Simona Mahlerová-Šustková chtěla po střední škole studovat žurnalistiku, nakonec však vystudovala výpočetní techniku na Fakultě řízení VŠE a v tomto oboru i pracovala. Po třicítce začala pracovat ve starožitnostech, postgraduálně si doplnila vzdělání a devět let vedla Asociaci starožitníků. Píše odborné články i romány, pracuje ve starožitnostech, přednáší o starožitných textiliích a věnuje se rodině. Sama říká: „Vychovávám děti, čtu, cestuji, o dovolené někdy plachtím a jindy chodím na Šumavě na houby, nebo griluji s přáteli. Mám původního manžela, oba rodiče, bratra, tři děti a vzájemně se nesnášející psy.“

Co Vás nejvíce ovlivnilo při volbě studia – plnila jste si dětský sen, nebo hlavní roli hrály okolnosti a přání rodičů?

Chtěla jsem psát, napsala jsem několik článků na různá kulturní témata už na střední škole. Nevyšlo to, a člověk se musel postavit realitě. Bylo mi sedmnáct pryč a s gymnáziem jsem vlastně nic neuměla. Talentovky jsem zvládla skvěle, ale chybělo politické zázemí a nebyla naděje, že by se to někdy změnilo. Tenkrát se nově otevíral obor výpočetní technika, a tak jsem vyhrabala z uhlí vyhozenou matiku a fyziku a po prázdninách udělala přijímačky na nástavbu. Stala jsem se programátorem a pokračovala ve studiu v tomto oboru.

Jak jste se dostala ke starožitnostem a do Asociace starožitníků? K čemu vlastně taková organizace slouží?

Maminka si otevřela obchod, manžel rozjížděl malou rodinnou restauraci, kterou jsme vybudovali, já měla dvě malé děti, a tak jsem odešla ze zaměstnání a začala oběma pomáhat. Starožitnosti a umění mne zajímaly od mládí, hodně času jsem trávila na výstavách a ležela v životopisech umělců. Přihlásila jsem se do školy, Rudolfinské akademie, kterou pořádala už tehdy Asociace starožitníků, a kde dnes přednáším. Tato organizace reprezentuje zájmy profesionálních starožitníků, galeristů, restaurátorů a sběratelů umění u nás, i na mezinárodní úrovni. Dvakrát do roka pořádá veletrh starožitností Antique a má, jak jsem zmínila, i své rekvalifikační studium. Více na www.asociace.com.

V nakladatelství Plot vyšla Vaše třetí kniha – Riskantní plavba. Proč jste se pustila do psaní románů? Nestačilo Vám psát jen články o starožitnostech, nebo to byl nějaký jiný impulz, který Vás „ponoukl“ k psaní?

Psaní mne zkrátka baví, žijí ve mne i jiná témata než odborná. U psaní knížek vlastně odpočívám. Je to pro mne velmi přirozená činnost. Vytvářím si vlastní světy, které začnou žít vlastním vývojem a někam mne táhnou. Nikdy předem nevím, co bude dál, a jsem sama zvědavá na konec.

Vaše hrdinka Malvína se proti své přirozenosti rozhodne vydat na moře. Myslíte, že toto prostředí je vhodným katalyzátorem k řešení problémů, nebo proč jste ji tam poslala?

Kdo někdy plachtil a líbilo se mu to, vám jistě potvrdí, že je to nejsvobodnější pocit, jaký se dá zažít. Znám lidi, kteří jezdí meditovat do pouště, ale pro jachtaře je mantrou otevřené moře a vítr v plachtách. To je velmi kontrastní proti všemu, co nás svazuje v běžném životě. Jakoby tam nic z toho neexistovalo. Chtěla jsem psát o těchto pocitech, a proto moje hrdinka musela vyjet na moře. Navíc mezi lidmi na lodi vzniká zvláštní intimita ještě umocněná nekonečným prostorem, ve kterém se loď pohybuje. Člověk se může do sytosti zabývat vlastními myšlenkami a náhle je vidí z různých úhlů, právě pod vlivem všech těchto faktorů.

O plavbě na lodi píšete docela zasvěceně, že Vám jako naprostý laik věřím. Je to dokonalá fabulace, nebo sama plavbu na lodi podnikáte, a proto o ní můžete vyprávět?

