Mladá americká spisovatelka Madeleine Rouxová zabruslila na pole hororu. Jak se však ukazuje, octla se na velice tenkém ledu, který hrozí probořením do chladné vody. Jinak řečeno, mezi ten druh knih, které si lidé přečtou, ale za pár chvil je odsunou do nejzazšího kouta paměti.

A právě v případě románu Asylum, jenž vydalo nakladatelství Jota, může něco podobného docela dobře nastat. Kniha se totiž vydává za čistokrevný, napínavý horor, kterému se ve skutečnosti podobá jen asi jako iluzionista amatér Davidu Copperfieldovi.

Děj se zpočátku jeví být klasickou hororovou zápletkou, užitou v množství jiných literárních či filmových děl. Student Daniel se dostává na letní školu, kde jeho i spolužáky ubytují v budově bývalé psychiatrické léčebny. Netrvá dlouho a začnou se projevovat nepříjemné a znepokojující skutečnosti, do nichž se Daniel a jeho dva noví kamarádi zaplétají. Nutno podotknout, že zcela vlastní vinou, protože stačilo málo a nic by se nestalo. Autorka zkrátka potřebovala o něčem psát, avšak s propracováním přesvědčivějšího chování postav se moc nezabývala. Nelogičnosti navrch skrze výpovědi hrdinů i přiznává.

Stejné je to bohužel i se zbytkem románu. Občas se najdou pasáže, jež lze označit jako lehce mrazivé, ale hororová atmosféra, vtahující čtenáře do děje, se v knize objevuje jen zřídka. Asylum tak více než cokoli jiného připomíná čtení určené pubertální mládeži, která právě prožívá nástup na střední školu. Množství děje se totiž motá kolem Danielova problému se začleněním se do kolektivu třídy, hledáním kámoše, schopností udělat dojem na pěknou holku a tak podobně. Osekáním této „vaty“ a pečlivějším zaměřením se na budování té správné hororové atmosféry by spisovatelka udělala z jinak trochu jalového románu krásný, i když pořád možná jen průměrný duchařský příběh.

O tom, že hororový žánr Rouxové nesedl, svědčí i další fakta. K těm nejzávažnějším patří naprostá absence jakékoliv vysvětlení veškerého dění nebo náznaky Danielovy poruchy paměti, které však nemají na příběh absolutně žádný vliv. Mnohé souvislosti navíc autorka pospojovala tak hrubě, že se ani nechce věřit, že by mohlo jít jen o souhru náhod.

Asylum má ale i jistá pozitiva. I když s dějem si spisovatelka moc nepohrála, co se práce s textem týče, nelze jí nic vytknout. Román se i přes nevýraznou zápletku čte dobře a rychle – za pár večerů se průměrně zdatný čtenář dostane až k závěrečné tečce.

Pochvalu pak zaslouží zejména grafická podoba knihy. Působivá a lákavá obálka, netradiční kostrbatý font i fotografie doplňující text se zdařily na jedničku s hvězdičkou. Škoda jen, že snímky nekorespondují s dějem tak jako například v románu Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti. Rouxová ale na rozdíl od Ransoma Riggse, který zvláštní fotky k dispozici měl, našla obrázky na internetu a vložila je mezi stránky jen pro ilustraci. To je však podle mého soudu škoda, protože minimálně fotografie v příběhu přímo zmiňované by v dnešní době neměl být problém vytvořit záměrně.

Komu tedy Asylum doporučit? Stačí ignorovat neopodstatněné doporučení na přebalu a knihu s čistým svědomím vložit do rukou klidně už i o dva tři roky mladším čtenářům než šestnáctiletým. Příběh si totiž nejvíce užijí právě vrstevníci ústředních protagonistů.

Naopak románu by se měli vyhnout všichni, kteří hledají poctivěji a řemeslněji napsaný horor. Pokud neholdují „béčkové“ tvorbě plné klišé, Asylum si neužijí.

Související knihy

Rouxová, Madeleine

Jota, 2014