Předposlední dubnový den roku 2015 si nakladatelství David Laňka – No Limits vybralo pro uvedení knihy Jiřího Zídka Bídnici.cz s podtitulem Špinavé obrazy z dějin národa českého, Kniha první: Kořeny (1945–1973).

Špinavé obrazy z dějin národa českého jsou novým projektem, jenž David Laňka ve svém nakladatelství No Limits zaštiťuje a jenž předpokládá vydání pěti svazků, z nichž dnes představovaná Kniha první: Kořeny (1945–1973) je více než slibným úvodem do celé série. Už samotný křest knihy, který proběhl příznačně v pražském hotelu Jalta, pod nímž se nalézá protiatomový kryt jako připomínka minulého režimu a zároveň nezbytná kulisa jedné z etap naší historie v knize připomínaných, zcela vybočuje ze zaběhlých zvyklostí pořádání takových literárních akcí. Kolona žlutobílých vozů bývalé Veřejné bezpečnosti, uniformovaní strážci režimního zákona z dob snad dávno minulých, výslechová místnost či zatýkání „nepohodlných“ osob na ulici, to všechno je jen zlomek scénáře, na němž křest stál. Kmotry knihy se ne náhodou staly herecké ikony jako Rudolf Jelínek a Martin Dejdar – ne náhodou proto, protože na našich televizních obrazovkách oba ztvárnili vzory pro některé z postav v Bídnících.cz představených, konkrétně majora Hradce z populárního seriálu „Třicet případů majora Zemana“ (a i postava „Honzíka“ Zemanů se v knize objeví, byť, podobně jako ty kmotrovské, se zcela jiným příběhem, než tomu bylo ve seriálové předloze) a Tondu Maděru ze „Zdivočelé země“.

Podobně jako atypický křest, i kniha sama je něčím, co tu beze vší pochybnosti pokud ne přímo „ještě“, pak rozhodně „dlouho“ nebylo. Jak slibuje její podtitul, jde o pohled na dějiny naší země bez příkras a vše vystihuje beze zbytku i druhý podtitul: „Sex a násilí tvoří dějiny“. Ano, kniha je o různých formách lidské zbabělosti, o pohrdání životem ostatních, o zradě a kariérismu, stejně jako o nenávisti až za hrob. Zkrátka a dobře, je sondou do lidské duše velkého i malého nejenom českého člověka v kulisách extrémních stimulů, příležitostí i nástrah. Není to tedy klasický chvalozpěv na (po)válečná a politická hrdinství, jakými jsme byli a stále jsme zasypávání nemalou měrou. Po překonání prvního šoku si čtenář uvědomí, že ano, že nabízený přístup k vysvětlení poválečné nátury hlavně těch, kdo se vždy a za každé situace uměli obrátit po větru, je asi blízký realitě, a že ač mnohdy skutečně brutální, hrubý, nelichotivý a hrůzostrašný, přeci jen je, bohužel, asi pravdivý. Jiří Zídek si jako středobod svého pohledu zvolil sice nepojmenované, ale snadno identifikovatelné západočeské město, na jehož příkladu postavil všesměrová zrcadla celé české společnosti ve zmíněných letech čtyřicet pět až sedmdesát tři. Ve svém vyprávění využívá osvědčené metody prolínání osudů jednotlivých postav z různých pohledů a různýma očima, takže nejedna událost, jež se v jedné dějové linii jeví jako hrdinská, je z pohledu jiné postavy projevem hyenismu. Autor neskrývá zásadní roli základních lidských pudů pro vše, co dějiny národa utváří. Sex v různých formách, často z pohledu průměrného člověka formách vysoce zvrácených, je jedním z nástrojů, jak moc prosazovat, upevňovat nebo ji naopak pozbýt. Lež a přetvářka, schopnost rychlého převlékání kabátu, to jsou další z osvědčených metod, jak se rychle posouvat na společenském žebříčku k vysněným výšinám. Na druhou stranu, Jiří Zídek dává čtenářům i cennou lekci o tom, že žádná výšina není dost vysoká, aby zabránila rychlému pádu, pokud se jedinec či celá skupina znelíbí někomu s ještě vyššími ambicemi a mocí, případně pokud se najde někdo, kdo byl v danou chvíli rychlejší a měl větší štěstí.

Dvacet tři, respektive dvacet čtyři (záleží na úhlu pohledu) kapitol rozložených do zhruba tří set sedmdesáti čtvercových stran, z nichž ta poslední, svým způsobem rekapitulační, je do značné míry vybavena nejedním až psychedelickým pohledem, přináší četbu, jež žádného čtenáře nenechá chladným. Ať už se čtenář-idealista děsí a odmítá uvěřit (ač v koutku duše tuší, že nepoznaná pravda je možná ještě krutější), či čtenář s vyhraněnými choutkami plesá nad mírou hrubosti a perverznosti, případně čtenář-pamětník se v některé z postav pozná (a s melancholií či strachem z prozrazení zavzpomíná), tak či onak, pro každý typ čtenáře se tu něco najde. Něco, co mu nedovolí knihu odložit, a když se nakonec pročte skrze poslední možná až příliš „robinhoodovskou“ kapitolu (jejíž výskyt je plně ospravedlnitelný a rozhodně chvályhodný), zvědavě se začne ptát po dalším díle připravované pentalogie.

Kniha má, kromě své netypičnosti dané zpracováním mnohokrát omletého tématu a kromě své formy využívající zakořeněná povědomí televizních i skutečných hrdinů v pamětech autorových vrstevníků, ještě jedno specifikum. Na své si totiž přijde i čtenář s touhou stát se korektorem textů – být kniha školní slohovou prací, vypsal by pan učitel či paní učitelka nejednu červenou náplň při opravách gramatických i pravopisných chyb, stejně jako klasických překlepů, jež oko korektorovo ponechalo bez povšimnutí. Bez přehánění, průměrné skóre takových prohřešků je nejméně jeden na každé dvě stránky, přičemž některá místa jsou na ně bohatší, jiná jsou jich zcela prosta. Jde o asi jedinou skvrnu  na jinak čistém štítu celé publikace. Leč jde o skvrnu s přimhouřením očí omluvitelnou – za předpokladu, že vznikla jen a jen kvůli tomu, aby se kniha dostala do rukou čtenářů co nejdříve. A upřímně, pokud obsah převáží nad formou, přimhouří nejeden kantor svůj jinak přísný zrak, nebo ne?

Související knihy

Bídníci.cz
Špinavé obrazy z dějin národa českého, Kniha první: Kořeny (1945–1973)

Zídek, Jiří

No Limits, 2015