Uvedu jeden příklad z mnoha: proč zrovna miluji moře? Proč se ho zároveň bojím a mám k němu obrovský respekt? Proč jsem napsala dětskou knihu o pirátech, kde moře a jeho okolí hraje svou roli? Má snad všechno někde svůj původ?
Je to zvlášní, ale když se vrátím po časové ose mého života, zaseknu se na dnech, kdy mi bylo devět.
Tehdy jsem během okamžiku naprosto propadla jedné vidině. Představovala jsem si, jak žiju na veliké staré lodi. Nedělá mi žádné problémy vžít se do této představy. Na lodi brázdím moře. Že bych se mohla inspirovat ve filmech, o tom není řeč. Televizi nemáme a ještě dlouho mít nebudeme. Film s touto tematikou – je rok 1961 – jsem doposud neviděla. O moři jsem zatím jen četla.
V papírnictví mají za výlohou námořnickou čepici. Prodává se na únorový karneval. Tahle věc je důležitá a moc mi schází. Koupila jsem ji. Teď už konečně vypadám jako starý mořský vlk. V ruce pevně držím kormidlo. Je to sice jen poklice od hrnce, ale komu by to vadilo?
Loď se pohupuje a špičatou přídí rozráží vodní hladinu. Slunce svítí a svět je příjemný. Jsem námořník. Zatím jen v představách, ale až vyrostu, nasednu na loď a nejen duší, nýbrž i tělem se vydám na cestu po mořích.
Tato vidina mě den po dni provází po celý rok. Rok si ji hýčkám a nepřipouštím si jakýkoliv závan tvrdé reality. Až jednou, v noci, se mi zdá dlouhý sen:
Jsem muž a opravdu námořník. Plujeme na lodi, všechno na ní je staré, nemoderní. Plachty vytahujeme ručně, strašná dřina. I spouštění a vytahování kotvy je namáhavé. Nevadí mi to. Tahle práce sem patří a mně se líbi. Často se dívám na obzor, kde se moře vpíjí do oblohy a je mi bezvýhradně krásně. Tahle idylka trvá až do osudné noci. Všechno je pořád sen. Odkudsi se přihnal vítr a zběsilou rychlostí rozzuřil vlny. Vidím to živě. Obrovské přívaly vody se vztekle vzpínají v rytmu divokého dechu moře. Voda létá vzhůru a pěna se leskne ve tmě. Vlny se hlučně bortí do hlubiny. Loď skřípe, voda burácí a my, námořníci, z malých kulatých okének na všechno bezmocně hledíme s posvátnou hrůzou. A pak přichází náraz. Prudce nás háže do všech stran. Loď se začíná plnit vodou.
Běžím na palubu a mezi vzepjatými horami vody vidím skaliska. Loď začíná pomalu klesat ke dnu. Někteří námořníci skáčou do vody a plavou dál od lodi. Já plavat neumím.
Objímám sloup, vlastně se ho křečovitě držím. Voda mě nepřetržitě bičuje, ale já ji příliš nevnímám. Odevzdaně se dívám na temnou oblohu, ze které se překvapivě prodírá žlutý měsíc. Jeho zář osvětluje peklo na mořské hladině. Pak se měsíční paprsek dotkne mé tváře. Jakoby mě kdosi pohladil. Hrůza ustupuje a místo ní přichází klid. Voda zaplavuje nohy. Rychle stoupá ke kolenům. A pokračuje ještě výš. Dotkla se rtů, nosu, očí. Deru se nad hladinu a dopřávám si poslední nádech. Měsíční zář je najednou všude.
V ten okamžik se probouzím. Dlouho pak tápu, jestli ten strašný prožitek byla skutečnost nebo sen. Dodnes si nejsem jistá.
Po temné noci přišlo svítání. Vstala jsem a námořnickou čepici roztrhala. Hrůza z noční tragické chvíle byla tak mocná, že na mnoho let vytěsnila z mé hlavy přání plavit se po mořích.
