vy je prohráváte v hazardu. Že, Nevařile?“

Švandův hlas je přísný a vážný.

„Prosím, já jsem zatím vyhrával!“ Švanda pohlédl na Nevařila jako inkvizitor na zvlášť zatvrzelého kacíře. Blesky z jeho očí se utopily v bezelstných studánkách Nefkových.

„Tím hůře, Nevařile, tím hůře. Připravuješ kamaráda o peníze. Koliks měl, Kováři?“ obrací se k protihráči.

„Dvacet korun…“

„A kolik máš?“ Matička pokrčil rameny. „Nic, vidíš, vidíš, místo toho, aby sis šetřil…“

„Ty jsem si právě našetřil, soudruhu řediteli…“

„Nelži mi, Kováři, nelži…“

Matička se hrozivého podtónu ve Švandově hlase nezalekl. Ze zadní kapsy kalhot vytáhl zmuchlaný papírek.

„Já vám nelžu. Ty peníze mám za sběr léčivých bylin. Podívejte, tady mám stvrzenku.“ A podává papírek řediteli. Ředitel si papírek nevzal. Trpělivost prý přináší růže. Švandovi přinesla na jazyk velmi nepěkné, vlastně vulgární slovo. Spolkl je však a s únavou v hlase vykročil znovu k úpatí sisyfovské hory.

„Není ti, Staňo, líto těch peněz, když je prohraješ?“ Teď pro změnu krčí rameny Matička. „Proč si za ně něco nekoupíš?“ „A co?“ zamrkal kluk. „No co? To musíš ty vědět, co potřebuješ nebo čím se rád bavíš. Třeba pěknou knížku.“

„Knížku…???“ pronesl otráveně kluk a protáhl obličej.

Slibně se rozvíjející dialog byl přerušen dětským pokřikem: „Mám… mám…“

Přímo do ředitelovy náruče se vřítil Toníček s hrstí korun. Narazil na zeď Švandova pohledu. Úsměv se změnil v moldánky. „I ty, Toníčku..? No to bych nikdy neřekl, že i ty se toho účastníš. Dej sem ty peníze. Počkej, až to řeknu mamince.“

Toníčkovi se po tváři kutálejí slzy jako hrachy. Štkavě vysvětluje: „Já… já… za to nemohu… soudruhu řediteli…“ Nedořekl. Zaťatá pěst Nefkova je podstatně větší hrozbou nežli stížnost mamince. Toníček sype do ředitelovy dlaně korunky. Kutálejí se a cinkají zrovna jako slzičky na jeho tváři. Polkne je a vydechne plačtivě:

„Já jsem, soudruhu řediteli, ještě nehrál…!“

„Ale chtěls, Toníčku, chtěls!“

Dopadení hráčů upoutalo pochopitelně pozornost a zájem žáků ve dvoře. Hlouček kolem hazardérů se rozrostl. A kdoví, jestli již nezvonilo. Je třeba udělat tomu divadlu konec. To si uvědomil Švanda, když se rozhlédl kolem sebe a spatřil, že zvědavých obličejů přibylo.

„Tak, vážení, konec divadla. Ten hazard jsem tady viděl naposledy. Peníze odevzdáme na Fond solidarity a kázeňsky si to s vámi soudruh učitel třídní ještě vyřídí. Přestávka není na to, abyste ji jen tak proflákali…“

Téma přestávky je ovšem pedagogický problém a Švanda neodolal. „K čemu máme přestávku? Kdo mi to poví, kdo zná školní řád?“ rozhlédl se po kolemjdoucích.

„Abychom mohli jít udělat potřebu,“ prohlásil Edison a všichni až na Švandu s ním naprosto souhlasili, neboť k návštěvě WC byly přestávky zřízeny. Těžko by si kdo dovolil odejít na WC v dějepise nebo matematice.

Švanda chce ale slyšet něco jiného. „Dobře, no dobře, ale k čemu ještě…“

Kruh mlčí. Náhle se rozjasní tvář Toníčkova. Třeba se mu podaří napravit zkaženou reputaci. „Abychom mohli posvačit!“

„Prosím vás, nezlobte mě,“ vyštěkl Švanda a Toníčkovi vyhrkly opět slzy. Myslel to dobře a jaký vděk si vysloužil.

„Co děláme o přestávce…?“ Švanda se znovu rozhlédl po žácích, hledal aspoň jediného, jehož myšlení už dospělo dál než jen k přirozeným biologickým funkcím, jakými je zažívání a vyprazdňování. Měl štěstí. Zlákána ruchem zamířila sem Julinka Pijáčková, největší šprt obou sedmiček. Naděje umírá naposled. Švanda má ještě naději.

„Pijáčková, pojď sem. Řekni tady klukům, co se má dělat o přestávce?“ Julinka je ráda středem pozornosti. Udělala malinké pukrlátko, hodila škodolibé oko na Matičku a Nefku, neboť byla vždy ráda, když byl někdo v průšvihu, a spustila: „Prosím, o přestávce se připravujeme na další hodinu!“

„Správně,“ pochválil ji ředitel. „Co máte, Nevařile, po přestávce?“

„Tělocvik,“ zaznělo vítězoslavně z několika klukovských hrdel najednou. Ještě štěstí, že sem v tu chvíli zazněl vysvobozující hlas zvonku.

„Tak si opakujte nebo cvičte něco jiného… No vidíte, už zvoní… Tak do třídy…“

Než bys napočítal pět, je školní Las Vegas pusté a prázdné. Po vyučování, právě když na narychlo svolané poradě instruoval Švanda o znepokojujícím zjištění, že se na škole opět rozmáhá hazard a že učitelé musí proti němu velmi rázně zakročit, ozvalo se zaťukání na dveře sborovny. Vzápětí do místnosti nakoukly dvě hlavy. Nefkova a Matičkova.

„Co je, co chcete?“ ozval se netrpělivě ředitel, kterému přetrhli monolog. „Soudruhu řediteli, my jsme vás chtěli požádat, jestli byste…“ zahajuje Matička a předává Nefkovi. „Jestli byste nám nevrátil ty peníze.“

„Cože… jaké peníze… Jo peníze… Vrátit, na co?“ snaží se zorientovat v situaci ředitel. „My bychom si rádi koupili tu knihu!“

 —————————————————-

Další ukázku naleznete přímo na stránkách nakladatele.

Chcete si zpříjemnit dovolenou i dalším veselým čtivem? Přečtěte si náš článek a nechte se inspirovat!

Nakladatelství Cosmopolis vzniklo na jaře roku 2015 a je součástí zavedeného nakladatelského domu Grada. Logo značky v sobě zahrnuje hned několik významů: hřbety stojících knih, živoucí město a rytmus. Přináší tak svým čtenářům knihy z celého světa, zahraniční i českou beletrii všech žánrů, a současně drží prst na tepu doby. Pestrou skladbu žánrů (od detektivek a thrillerů přes humor až po čtení pro ženy) ilustruje také motto redakce: knihy všech barev.

Související knihy

Jilík, Jiří

Cosmopolis, 2015