Pokračování ukázky:

KAPITOLA 2 – NE, VAŠE DĚTI NEJSOU ROZTOMILÉ

Máte-li děti, budete s největší pravděpodobností každý den od rána do večera poslouchat nějakou variantu tohohle: Já to nerozbil, já to neschoval, já se nepodělal, já ten koberec nepočůral, já už to neudělám, mami už mě zas bije, táto, ona na mě kouká, au au, au, au, atakdále kolem dokola, pidly fidly bumbaso.
Nemine jediný den, abyste v tu či onu chvíli nebyli svědky následujících rozmilých a nezapomenutelných výjevů.

Okouzlující malá Ashley (producírující se v designových šatičkách Vera Wang, efektně zkombinovaných s botičkami z dětské kolekce Kennetha Cola a s třpytivými flitříčky ze salonu Paul Labrecque ve vlasech) vyloví ze zle nafrněné nosní dírky velkého zeleného holuba a vzápětí rozvážně vloží ten chuchvalec hlenu do svých vzdorovitých miniúst. Pak znalecky posuzuje jeho chuť, jako kdyby převalovala v ústech lok nejlepšího francouzského vína.

Veselá kopa Joshua Smíšek Joshua (bože jak prďácky vypadá to škvrně v modrých džínečkách Wrangler a v miniaturních teniskách Nike King James s blikajícími podpatky) na vás upře hebrejský úsměv tak nesnesitelně andělský, až vám v tu chvíli roztaje srdce, a v příští vteřině vší silou přetáhne vaše nové koťátko plastovou baseballovou pálkou přes heboučký chlupaťoučký čumáček. Mrzí ho na tom jediná věc: že ta pálka není dřevěná. Nebo ještě líp hliníková.

Čertík k zulíbání Chase (je to k nevíře, jak podobný je v těch khaki kapsáčích a bleděmodrém tričku Baby Gap svému urostlému a zazobanému papínkovi… kromě té šedivějící přehazovačky) z ničeho nic přestane komunikovat, postaví se doprostřed obýváku a přes roztomilou tvářičku zářící jako úplněk mu přeběhne divný stín jakéhosi rozostřeného soustředění. O pár vteřin později zavane pokojem puch výkalů a čpavý odér močoviny. Ano, uhádli jste: do těch značkových kalhot za stopětapadesát dolarů, ve kterých vypadá přesně jako táta, pustil pořádný náklad značkových hoven a rozředil je mohutným proudem chcanek.

Éterická a nádherně nespoutaná Elizabeth nesnáší oblečení – běhá nahá po celém domě a všude se rozléhá její dětský vřískot. Pokud zrovna nelítá z patra do patra, válí se nahá po podlaze, ó jak úchvatně svobodná, prosta falešného studu, plná živelné expresivní energie. Jako nějaká frekventantka kursu moderního experimentálního tance poletuje z jednoho pokoje do druhého, dokud nedostane hlad a nejde si uzobnout z připravené večeře. No toto: podívejte, jak drží vidličku! Úplně jako malá slečna. Všichni se předhánějí v pochvalách, jaká je z ní už osobnost – dokud se neobrátí k malému bratříčkovi a nezabodne mu vidličku do krku.

Jsou to agresivní vřískající blijící prdící chčijící kadící plačící rozeřvané žalující fňukající kvičící zlostné podělané medúzy.
To je přesně ono. Medúzy. To je ten nejšpinavější trik, jaký mohou vytáhnout z toho svého špinavého arzenálu špinavých triků: pohyb medúzy.
Jsou to podlí slizcí bezobratlí minizločinci.
Pohyb medúzy je dar, který dostávají pouze ti nejmenší.

Bůh je obdařil vskutku nadpozemskou mocí: zjevně se mu zachtělo dát jim sebeobranný mechanismus, který jim umožňuje nenechat se chytit a zabít rozzuřenými rodiči a ostatními dospělými, jimž došel i ten poslední malinkatý zbyteček těžce zkoušené trpělivosti.

Nejdřív někoho ubodají nebo něco rozlijí nebo se rozvzteklí nebo se rozeřvou anebo nejlépe provedou všechno najednou v jednom nekonečném ohlušujícím záchvatu běsnění, ať už doma nebo na veřejnosti, a vzápětí se dají na útěk na těch svých zločinných, křivých, buclatých nožičkách; vám se podaří zahnat je do kouta, natáhnete po nich ruce, a konečně je popadnete za ty jejich trpasličí paže – a v tu chvíli se stanou doslova a dopísmene bezobratlými.
Zkroutí se, sesunou se na podlahu nebo na chodník a najednou, ať děláte, co děláte, nedokážete je zvednout. Jako kdybyste se pokoušeli obejmout igelitový pytel plný páry. Jako kdybyste chtěli udržet v náručí dvacet kroutících se slizkých úhořů. Je jedno, jak moc se snažíte, jak šikovně jste je chytili, jak pevně je svíráte – nemáte šanci je udržet. Vždycky vám vyklouznou, vysmeknou se, vykroutí se – a VÁM nezbyde než nadávat, nejdřív šeptem a za chvíli už zběsilým řevem.
O deset minut později tam pořád stojíte, stéká vám pot po čele i po tváři znetvořené do hrůzného výrazu halloweenové masky (oteklé rty, skřípějící zuby, pěna tekoucí z úst), pak se konečně vzchopíte a jdete jim dát pořádně přes zadek a hádejte, co se stane, netrefíte se, protože ta lidská améba záhadným způsobem přelila zadek pryč z místa, kam jste měli zacíleno.
V tu chvíli vám rupne v bedně, začnete je honit po chodbě. Kličkují, proklouzávají vám, plazí se, válí se a vy mlátíte pravačkou kolem sebe hlava nehlava, ale vždycky jen naprázdno promáchnete, až vám ruka málem vyletí z kloubu.