Uplynulo 34 let. S oběma dětmi, desetiletou dcerou a sedmiletým synem vyrážíme na Hvar. Cesta je příjemná. Ve Splitu kolem deváté večer nastupujeme na trajekt. Sedáme si na vrchní palubu. Z výšky je skvostný pohled na poslušnou mořskou hladinu. Cítím se krásně, přede mnou čtrnáct dní dovolené!
Šťastné děti pobíhají po palubě, zatímco se rychle stmívá. Ostřížím okem hlídám neposedné dětské postavičky. Loď se najednou začíná neklidně pohupovat. Můj pohled se obrací k moři. Vidím ocelově šedou hladinu, na mnoha místech temně rozevřenou náporem větru, který se odkudsi nečekaně přihnal. Bývalé vlnky zmohutněly a bojovně se vzpínají vzhůru. Měsíc vykukuje nepatrným cípkem a střízlivě osvětluje mořskou hladinu. Je vzedmutá a nelítostně dravá. V té chvíli se do mě zakusuje hrůza. Vteřinu po vteřině prostupuje a naplňuje děsem každou buňku mého těla. Chci pohnout rukou, chtěla bych zakřičet…nemůžu.
„Co se to se mnou děje?“ běží mi hlavou.
Tehdy jsem ještě neznala odpověď. Až později mi došlo, že zážitky jsou v duši uchované navždycky. Pak jen stačí, aby se svět zbarvil do stejné toniny a člověk se posune zpátky do minulosti a znovu prožívá nevyřešený problém.
Ani nevím, jak dlouho jsem bezmocně seděla v naprosté nehybnosti. Ale vědomí, že na palubě bez kontroly pobíhají mé děti, ve mně nakonec vzburcoval sílu, která nepochází z fyzického zdroje. Mé vědomí bojovalo s paralyzovaným tělem tak dlouho, až hmota povolila. Zesláble jsem vstala a jako duch přešla palubou k oběma dětem, abych je odtáhla do podpalubí.
Hvar je překrásný ostrov. Jasné ráno nás druhý den zalilo slunečnou náladou. Moře bylo po celý pobyt laskavé, obloha zářivě modrá a vzduch voňavě svěží. Pláž byla menší, útulně vtisknutá mezi bílé skály.
Děti skotačily ve vodě, chvilkami plavaly kousek od břehu nebo odvážně skákaly z malé skalky do drobných vlnek. Já jejich nadšení nesdílela. Strach, který mě uchopil na trajektu do své temné náruče, ve mně nadále zůstával. Přesto jsem s obavami, ale jemu navzdory denodenně opatrně vstupovala do moře. Mé plavecké umění totiž nebylo záviděníhodné. Bylo přímo chatrné. Svých patnáct zoufalých prsových temp, které jsem ovládala nikoli technicky, nýbrž silou vůle, jsem pokaždé musela rozložit, abych se vždycky v pořádku dopravila zpět ke břehu. Dál jak do deseti metrů jsem se nikdy od pláže nevzdálila.
A pak přišla chvíle, na kterou nikdy nezapomenu. Zvedla jsem hlavu a spatřila v moři poblíž bójek ženu, která ladným kraulovým tempem čeřila hladinu. Plavala bez zjevného úsilí. Lehounkými pohyby paží se odrážela kupředu a brzy zmizela za ohybem skal. Byla pro mě zjevením. Pomyslela jsem si: „Kdybych takhle plavala, strach z mořské hladiny a její hloubky by mě určitě opustil. Jenže,“ zaváhala jsem, „už nejsem dítě. Tohle se nemůžu naučit!“
V ten okamžik jsem nedůvěrou ve vlastní možnosti zavřela na dlouho dveře, za nimiž strach svou sílu ztrácel.
Čas běžel dál a já se za pár let zastavila u plakátu, který vyzýval lidi k pokračovacímu plaveckému kurzu.
Znovu velké váhání. Zvládnu to? Nedokázala jsem si na tuto otázku odpovědět. Navzdory pochybnostem jsem se prostě přihlásila.