Mám veliké štěstí, že jsem se před lety díky přátelům dostala, tak jako Malvína, na plachetnici, a plavby podnikáme dodnes.  I moje děti v tom vyrostly a tento koníček už je taky pohltil. Neumím si skoro představit jinou dovolenou, i když je to dost náročné, trpí tím například záda. Naštěstí to není dražší než dovolená na pevnině, o náklady se dělí více lidí, takže máme stále s kým jezdit. Nákladnější je to na motorových jachtách, ale to mne, naštěstí, nepřitahuje.

Musela jste také řešit krizi středního věku a máte pocit, že jste ji už zvládla?

Krize středního věku je jen klišé. Každý mívá krize, mladý, střední či starý. Zvládla jsem jich v životě několik, co člověku zbývá. I moje mladé postavy na lodi mají, podle mého, pěknou krizi, kterou jsem opisovala od přátel mých dcer.  Možná máme paradoxně přes všechny nesnáze moc snadný život, velké nároky, představy o okolním světě, který by nám měl podle reklamy sloužit a bavit nás. Pokud se člověk občas zeptá, co může udělat pro druhé, jdou krize zvládat celkem dobře. Uvědomí si totiž, že má v životě mnoho přátel, důležité úkoly, že to nikdo nemá snadné, a začne se dívat na své problémy věcněji.

Pomáhá Vám v životě psychologie, nebo „kovářova kobyla chodí bosa“?

Psychologie je, obzvlášť dnes, velmi důležitá věda. Studovala jsem ji, chodila na přednášky a četla kvanta knih, bohužel mám málo času a taky neumím se všemi návody správně zacházet, jsem jen amatér. Ale rozhodně mi pomáhá.

Je pro Vás důležité rodinné zázemí?

Myslím, že je to cítit ze všech mých knih. Jen mě trápí, že dneska k sobě lidi mají málo úcty a nechovají se k sobě hezky i v situacích, kdy by mohli. Moje rodina je naštěstí jakž takž v pořádku, máme dobré vztahy a máme se fajn. Otázka je, zda naše tradiční pojetí rodiny přežije další generace.

Vyhlížíte už námět na nový román?  Nebo si dopřáváte odpočinek po „vykonané práci“?

Samozřejmě, že nejen že mám námět, ale píšu. Dokonce dvě věci, dělám to tak vždycky. Jedna knížka je ze Sri Lanky a druhá se klene napříč dvacátým stoletím a je hodně inspirovaná dějinami umění. Jestli ale vyjdou, záleží i na mém nakladateli.

Nezlobte se, ale musím se závěrem našeho rozhovoru zeptat (jsem zvědavá), proč jste si nechala zdvojené příjmení. Šlo Vám o zachování dívčího příjmení, nebo je to jen takový „odlišovací“ znak? Navíc „Mahlerová“ mi vyvolává asociaci Gustav Mahler či Zdeněk Mahler…

Dost těžko jsem se loučila se svým dívčím jménem, dokonce si myslím, že dneska bych si ho nechala. Muž byl ale tenkrát tak zklamaný, že jsem nakonec jméno změnila, ale dodnes nechápu, proč se tento zvyk zavedl, a proč na tom tak lpěl (a to jsem stále opravdu šťastně vdaná již třicet let). Nějak jsem se svým novým příjmením nesrostla, spíš už jsem si na něj za ty dlouhé roky zvykla. Jenže jen Mahlerová se už dneska taky necítím, najednou vidím maminku, švagrovou a neteř, a jsem jinde. Proto to zdvojení. S případnými slavnými předky nebo jmenovci to nemá žádnou souvislost, jen jsem se tak narodila.

I přesto, že jde o náhodnou podobnost, tak Vám přeji, aby Vaše knihy byly tak čtené jako ty Vašeho jmenovce a aby dělaly čtenářům nejméně stejnou radost. Děkuji moc za upřímné odpovědi na mé otázky a určitě budu vyhlížet Vaši novinku, protože knih, které se snaží i v nepříjemných situacích hledat to pozitivní, není mnoho.

Recenzi knihy Riskantní plavba najdete na našich stránkách!

Související knihy

Mahlerová-Šustková, Simona

Plot, 2014