Nakladatelství Baobab připravilo na říjen 2014 první vydání překladu knihy Učení mučení (Chagrin d’école, 2007), jejímž autorem je Daniel Pennac. Překladu se ujala Drahoslava Janderová, jež pro nakladatelství Baobab překládala třeba knihy Tobiáše Lolnesse.

Daniel Pennacchioni, zkracující si pro literární autorství příjmení na pouhé Pennac, je francouzským spisovatelem narozeným v Casablance v roce 1944. Pod svým plným jménem publikoval snad jen prvotinu Le service militaire au service de qui? (Komu slouží vojenská služba?) v roce 1973. U nás je znám kromě dětských knih, jako třeba sérií příběhů kamaráda do nepohody Kama, i ságou o Benjaminu Malaussenovi či strhujícími detektivními příběhy.

Kniha Učení mučení svým způsobem z Pennacovy tvorby vybočuje. V převážné míře se jedná o autobiografii, jejímž nosným tématem je autorova neskrývaná historie problémového žáka. Daniel Pennac ovšem více než kdo jiný naplňuje slavné rčení, že všechno zlé je pro něco dobré. Jen díky své minulosti školního outsidera se mohl vypracovat v pedagoga, uznávaného a vyhledávaného právě pro své neoddiskutovatelné výsledky v práci se studenty označovanými za hluboce podprůměrné, nebo dokonce nezvladatelně problémové. V sedmi částech na dvou stech stranách rozdělených do celkem osmdesáti sedmi kapitol líčí autor jak své dětské neúspěchy, tak i úspěchy, kterých dosáhl v dospělosti,  úspěchy nezřídka označované z pedagogického hlediska za zázračné. Každá část je uvedena i krátkou frází či citátem. První z nich pojmenovaná „Popelnice v Džibuti“ je přednostně pojata jako zpověď zaměřená na neúspěchy mládí, stejně jako na stěžejní zlomy ve snaze prokázat před stařičkými rodiči své profesionální uplatnění. Od druhé části jde převážně o líčení autorovy profesní dráhy, jeho úspěchů i neúspěchů, to vše formou popisu nespočtu problémů a jejich řešení, k nimž se Daniel Pennac dobral díky své schopnosti vcítit se do pocitů jemu svěřených žáků a studentů. Každá část pak v souladu se svým názvem rozebírá určitý tématický okruh. Druhá část je tedy pojmenována „Někam to dotáhnout“, třetí nese název „To, ono, to se, ono se aneb když podmět není vyjádřen“. Čtvrtá část je opět výstižně pojmenována „Děláš to schválně“, podobně jako část pátá „Maxmilien aneb ideální viník“. A trochu poeticky je kniha uzavřena krátkou částí s názvem „Co znamená mít rád“. Pennacův přístup rozhodně není prostým výčtem jeho nepřeberných úspěchů. Celá práce je pojata jako velice inspirativní a nenásilný návod pro ty, kdo se někdy dostali nebo dostanou do nelehké role učitele. A nejde jen o prosté školní vyučování, ale o obecně platné a použitelné postupy, jakými lze řešit jakoukoli formu vzdělávání těch, kdo mají pocit, že „učení je pro ně jen a pouze skutečným mučením“. S platností uvedeného hesla na obou stranách výukové bariéry.

Komu je tato kniha určena? Intuitivně předpokládáme, že největší množství zájemců o ni se bude rekrutovat z řad pedagogů všech stupňů i předmětů. O nic menší přínos by ale její četba neměla ani pro ty, o nichž se v ní hovoří přednostně, tedy pro školáky a studenty, kteří studiu zatím nepropadli a berou jej jako nutné a zbytečné zlo. Představit jim tuto publikaci jako hodnotný zdroj poučení je ovšem zjevně náročným úkolem těch prvních.

Pro koho se kniha nehodí? Trochu překvapivě může potenciálního čtenáře odradit ohromné množství vysoce filozofických úvah, jimiž Daniel Pennac nešetří ani v nejmenším. Proto by pro „hltouny“ čistě zábavních žánrů mohla být četba Pennacovy netradiční autobiografie kombinované s učebnicí poněkud těžkým soustem. Přesto jsem přesvědčen, že každý, kdo do školní budovy někdy vstoupil, si tu dokáže najít něco sám pro sebe.

Daniel Pennac je příkladem toho, že člověk není obětí svého předurčení. Ukazuje bez jakéhokoliv zaváhání, že pocit vlastního omezení může být stimulem, nikoli brzdou – a to je nepochybně jedna z hlavních zpráv, jíž chce autor otevřít oči každému, kdo o to stojí.

Související knihy

Pennac, Daniel

Baobab