Jackson si stáhl čepici přes uši a podíval se na Evu. Ležela v posteli stočená do klubíčka, deku přitaženou k bradě. Měla zavřené oči a ospale mumlala Nechoď pryč.

Ale musel odejít. Už jí nemohl lhát. Byl už vzhůru celé hodiny, zíral do černé prázdnoty, přemýšlel a přemýšlel, vracel se ke svým rozhodnutím a jejich důsledkům. Musel jít ven z domu, cítit na tváři štípání zimního větru.

Nadzvedl roh přikrývky, odhalil Evino nahé rameno a políbil ho. Vdechoval vůni její kůže zteplalé spánkem. Pak deku narovnal, posbíral rybářské náčiní a odešel.

Pobřeží bylo v šeru divoké a prázdné. Bylo to jedno z těch anglických rán, na které si stále teprve zvykal. Ještě se během dne úplně nerozednívalo a uvnitř se muselo celý den svítit.
Vykročil do větru, zahříval se přitom pohupováním ramen.

Když došel ke skalám, které vedly přímo do moře, zastavil se. Pozoroval, jak se vlny řítí ke skalám a tříští se o ně v gejzíru bílé vodní pěny. Počkal, až opadnou, a pak se vyšplhal na kameny a spěchal přes ně až na samý konec skalnatého výběžku. Tam budou ryby brát, protože tam je nejprudší voda. Byl mrštný, v dětství běhával bos po skalách a útesech Tasmánie, vrhával se z nich s jekotem do moře, než ho voda pohltila.

Zastavil se před dalším dopadem vln, kameny pod ním zmizely v přívalu pěny. Silné poryvy větru poháněly zadní stranu vln a vzduch byl cítit vlhkostí. Odvracel se od větru, přidřepl a otevřel bedýnku s náčiním. Ježíši, měl si vzít rukavice. Vždyť tady mrzne. Vodní tříšť ho zasáhla zezadu do krku, byla ledová. Prokřehlé prsty byly nemotorné, upustil návnadu a musel ji vyhledat mezi kameny. Podařilo se mu to až napodruhé.

Nakonec nahodil. Ten pohyb, kdysi tak dobře známý a uklidňující, mu dnes nepřinesl útěchu. Jeho myšlenky se příliš podobaly bezútěšné mořské hladině, která vře pod rozzlobenou oblohou. Jak stál promrzlý na skále, budil zdání, že se všechno začíná vyjasňovat. Jako by vrstvu po vrstvě svlékal kůži, dokud se neukázalo, kdo opravdu je.

Vyrušily ho vibrace mobilu. Jednou rukou držel rybářský prut a druhou šmátral v kapse kabátu. To bude Eva. Zahnal temné smrtelné myšlenky a představil si, jak spánkem zabarveným hlasem říká: Vrať se do postele…

Už si myslel, že se vrátí a na všechno zapomene. Když poběží, bude tam za deset minut. Vklouzne zpátky do teplé postele, přitiskne se ke křivkám jejího těla a připomene si, že je to skutečné.
Ale hlas v mobilu vůbec nepatřil Evě.

Prolistujte si ukázku zde!

Knihu Poslední nádech vydalo nakladatelství Cosmopolis.

Nakladatelství Cosmopolis vzniklo na jaře roku 2015 a je součástí zavedeného nakladatelského domu Grada. Logo značky v sobě zahrnuje hned několik významů: hřbety stojících knih, živoucí město a rytmus. Přináší tak svým čtenářům knihy z celého světa, zahraniční i českou beletrii všech žánrů, a současně drží prst na tepu doby. Pestrou skladbu žánrů (od detektivek a thrillerů přes humor až po čtení pro ženy) ilustruje také motto redakce: knihy všech barev.

Související knihy

Clarkeová, Lucy

Cosmopolis, 2015