Kapitola první – Noční můra

Do ticha noci pronikaly z ulice otevřeným oknem monotónně zvuky projíždějících aut. Po čase si člověk zvykne a už je ani nevnímá. V dobré náladě, z baru přes ulici, odcházejí poslední hosté a jsou
slyšet daleko. Kdosi je okřikne, ale marně. Jejich hlasy sem tam vstoupí do snu v jinak tiché noci a v podvědomí vzbudí neodbytné vzpomínky. Vlahá noc se tak snadno změní v noční můru. Viktor opět
Kde se stala chyba? Vrací se s ostatními z letu nad pevninu. Byla to už třiatřicátá mise. Být to před rokem, tak už jsme byli všichni po pětadvaceti misích s metály doma. Dnes je nálet jiný než doposud, dříve to byly průmyslové závody. Nejtěžší situace a největší ztráty byly dosud při náletech na závody vyrábějící kuličková ložiska ve Schweinfurtu. Tentokrát letělo tři sta jedenáct bombardérů B-17 osmé letecké armády US na město. Cílem byly Drážďany. Viktor si poprvé s výčitkami uvědomil, že to peklo, co se dole odehraje, postihne někoho jiného než válečnou mašinérii.

Cestou na cíl to šlo hladce, vyhýbali jsme se, trochu schováni nad mraky, velkým městům, a tak jsme ani nevzbudili pozornost. Všem bylo jasné, že se o nás ví, jen Němci nevěděli, do kterého kouta
jejich impéria se nakonec stočíme. Úmyslně se létalo trochu jiným kurzem a na poslední chvíli jsme zamířili na správný cíl. Než jsme se přiblížili, všechny protivzdušné obrany byly v pohotovosti. Pocity strachu, obavy, že to tentokrát dostaneme my, každý řeší po svém. Kdo říká, že strach nemá, a děláme to tak všichni, ten to dělá, aby podpořil sebevědomí posádky. Už tolikrát jsme měli kliku, zbývají nám už jen tři mise a potom se vracíme do Států. Ne že bychom se vždy vrátili celí. Opravených děr v draku je nepočítaně. Kryt kokpitu už je třetí a i ten, co máme, má v sobě dva otvory, jako by je vysoustružil. Podepsal se messer, kulka jak vešla, tak z kabiny vylétla. Přišli jsme na to až na zemi. Nejhůře to vypadalo, když nám flak ustřelil část křídla až k motoru. Bílí jak stěna jsme to přesto dotáhli až domů. Při přistání se celý motor utrhl ze závěsu, vrtule motoru, který se pořád točil, zabubnovala do křídla, až jiskry létaly. Letadlo začalo hořet. Dojeli jsme až k nádrži s vodou. Ještě než jsme zastavili, tak otevřenými poklopy, až na oba piloty, vyskákali všichni ven. Zlomená noha a podvrknutý kotník byla daň za obavy z toho, že letadlo vybuchne. Nádrže v křídlech byly suché jak Martini, tak to naštěstí celé neblaflo. Máme za sebou i ztráty, které bolí nejvíc. Hned při prvním letu jsme přišli o zadního střelce. Poddůstojníka Steava Harrise zasáhla střepina granátu flaku, když jsmese už vraceli po bombardování. Byl při vědomí ještě před přistáním. Úzkostlivé rozčarování způsobil doktor, když k němu vylezl na palubu sedmnáctky a konstatoval, že to nezvládl. Později jsme měli ještě dvě ztráty, obě na pozici střelce ve spodní věži. Je to nejvíce zranitelná pozice a tak těsná, že tu střelec ani nemá padák. Oba byli rozstříleni na kusy, když jsme je vyndávali. Otáčivý kryt pozice střelce byl roztříštěn a zmalován krví.
Na to se nedá zapomenout. Postupně člověk otupí, i když je stále více vystresovaný. ……………….
……………………„Kam jsme to dostali? Hlaste škody,“ zavelel kapitán.
„Spodní věž.“
„V pořádku.“
„Boční střelci.“
„Oba v pořádku, pane.“
„Zadní střelec.“
V tom řevu devíti válcových hvězdicových motorů se rozlehlo zlověstné ticho. Zadní střelec se nehlásí.
„Zadní střelec, nahlaste škody!“
„Zadní střelec, Bryane, ozvi se.“
Ozývají se jen děsivé rány, všichni mlčí. Výbuchy se ozývají za námi. Teď to odnášejí ti v zadních řadách.
„Brayen tu není, kapitáne.“
„Jak není, kam šel?“
„No nevím, ale není tu ani kopule, ani kulomet, prostě pod poklopem je jen díra, kterou je vidět až na zem. To je děsný, on i s celou střílnou odletěl.“ ………………..
……….Variometr ukazuje, že se klesání zpomalilo na 1,3 metru za vteřinu.

Jdeme stále příliš rychle dolů. Máme výšku 5800 a před sebou 650 kilometrů ke kanálu. Na ostrovy je to 800.
„Počty jsou jednoduché a neúprosné, za hodinu a čtvrt jsme na zemi. „Jestli něco nevymyslíme, tak spadneme Němcům do klína,“ konstatoval navigátor. Na něco přijít, na něco přijít, se teď všem honí
…….Do trupu zabubnovala palba ze stíhačky, tentokrát vážně rázně. Pilot to nasypal už ze vzdálenosti 600 metrů a letadlo zasáhlo více než sto střel. Snaha byla veliká, ale rozptyl střel byl tomu poplatný. Několik střel zasáhlo trup. Výškovka z pravé strany se rozletěla na kusy.
„Kapitáne, ocas draka začal hořet,“ nahlásil navigátor.

Zajímá vás, co bylo dál? Přečtěte si další ukázku.

Knihu Utajený odposlech autora Bohuslava Kočárka vydalo nakladatelství CKpress a mohli jste se o ní dočíst i v našem článku.

Publikace si klade za cíl přiblížit poutavými příběhy události kolem poválečného vývoje utajovaného odposlechového systému, kterým získaly USA po určitou dobu po druhé válce výraznou strategickou výhodu ve vedení studené války na moři a pod vodou. Tuto výhodu se podařilo utajit před světem až do roku 1991, kdy bylo tajemství po jeho již dřívějším vyzrazení ve vojenských kruzích odtajněno. Americkým rivalům studené války, tedy Sovětům, se dařilo od roku 1968 tajně získávat informace o amerických odposlechových systémech a o kódování zpráv. A tak hlavní protagonisté příběhu se mylně domnívali, že hrají v dějinném vývoji studené války hlavní roli. Objev, kterým to vše začalo, je starý již více než padesát let. Dodnes se o něm úporně mlčí, proto nepotkáte člověka, který by o něm věděl. I přes zdejší vysvětlení a popsaná fakta vám to bude znít jako scifi.

Související knihy

Kočárek, Bohuslav

CKpress, 2014