Na prvním tréninku už v bazénu pomalým prsovým tempem plavali tři mladí lidé. Ještě jim nebylo třicet. Skočila jsem k nim do dráhy a také plavala. Instruktorka mě po chvíli zavolala k sobě a sdělila mi, že všechno dělám špatně a proto musím začít od začátku.
Když se malé děti učí plavat, dostanou destičku. Také jsem ji dostala. Ležela jsem na vodě, v dlaních držela destičku a přitom kopala nohama. Bylo to divné, ale nehla jsem se z místa.
„Posunete se, až váš kop bude správný!“ uslyšela jsem z okraje bazénu.
Chvíli trvalo, než se dno pode mnou pohnulo. A to byl teprve začátek!
Období, které následovalo, bylo neskutečně obtížné. Trvalo dva roky. Dva roky jsem chodila na tréninky a měla strach, že je nepřežiju. Problémem bylo správné dýchání. Učila jsem se vydechovat do vody a voda, jak každý ví, vytváří odpor. Plíce musí daleko intenzivněji pracovat. A ještě k tomu musíte do vody ponořit celý obličej. Vidíte dno, je tak blízko…
Nějakou dobu mě strach pořádně dusil a ubíral sílu. I tady v bazénu jsem se bála, že se utopím. Hrůza z tolika vody pode mnou ne a ne ustoupit. Jenže, lidský duch má nezměrnou sílu a tu člověk pozná, jen když se nevzdá!
Vydržela jsem. Plíce se mi po nějaké době trénování samy rozevřely a už pro mě nebyl problém zhluboka vydechnout do vody. Věděla jsem, že hned nato zvednu hlavu nad hladinu a pořádně se nadechnu.
Za několik měsíců jsem kraulem uplavala první bazén. Byla jsem unavená, ale nesmírně šťastná. Byl to první vodní krůček. Tehdy jsem ještě nevěděla, že mám před sebou další roky tvrdé práce. Ti tři mladí se učili rychleji a přesto mi nikdy nedali najevo svou převahu. Vzali mě mezi sebe, ale nešetřili mě. Plavali jsme bez velkého odpočívání, prostě na maximum. Začala jsem dělat pokroky. Po dvou letech jsem dokázala uplavat to, co oni. Jejich rychlost jsem ale nezískala.
Společně jsme plavali celé čtyři roky. Zároveň jsme se navzájem i poznávali. Náročné chvíle nás propojily vzácným poutem přátelství. Čtvrtý rok byl už o radosti. Kraulovým stylem jsme dokázali uplavat jeden, dva i tři kilometry. Naučili jsme se dokonce i otočky, které jsme dělali na konci každého bazénu. Zpočátku jsme se při nich často nalokali vody. A také nasmáli naší nemotornosti. Ale i tohle jsme zvládli
Strach z vody začal můj život opouštět. Zůstalo jen nepatrné množství. Tomu se už dá poručit.
Po několika dalších letech jsem vklouzla do žlutozelených mořských vln u břehu Normandie. Plavala jsem k bójkám a dívala se přitom pod sebe na obrovskou masu vody. Cítila jsem klid a tichou vnitřní radost. Plynulými tempy jsem sebejistě rozhrnovala hladinu. Bylo to tak jednoduché. Zaberete a sklouznete se. Tenhle pohyb vás posouvá kupředu. Cesta je otevřená.

O autorce:

Dana Šianská je autorka, která začala vydávat knihy až po šedesátce. Patří mezi ty, kteří ve starším věku nerezignují, ale naopak využívají volného času k realizaci svého talentu a snů. V nakladatelství Krigl vyšly zatím dvě její knihy: Zakázané prázdniny (2013) a Tonička a pirát Jedno Oko (2014). V březnu minulého roku byla tak laskavá a poskytla nám rozhovor. Její krédo je: „Dokud dýcháme, je naší povinností na sobě pracovat a vyvíjet se!“

Související knihy

Šianská, Dana

Agentura KRIGL, 2013

Šianská, Dana

Agentura KRIGL, 2014