Předmluva

Ach, ty pohádky, jak jsou staré a nemoderní! Každé dítě už je zná. A každé dítě přesně ví, jaký mají konec. Ach ty pohádky, jestli se něco nestane, děti je odloží do starého železa.

Ach, ty pohádky, chuděry malé, brzy je nikdo nebude číst. Ne, to nesmíme dovolit! Pošleme do pohádek někoho, kdo pohádkovým bytostem přinese nějaký skvělý technický vynález. Třeba telefon. Panečku, to pak bude v pohádkách frkot, cinkot a štěbetání.

No jo, ale koho bychom tam měli poslat? Aha. Já už vím, já už ho vidím. Vidíte ho také? Že ne? Ale ano, stačí otočit stránku. Víte, kdo to je? Nevíte? Mladý muži, je načase, abyste se nám představil…

Já, Jan Hloupý

Dovolte, abych se představil. Jmenuji se Jan Hloupý. Já vím, asi je vám mé jméno k smíchu. Ale já za něj nemohu. Co vím, i můj táta, děda, praděda i prapraděda se takto jmenovali. Zkrátka, mám jméno, které se v naší rodině dědí, jako se v jiných rodinách dědí třeba nástěnné kukačky.

Nejedenkrát se mi už stalo, že jsem narazil na vtipálka, který se mě otázal, zdali jsem hloupý, když jsem Hloupý. No řekněte, není to urážlivé? Já jsem ale šťastná povaha a vím, že nemusím odpovídat kdejakému kejklíři a komediantovi, a když, pak jedině tak, že mu zavřu jeho nevymáchanou pusu nějakým trumfem. A ten já mám, nosím ho v kapse. Je to malá kartička, vizitka se jménem a povoláním, kde je napsáno:

Jan Hloupý spisovatel

Věřte nebo nevěřte, slovo spisovatel působí na lidi jako magické zaklínadlo. Slovo spisovatel nese v sobě takovou sílu, že přebije i to nešťastné příjmení Hloupý. To se hned na vás koukají s náležitou úctou a jsou samá pardon, poklona a těšilo mě, a mámo, to je pan spisovatel, pojď se na něj taky podívat.

Nebudu se zbytečně pýřit a pokorně klopit oči, proč bych měl, jsem jednou spisovatel, nemám se zač stydět, že ano… Ehm. Víte, ono je to trošičku jinak. Zatím spisovatelem nejsem, ale už jím brzy budu. Zrovna teď jdu za panem redaktorem, to je ten pán, který rozhoduje, jestli z mé pohádky bude, či nebude knížka.

Nu, doposud se panu redaktorovi mé psaní nepozdávalo, ale tentokrát cítím v kostech, že je s mojí pohádkou spokojen. Proč jinak by si mě pozval, že ano?

Takže boty opucovat, hezky narovnat motýlka, úsměv, a klep, klep na dveře.
„Dobrý den. Já jsem Hloupý, Jan Hloupý.“
„Á. Vítejte u nás, pane Hloupý, ani si nesedejte, mám s vámi jen krátkou řeč. Pane Hloupý, prosím vás, už nic nepište. Ty vaše příběhy se nedají číst.“

Zklamaně jsem protáhl obličej, pan redaktor to na mně viděl.
„Chlapče, nebrečte, hlavu vzhůru, jste mladý, pohledný muž, určitě se uživíte i jinak.“
„Ale jak?“
„Co já vím… Třeba prodejem mobilních telefonů.“
Doporučil mi pan redaktor a vypoklonkoval mě ze dveří ven.

Knihu Mobilmánie v pohádkové říši vydalo nakladatelství Grada

Související knihy

Rožnovská, Lenka

Grada, 2015