Jmenuje se David Laňka (*1974), pracoval jako asistent režie u filmu, redaktor, dnes pracuje v oblasti PR. Od 16 let píše filmové a hudební recenze. V roce 2000 vydal první knihu. Dvanáct let nato si založil nakladatelství No Limits. Je autorem vzdělávacího TV seriálu Počítáme s vámi, scénáře a režie filmu Modelky s.r.o. a dokumentárního cyklu Šance dětem, vyprávějícím o rodinách s postiženými dětmi. Recenzi jeho poslední knihy Prázdniny Billa Madlafouska jste mohli najít na našich stránkách.

Čím chtěl být jako malý, kde bere svoji inspiraci a co právě připravuje, se dozvíte v našem rozhovoru.

Čím jste chtěl být jako malý? Popelářem nebo kosmonautem jako většina kluků, nebo jste měl jiné sny? Podařilo se Vám si je splnit?

V mládí nebylo asi nic, co bych nechtěl být. Popelář, protože bylo přece úžasné, jak stojí na zadní rampě vozu za jízdy. Kosmonaut, protože moci být ve vesmíru, to by bylo jako ve filmu. Lékařem, abych mohl zachraňovat životy. Policistou, abych mohl chytat lumpy. Asi nejdéle mi vydrželo, že jsem chtěl být filmovým kaskadérem, protože jsem doslova zbožňoval filmovou komedii Zvíře s Jean-Paul Belmondem (a dodnes ji zbožňuji) a hajným, protože klid lesa mě fascinoval (a dodnes fascinuje). Ale pak jsem se začal pokoušet o první psaní a zhruba od patnácti mi bylo jasné, že chci psát. Což se mi podařilo. Člověk by ale řekl, že postupem věku bude těch věcí, které by rád vyzkoušel, ubývat, ale ono je to kupodivu naopak. Mám pocit, že ten seznam roste.

Prakticky celý život „píšete“ – knihy, scénáře, články… Která fáze tvorby Vás nejvíc uspokojuje – vymýšlení, psaní samotné, odeslání napsaného či snad až ohlasy na napsané?

Nedá se to oddělit. Baví mě jak vymýšlení a stavění příběhu, tak samotné psaní. Psaní beru jako takový paralelní život ve světě, v příběhu, který jsem vymyslel. Trávím čas s postavami, v jejich životech, do kterých nezasahuje ten můj každodenní. Je to příjemný únik. Také proto stále častěji píšu knihy pro děti. Snažím se ty příběhy očistit od vší techniky, která nás obklopuje a která děti odvádí od skutečného života, od skutečných zážitků. Chci jim ukázat, že nejen na internetu se dá zažít dobrodružství. Že si ho každý můžeme vytvořit sám. Navíc se snažím dětské knihy psát optikou dětí, bez obezliček, přímě, popisovat věci tak, jak jsou, nikoliv tak, jak někdo očekává, že je budeme vnímat. Prostě dětsky nezkaženě. A to je velmi osvěžující.

Pro dospělé čtenáře píšete převážně o filmu. Napsal jste biografii rodu Štěpánků či Jana Pivce, představil jste Petra Hapku i neznámé osudy známých tváří divadelních scén (Pět hereckých dramat, Herecká tajemství, Nekončící potlesk). Je obtížné hledat prameny a dozvídat se fakta? Jak dlouho Vám trvá, než nashromáždíte – u nežijících protagonistů – materiál na knihu?

Tím, že o filmu píšu už více než 20 let, že stejně dlouhou dobu dělám rozhovory se zajímavými osobnostmi kulturního života, by se dalo říct, že podklady pro biografické knihy sbírám prakticky polovinu života. Ale přísně vzato, pokud se rozhodnu o někom napsat, trvá sběr materiálu po archivech, příbuzných, přátelích, divadelních a filmových ústavech, asi rok, a samotné psaní pak půl roku.

Tvoříte ale i pro malé čtenáře. Vymyslel jste si pro ně postavu Pravdomila Billa Madlafouska z Nového Strašecí, což je Vaše rodiště. Chtě nechtě mě napadá, že knihami jeho příhod navazujete na Karla Poláčka či Vojtěcha Steklače. Mám pravdu nebo je to jen můj pocit?

Návaznost na Karla Poláčka tam jistě bude, protože jeho Bylo nás pět patří mezi knihy, na kterých jsem vyrůstal. Ale více než Poláček mě myslím ovlivnily Mikulášovy příhody autorské dvojice Sempé/Goscinny. Když jsem začal první knihu o Billovi Madlafouskovi, což jsem vlastně já, protože všechny jeho příhody vycházejí z mého dětství, psát, měl jsem takovou představu, že by Bill mohl být českým Mikulášem. Nevím, jak se mi to podařilo, ale snad ano.

Vašeho Billa Madlafouska provází ilustrace Markéty Vydrové. Jsou pro Vás obrázky v knihách pro děti důležité? Jak jste zjistil, že právě Markéta Vydrová bude tou správnou volbou?

