Feministka

Tak tu jsem také potkal. Dělal jsem, že ji nevidím, a přešel jsem na druhý chodník.

„Hezky jsi jí to nandal,“ pochválil mě Sputnik.

 

Telefonistka

Byl jsem trochu roztrpčen svojí neschopností ptát se přímo. Vše v mé mysli dostalo opět smysl, když jsem uviděl pozadí další dívky. Musím přiznat, ta scenérie předčila samu dívku. Přitom se jednalo o obyčejnou zeď natřenou obyčejnou zelenou barvou. Ale uprostřed zdi trojrozměrně vystupoval roh, na kterém seděla. Ano, to není tak zajímavé jako tahy válečkem všemožně po zdi, tu oranžová, tu modrá, tu červená střídá bílou. Barvy, co se nesnesou se zelenou. Úchvatné.

Škoda, že jste taková hovada a nedovedete si to představit.

Byla bosá, omotaná bílým ručníkem. Na hlavě měla stejný bílý ručník stočený do turbanu, tak jak to ženy dělají po koupeli. Chtěl jsem napsat Sputnikovi, že jsem nalezl Malou princeznu, zrovna co vylezla z vany, takže ji doma už nebudeme muset oplachovat a všelijak čistit.

Nebude se mnou mluvit, pomyslel jsem si, když jsem uviděl bílé telefonní sluchátko v její ruce. Pak jsem si ale všiml, že chybí drát od sluchátka, je ustřižen a nikam nevede.

„Že vy jste vykoupaná Malá princezna? Dingo!“

Vyskočila z toho trojrozměrného rohu, jako kdyby ji uštkl biblický had. Roh okamžitě zmizel.

„To je prostě nemožné o tom mluvit!“

A držela to sluchátko pořád u ucha. „A říká se bingo, vy debile, dingo je pes.“

Takhle blízko Malé princezny jsem asi ještě nikdy nebyl. Musím dál bojovat.

„Trmácím se dlouhou cestu, abych se dozvěděl pravdu, existuje–li, jako existoval a prudil Malý princ.“

Abych dodal svým slovům vážnost, napřáhl jsem asi na metr rozpažené ruce dlaněmi vzhůru. Dělá se to tak. Nevím sice proč, ale to není důležité.

„Řekněte mi, prosím, alespoň jedno. Můžete mi potvrdit, jestli skutečně žije?“

„Ne.“

„Nemůžete nebo nechcete?“

„Protože to je prostě pitorescentní, kvůli tomu,“ odpověděla.

Obrátila se ke zdi a tou prostrčila nejprve pravou nohu, pak levou, pak pravou ruku, pak pravou nohu, pak tělo s částí hlavy, až v ní zmizela úplně. Zeď se vyboulila a já litoval, že neumím kreslit třeba tak krásně, jako Saint–Exupéry. Namaloval bych, že zeď tráví telefonistku. Byla by to taková píčovina, jako když v Malém princi hroznýš tráví slona.

 

Stopařka

Došlo mi, že na zemi Malou princeznu neobjevím. Došlo mi, že se budu muset vydat na planetu Saturn, která není daleko, je v naší sluneční soustavě a má stejné podmínky pro život jako my na Zemi. Možná lepší.

První dívka, kterou jsem na planetě Saturn potkal, seděla na dřevěné ohradě pro krávy. Měla sombrero, kožené boty a vůbec byla celá v kůži. Pod ní na zemi bylo koňské sedlo a pár kaktusů s dlouhými trny. Foukal trochu vítr a listy kaktusů se ohýbaly. Musela mít dobře vypočítány jejich kyvy, že se nedotkly jejích lýtek. Na dálnici vedle ní stála ohromná bílá směrová značka, ale nic na ní nebylo napsáno. Dívka mávala rukou se vztyčeným palcem na projíždějící auta.

„Chcípnul mi kůň, stopuju. Nemáš auto?“

„Ne, chodím pěšky,“ odpověděl jsem popravdě.

„Pěšky? Uprostřed pouště? To musíš být buď blázen, nebo k tomu máš vážný důvod.“

„Možná oboje. Ale vážný důvod mám určitě. Hledám totiž Malou princeznu.“

Povzdechla si a přestala mávat na auta.

„Ty jsi z planety Země, viď?“

Přikývl jsem.

„Také jsem tam byla. Jaké je to tam teď? Dostal major Zeman Jamese Bonda? Ten jediný na to měl.“

„Ne, takhle to nebylo. Oba byli kriminalisté.“

„Aha, takhle to je. A k tomu, co hledáš – ta tvoje Země byla už tolikrát pokořena a ponížena, že asi všechny princezny, i ta Malá, vzaly za své. Nevím o ní nic, ale poradím ti. Kolem Merkuru obíhá kometa a tam žije dívka, co si říká Fyzička. Jí se ptej.“

Poděkoval jsem a rozloučil se s ní. Když jsem odcházel, všiml jsem si, že na ohromné bílé tabuli nad dálnicí je napsáno Braillovým písmem Kentucky 2000 mil.

Divný národ, tihle Saturňané.

 

---

 

Nezapomeňte si přečíst naši recenzi. Další informace o knize Sputnik a malý princ najdete na stránkách nakladatelství Plot.

Související knihy

Sputnik a malý princ

Kozák, Tomáš

Plot, 2014