Na pultech knihkupectví se už na začátku února objevila kniha s názvem Václav Havel, Život jako absurdní drama, kterou pro nakladatelství Ikar sestavila Marie Formáčková. Autorka se dívá na exprezidenta z několika úhlů pohledu, a pokud si chcete vytvořit rámcovou představu o jeho životě a díle, mohu knihu jen doporučit. Pokud stojíte o hlubší vhled, pak kniha poslouží spíše jako odrazový můstek.

Formáčková propojila některé vzpomínky jeho příbuzných, blízkých přátel i spolupracovníků s novinovými články a úryvky jeho děl. Drží se chronologické linky, kterou občas přeruší, aby Havla představila také jako básníka, filozofa, pacienta, manžela nebo milence. Tak se dozvídáme, že v dětství byl otloukaným dítětem, které si však brzy dokázalo získat respekt svých vrstevníků. Nemohl studovat, protože pocházel z buržoazní rodiny. Vyučil se tedy chemický laborantem, dodělal si maturitu a krátce studoval ČVUT. Brzy se však pokusil přestoupit na FAMU. To se mu nepodařilo, a tak skončil na vojně. K filmu nesměl, ale dostal se k divadlu, pracoval jako kulisák nebo dramaturg, ale osud jej zavál také do trutnovského pivovaru. Průběžně vystupoval proti komunistické straně, postupně se stal jednou z vůdčích osobností disentu a nakonec také posledním prezidentem zvoleným před rokem 1989 a prvním po něm.

Ukázka z knihy

„Naše země nevzkvétá,“ řekl Václav Havel občanům ve svém prvním prezidentském novoročním projevu 1. ledna 1990. A lidé u televizních obrazovek věřili, že díky němu vzkvétat začne.

Milí spoluobčané, čtyřicet let jste v tento den slyšeli z úst mých předchůdců v různých obměnách totéž: jak naše země vzkvétá, kolik dalších milionů tun oceli jsme vyrobili, jak jsme všichni šťastni, jak věříme své vládě a jaké krásné perspektivy se před námi otevírají. Předpokládám, že jste mne nenavrhli do tohoto úřadu proto, abych vám i já lhal. Naše země nevzkvétá. Velký tvůrčí a duchovní potenciál našich národů není smysluplně využit.

Str. 87

Autorka se nebojí ani sporných témat. Nesnaží se Havla postavit na piedestal. Píše i o exprezidentových slabých stránkách. Vyjmenovává jeho milenky, věnuje se údajnému bratrovi Jaromírovi, v závěru pak rozebírá Havlův vztah s Dubčekem. Také zařadila interview, které poskytl napřed pro případ, že by dostal Nobelovu cenu, a názory Andrew Stroehleina, jenž se domnívá, že Havel viděl sám sebe jako spasitele. V závěru se dostává i k Tajné knize Ireny Obermannové, která se prohlásila za jeho poslední milenku.

Všechna témata bohužel jen trochu naťukne. Kniha by si podle mě zasloužila více pozornosti, delší přípravu a lepší grafiku, takto to vypadá, že byla šita velmi horkou jehlou. Někdy je složitější orientovat se v úryvcích a citacích. Určitě by bylo zajímavé doplnit první kapitoly o exprezidentově dětství rodinným stromem Havlových propojeným s linií Václavovy matky, fotografiemi, vzpomínkami bratra Ivana a dalších jeho přátel. Podobná doplnění by si zasloužily i další kapitoly. Nečekejte tedy ucelené vyprávění, jde spíše o koláž poskládanou z různých střípků a pohledů na Václava Havla.

Související knihy

Formáčková, Marie

Euromedia Group, 2012