V Markétě Vydrové jsem našel ilustrátorku, po které myslím touží každý autor. Máme stejné vidění světa, jsme naladěni na stejnou vlnu. Markéta dokáže svými ilustracemi povýšit celý text. To, co ji odlišuje od jiných ilustrátorů je to, že v jejích kresbách je život, pohyb a humor. Člověk má pocit, že ty postavičky doslova vyběhnou z knihy a člověku s nimi bude moc dobře. Když probíhal konkurz na výtvarníka první knihy o Billovi, oslovili jsme asi deset výtvarníků, a ona nad ostatními čněla jako Kilimandžáro. Hned jsem věděl, že pokud má někdo Billa ilustrovat, tak jedině ona. A od té doby jsem si Markétu „nechal“ a řekli jsme si, že si autorsky zůstaneme, dokud nám budou „pero a pastelky“ sloužit.

Jaké máte ohlasy od dětí? Od Vašich i těch, kterým se Vaše knihy dostaly do rukou?

Jezdím po školách a knihovnách a všude děti na Billa, ale nově třeba i na čerty z knihy Vítejte v Pekle! reagují opravdu moc hezky. Smějí se, a neustále chtějí přídavky. To je pro autora to největší ocenění, když se děti ani po dvou hodinách čtení neošívají, nezlobí, a chtějí, abych jim četl ještě dál.

Je pro Vás důležitá zpětná vazba?

Ano, je. Je to známka toho, že to, co člověk napsal, snad není tak úplně marné J A to je fajn, vědět, že člověk není marnej J Když píšu pro děti, jsou mými prvními kritiky mé dcery. A nedají mi nic zadarmo. Buď je to baví nebo ne… Takže beru jako pochvalu, že je ode mě zatím bavilo všechno.

Budou Billova dobrodružství ještě pokračovat nebo máte pocit, že tři knihy stačí? A jestli budou pokračovat, necháte své hrdiny „stárnout“ nebo budou jako Mach a Šebestová věčnými žáky 3.B, respektive 4.B?

Všichni mi říkají, abych psal dál, ale já v tuto chvíli nevím, co dál by ještě Bill a jeho parta měli zažít, a myslím si, že těch 47 kapitol ve 3 knihách stačí. Ale je pravda, že když jsem třetí knihu dopsal, bylo mi docela smutno, že s Billem po 11 letech končím. Takže kdo ví, třeba se Bill ještě vrátí. Ale určitě nebude stárnout, jako třeba Adrian Mole. Myslím, že kouzlo Billa spočívá v jeho spontánnosti, určité naivitě vidění světa a vztahů, a kdybych nechal Billa stárnout, o tohle všechno by zákonitě musel přijít.

Píšete ale i filmové scénáře a u filmu Modelky s.r.o., který měl premiéru 4. prosince letošního roku, jste uveden i jako jeden z režisérů. Co Vás přimělo usednout také za režijní pult?

Od malinka jsem vášnivý kinofil. Měli jsme promítačku a spoustu starých archivních filmů na šestnáctimilimetrovém pásu a já jsem si je sám pouštěl, seděl jsem u promítačky, slyšel její zvuk, a díval jsem se na filmy. No a někdy kolem dvaceti let, kdy jsem za sebou měl asistování u režisérů, jako byli Karel Smyczek nebo Vít Olmer, jsem si řekl, že bych rád do padesátky natočil alespoň jeden film. V tu dobu jsem si myslel, že to bude nějaké vážné všeobjímající drama, ale teď, když mi je o 20 let víc, nějak jsem si řekl, že bude lepší lidi pobavit než je deptat. A tak jsem natočil opravdu bláznivou komedii z tak bláznivého prostředí, jako je modeling, který jsem jako bývalý redaktor lifestylového časopisu poznal opravdu důkladně. Ten film není žádné umění, a podtitul „úplně bláznivá komedie“ jasně říká, co od něj má člověk čekat. Dvě hodiny oddechové zábavy se skutečně skvostným hereckým obsazením, jako je Regina Rázlová, Jiří Štěpnička, Evelyna Steimarová, Nikol Moravcová, Martin Kraus nebo Martin Písařík.

Na čem teď právě pracujete?

Právě si tak v hlavě hraju s jedním námětem na filmovou komedii, a pak také s námětem na knihu pro děti. A také bych rád napsal divadelní hru o své babičce. Bude se jmenovat Gregory, Lino, Jack a já a hlavní roli budu psát pro Evelynu Steimarovou, se kterou se mi právě na Modelkách úžasně pracovalo. Babička mě ovlivnila skutečně hodně. Ona mě naučila mít rád knihy, film, herce, dala mi toho do života tolik a já mám potřebu jí to nějak vrátit. A psaní je jedna z možností.

Co Vás baví a na co se těšíte mimo filmové premiéry?

Není to nic objevného. Baví mě cestovat. Číst. Chodit na výstavy. Dívat se na hezké filmy. Být se svou ženou. Být se svými dcerami. Být se svou rodinou. Prostě užívat si všechny ty čisté radosti života, které ho dělají krásným a šťastným.

Děkuji Vám moc za všechny naše, ale i také Vaše čtenáře, že jste si našel čas a na moje otázky upřímně odpovídal. Z Vašich odpovědí je cítit nejen radost z tvůrčí práce – přeji Vám, aby Vám tento entuziasmus jen tak lehce nevyprchal –, ale i ze života samotného. Budu se těšit na Vaše nové počiny a přeji hodně zdaru Vaší filmové, ale i literární tvorbě.

Související knihy

Laňka, David

No Limits, 2014