Pokud máte štěstí a přece jen se vám podaří nečekaně je fláknout přes hýždě pěkně umístěnou poctivou ranou, hádejte ještě jednou, co se stane.
Funguje to.
V nastalém šoku se jim nahrne krev do tváří, na malou chvilku dočista oněmí a nemohou popadnout dech, ochromení postupuje od zasažených hýždí vzhůru až k ramenům a jejich zlá očka se rozšíří nevěřícným úžasem. Na krátký okamžik je úplné ticho. Pak pochopitelně spustí řev – a to je ten klíčový okamžik. Ve chvíli, kdy křečovitě svraští tvář a sevřou víčka v nádechu na první zavytí, musíte je rychle popadnout, aby tanec améby nezačal nanovo. Zafixujte je, pořádně je plácněte podruhé a odneste je do postele. To samozřejmě lze udělat jen tehdy, odehrálo-li se veškeré běsnění za zavřenými dveřmi, v soukromí vašeho domova.

Jak to asi dopadne venku? Sázky se ruší. Sami nejlépe víte, co se stane, když proti vám dítě použije pohyby medúzy v obchodě, v restauraci, nebo nedej bože venku na chodníku, a dožene vás k tomu, že mu musíte dát jednu na zadek. Připravte se na to, že vás všichni kolemjdoucí odsoudí jako brutálního sadistu nebo s vám budou obloukem vyhýbat, jako byste byl prašivý, anebo přivolají nejbližšího policistu a přihlásí se za očitého svědka násilí na dětech. A co se stane, jakmile dítě zjistí, že mu nemůžete nařezat na veřejnosti? Běsnění se bude opakovat tolikrát, dokud se nenaučíte, že tu hračku nebo bonbón musí dostat OKAMŽITĚ, případně že ho OKAMŽITĚ musíte vzít tam, kam chce. Budou řvát a kopat a medúzovatět, až dostanou úplně všechno.

A vy nás ráčíte přesvědčovat, jací jsou to andílci?
Vy si dovolíte nám tvrdit, že jsou roztomilé?
Že je máme hýčkat, a ne do nich nacpat prášky?
Prdlajs. Já jsem pro prášky. Prášky s velkým P a musí jich být hodně. Prášky všech barev a chutí. Prášky na oblbnutí dětí, které vypadají a chutnají jako bonbón nebo zmrzlina, takže je ti mrňousové zhltnou jako malí hladoví trollové, což oni opravdu jsou, a dá jim to takovou pecku, že v tu ránu spadnou na své nedotknutelné, kulaťoučké, růžovoučké, hlaďoučké prdelky.

Jen počkejte, pidižvíci, zachtělo se vám zkoušet na nás obávané pohyby medúzy a proměňovat se v beztvaré nezranitelné améby? Tak dobrá. Nadopujeme vás chemikáliemi v podobě barevných tabletek s cukrovou polevou a stanou se z vás poslušné loutky v našich obřích, pečujících rodičovských prackách.

Dlužíme to sami sobě i všem ubohým nevinným bezdětným lidem v letadlech, vlacích i všech ostatních dopravních prostředcích.

Knihu Proč jsme takoví sráči vydalo nakladatelství Dokořán

————————————————————————————————————–

O autorovi:

Denis Colin Leary (*18. srpna 1957) je americký herec irského původu, komik, spisovatel a režisér.

Leary je známý svou břitkostí, komediálností a v neposlední řadě tím, že si připaluje jednu cigaretu od druhé. Je spolutvůrcem a hvězdou televizního seriálu Rescue Me.

O jeho současných projektech a zájmech se dozvíte více na jeho osobních stránkách: http://www.denisleary.com/. Najdete zde nejen videa z jeho Stand up pořadů, ale také Learyho-zpěváka (včetně jeho nejúspěšnějšího hitu Asshole).

Předchozí část ukázky z knihy Proč jsme takoví sráči najdete – zde

Přečtěte si více o knize Proč jsme takoví sráči – zde

Související knihy

Leary, Denis

Dokořán, 2012