Kronika Cartera Kanea – Rudá pyramida

23. Zkouška profesora Thovta

To jsem zase já, Sadie. Omlouvám se za to zdržení, ale asi sis toho v té nahrávce ani nevšiml. Můj šikovný bratříček pustil mikrofon do jámy plné… no, to je fuk. Zpátky k příběhu. Carter se probudil s takovým leknutím, až se praštil koleny do sklápěcího tácku, což bylo docela legrační.
„Spalo se ti dobře?“ zeptala jsem se.
Popleteně na mě zamrkal. „Ty jsi člověk.“
„To je milé, že sis všiml.“
Zakousla jsem se zas do pizzy. Nikdy jsem ji ještě nejedla z porcelánu a nepila colu ze skla (natož s ledem – ti Američani jsou tak divní), ale tu první třídu jsem si užívala.
„Proměnila jsem se zpátky asi před hodinou.“ Odkašlala jsem si. „No – pomohlo mi, cos říkal, jak se mám soustředit na něco důležitého.“
Bylo mi trapné říct mu i tohle, ale pamatovala jsem si všechno, co mi vyprávěl, když jsem byla v té ptačí podobě, to o cestování s tátou – jak se ztratil v metru, pozvracel se v Benátkách, vřeštěl jako mimino, když našel štíra v ponožce. Získala jsem spoustu munice na provokování, ale kupodivu mě to nelákalo. To, jak si kvůli mně vylil duši… Možná si myslel, že mu v té ptačí podobě nerozumím, takže se nehlídal a dělal to jenom proto, aby mě uklidnil.
Kdyby mi nepomohl se soustředit, nejspíš bych ještě te honila hraboše kolem Potomaku.

Carter mluvil o tátovi, jako by jejich cesty byly něco úžasného, to jistě. Ale pochopila jsem i tu nepříjemnou povinnost, jak se mu Carter pořád snažil vyhovět a chovat se co nejlíp. Přitom neměl nikoho, s kým by se mohl uvolnit nebo si popovídat. Táta byl, to musím uznat, dost osobnost, málokdo by nestál o jeho uznání. (Je jasné, po kom mám tu úchvatnou charismatickou povahu.) Vídala jsem ho jenom dvakrát do roka, a i tak jsem se na to vždycky horko těžko duševně připravovala. Poprvé mě napadalo, jestli na tom byl Carter vážně líp. Vyměnila bych jeho život za svůj?
Taky jsem se rozhodla neprozradit mu, co mě nakonec změnilo zpátky na člověka. Vůbec jsem se nesoustředila na tátu. Představila jsem si mámu živou, jak jdeme spolu po Oxford Street, koukáme´do výkladů, povídáme si a smějeme se – takový obyčejný den, jaký jsme nikdy nezažily. Já vím, vzdušné zámky. Ale byly tak silné, že mi připomněly, kdo jsem. Nic z toho jsem neřekla, ale Carter si mě prohlížel a já cítila, že poznal, na co myslím.
Napila jsem se coly. „Jo, zmeškal jsi oběd.“
„Tys mě nezkusila probudit?“
Bastet přes uličku si odříhla. Právě spořádala talíř lososa a tvářila se naprosto spokojeně. „Mohla bych vykouzlit pár konzerv,“ nabídla. „Nebo sýrové sendviče.“
„Ne, díky,“ zamumlal Carter. Vypadal zničeně.
„Ale no tak, Cartere,“ zasmála jsem se. „Pokud ti to tak vadí, zůstal mi kousek pizzy –“
„O to nejde,“ odsekl. A pověděl nám, jak jeho duši ba málem chytil Sutech.

Po tom jeho líčení se mi začalo špatně dýchat. Připadalo mi, jako bych zase trčela v té ptačí podobě a nemyslelo mi to. Táta uvězněný v rudé pyramidě? Chudák Amos využitý jako nějaká fi gurka? Podívala jsem se na Bastet, jestli mě neuklidní. „Nemůžeme něco dělat?“

Knihu Kronika Cartera Kanea – Rudá pyramida vydalo nakladatelství Fragment

————————————————————————————————————–

O knize i o autorovi:

Stejně jako ostatní Riordanovy knihy se také první díl Kroniky Cartera Kanea umístil v zahraničí na předních příčkách žebříčků ‒ New York Times bestseller, USA Today bestseller, Wall Street Journal bestseller, Indiebound bestseller, UK bestseller. Do konce roku 2011 se V USA prodalo na 2 milióny výtisků.

Tentokrát půjde o tajemství rodiny Kaneových, které bylo až příliš dlouho skryté. Sourozencům Carteru Kaneovi a jeho sestře Sadie se již brzy převrátí život naruby.

Související knihy

Riordan, Rick

Fragment, 2012