Ano, jde o ony již známé Wintonovy vlaky, v nichž se mu těsně před vypuknutím druhé světové války povedlo zachránit 669 československých dětí. Víte ale, co vlastně přivedlo mladého Nicholase do Prahy, v jaké rodině vyrůstal a proč nezůstal lhostejný k tomu, co v Praze viděl? A kudy se ubíral jeho život od roku 1939 až do chvíle, kdy byl v roce 1988 v bedně na půdě objeven sešit plný dokumentů svědčících o jeho záchranné akci? Byl bohatý a vždy se mu dařilo, nebo prostě žil obyčejným životem lidí střední třídy? Má smysl pro humor, pláče, nebo vždy zachová kamennou tvář?

Pokud i vás někdy napadly podobné otázky, pak určitě nepřehlédněte v letošní předvánoční nabídce knihu z nakladatelství Argo s názvem Není-li to nemožné… s podtitulem Život sira Nicholase Wintona, kterou napsala jeho dcera Barbara Wintonová, právě proto, aby odpověděla na všechny zvědavé otázky těch, kteří si je kladou. Barbara byla dokonce v Praze slavnostně uvést svoji knihu a Klub knihomolů samozřejmě nechyběl – nepřehlédněte naši reportáž.

Přiznám se, že kniha se pro mne stala opravdu fascinujícím čtením. Stejně jako většina Čechů znám film Mateje Mináče Síla lidskosti, setkala jsem se i s jím zachráněným dítětem Tomášem Graumannem a s chutí sleduji i svědectví dalších zachráněných dětí (jako například zde), ale i přesto nebyla má zvědavost ukojena. Až po dočtení Barbařiny knihy mám pocit, že Nicholas Winton není jen někdo, komu je dopřáno být tu opravdu dlouho a kdo žije z jakéhosi dávného skutku, kvůli němuž jej teď všichni oslavují a předhánějí se v udělování cen a titulů. Nešlo totiž v jeho dlouhém životě o jediný čin, o kterém stojí za to mluvit.

Jeho život utvářela doba a morálka, která mu vštípila zásadu, že může-li někdo pomoci, pak to musí udělat. Jeho heslo „Není-li něco nemožné, tak musí existovat způsob, jak toho dosáhnout“ ho provázelo celý život. Narodil se 19. května 1909 v rodině německých Židů, kteří však přesídlili do Velké Británie, a aby se lépe začlenili, změnili si příjmení a své děti nechali pokřtít. Nicky studoval bankovnictví a v rámci tehdejší praxe byl vyslán na práci do bank v Německu a ve Francii. Zkušenosti z obou zemí se mu pak hodily v jeho pozdější válečné i poválečné angažovanosti.

Po záchraně dětí z Československa, kam vlastně původně přijel na dovolenou na pozvání svého kamaráda, který se rovněž zapojil do pomoci uprchlíkům ze zabraných Sudet, se rozhodl zanechat svého makléřského zaměstnání a vstoupil jako dobrovolník do Červeného kříže. Jako amatérský pilot nabídl své služby i RAF, kvůli brýlím však nemohl být bojově nasazen. Pracoval proto jako školitel pilotů na speciálním trenažéru pro noční lety.

Po válce se zapojil do mezinárodních organizací, které pomáhaly s repatriací válečných uprchlíků, a rukama mu prošly i bedny nacisty naloupených pokladů, které nenašly své majitele.

Zajímavé? A to je teprve začátek života tohoto pozoruhodného muže! Přidám jen pár perliček – celý život šermoval a dokonce byl v olympijské nominaci, první pokutu za rychlou jízdu platil v 98 letech, založil pobočku nadace pro postižené děti, bojoval za postavení domů s pečovatelskou službou pro seniory…

Pokud budete knihu Není-li to nemožné… číst jako já ze zvědavosti, určitě nebudete zklamáni. Barbara zdokumentovala život svého otce do nejmenšího detailu. V knize najde dychtivý čtenář rodokmen jeho rodiny, obrovské množství fotografií a dokumentů. Text je prokládán citacemi v kurzívě z Wintonových deníků, které si vedl, z dopisů i prostě úryvky rozhovorů, které s ním byly uveřejněny. Obsahuje také vzpomínky jeho přátel a blízkých.

Struktura knihy je také velmi zajímavá. Autorka začíná okamžikem nalezení deníku a pomaličku postupuje od roku 1988 k dnešku. Tomu věnuje vždy úvod kapitol, ale zároveň v nich líčí rodinnou historii od příchodu Wintonových předků do Británie až po onen objevný rok. Dávná historie si tak podává ruku s tou nedávnou a společně ukazují, jak silnou osobností plnou energie a entuziasmu vždy byl sir Nicholas Winton.

„Věnujete-li se práci humanitární nebo dobročinné povahy, neznamená to, že si zasloužíte titul dobrého člověka ani, že jste v jakémkoliv směru lepší než někdo, kdo se o takový druh práce nezajímá. Já naopak tu práci dělám, protože mi to činí potěšení, a tudíž mohu klidně být považován za požitkáře a zcela určitě za egoistu. Říkám to, protože si nemyslím, že by mi někdo měl za to, co dělám, děkovat.“ (str. 258–259)

Jestliže byste knihu chtěli vidět pouze očima literární kritiky, pak byste asi moje nadšení nesdíleli. Do dokonalosti stylu tu cosi chybí. Nicméně je třeba brát na zřetel, že autorka není kovanou spisovatelkou a že knihu napsala proto, aby osvětlila široké veřejnosti osobnost svého otce, a to se jí povedlo dokonale.

Pokud čtete rádi biografie a zároveň vás zajímá historie, pak si určitě tuto knižní lahůdku věnovanou člověku s velkým Č pořiďte!

Související knihy

Wintonová, Barbara

Argo, 2014