Spolu s ní se autogramiády zúčastnil také známý překladatel z finštiny Vladimír Piskoř, za nakladatelství Odeon (které knihy Sofi Oksanen vydává) Jindřich Jůzl a nechyběla ani překladatelka Michaela Hudecová a moderátorka Markéta Daxnerová.

Zleva: překladatel Vladimír Piskoř, Sofi Oksanen a překladatelka Michaela Hudecová

Už příchod samotné spisovatelky na první pohled naznačoval, že se setkáváme s neobyčejnou osobností. Červené lodičky na vysokém podpatku, punčochy se zajímavým vzorem, černo-červená sukně, tmavá blůza s velkou broží a dlouhé černé vlasy zapletené s barevnými copánky, výrazné líčení, to vše dohromady vzbudilo pozornost nejen skupinky lidí, která se záměrně přišla na Sofi Oksanen podívat, ale i dalších náhodně procházejících.

Drobnou besedu uvedl Vladimír Piskoř, který v krátkosti představil jak samotnou autorku, tak její dílo.

Sofi Oksanen pochází z Finska, kde vystudovala dramaturgii a literaturu na univerzitách v Jyväskylä a Helsinkách. Patří k nejvýraznějším talentům mladé generace. Pro svou pečlivost v procházení archivů bývá v českých podmínkách často zmiňována v souvislosti s Kateřinou Tučkovou, jejíž způsob tvorby je velmi podobný. Sofi Oksanen získala zasloužený ohlas zejména dobře volenými tématy, která jsou nadčasová a překračují hranice lokality, do níž jsou umístěna. Autorčin styl je nemilosrdný, často velmi kritický. Působivě dokáže propojit reálná fakta s psychologií postav. Spisovatelka má po matce estonské kořeny, což se odráží v jejích dílech, která se opakovaně věnují estonské historii a dějinným zvratům země. V březnu roku 2013 obdržela Sofi Oksanen cenu Švédské akademie, která je označována jako „malá Nobelova cena“.

Autorka debutovala knihou Stalinovy krávy v roce 2003 (česky 2012). Román je originálním pohledem na poruchy příjmu potravin, bulimii i anorexii na pozadí finsko-estonských vztahů v druhé vlně emigrace do Finska. Světového věhlasu dosáhla románem Očista zachycujícím příběh dvou generací žen, který nás zavede nejprve do Estonska 40. let minulého století, kdy byla země okupovaná Sovětským svazem, v druhém plánu pak do doby krátce po rozpadu sovětského impéria. Doby tak rozličné mají společnou krutost a násilí, kterého se dopouští na lidech a řeší tíhu a vyrovnávání se s hroznými činy historie, stejně jako nástup novodobého obchodu s bílým masem a pornografií. Očista vyšla ve více než čtyřiceti zemích a byla také úspěšně zfilmována. Autorka za něj získala řadu literárních ocenění v čele s prestižní cenou Finlandia a Prix Femina pro zahraniční román.

Protagonistou jejího nového románu Čas ztracených holubic je Edgar Parts, inspirovaný skutečnou historickou postavou, který za svůj život spolupracoval celkem s pěti výzvědnými službami.

„Už nějaký čas jsem hledala hlavní postavu pro svůj nový román, když jsem v roce 2009 náhodou narazila na vhodnou předlohu. Téma a námět už jsem prakticky měla, ale chyběla mi tvář. Shodou okolností jsem četla jistý článek, v němž se psalo o mnoha historických osobnostech. Každá z nich by se hodila do mého příběhu: všichni totiž nějakým způsobem zasáhli do běhu historie a ještě stále ovlivňují způsob, jakým vykládáme minulost. Jedna z těch postav však vyrostla nad všechny ostatní. Byl to muž, který nesmírně obdivoval slavné muže své doby, hvězdy, idoly – piloty. I on sám se toužil stát letcem. Vydával se za pilota, vyprávěl příběhy o nebezpečných situacích, do kterých se při akcích dostal, a o slavných osobnostech, které ve svém letadle svezl. Dokonce si vyretušoval a upravil různé fotografie tak, aby na nich vystupoval jako pilot. Ve skutečnosti nikdy nelétal, neměl ani pilotní licenci.“

Román Čas ztracených holubic popisuje období 40. a 60. let minulého století a svým tématem je Čechům velmi blízký. Kniha končí otevřením spojení trajektem mezi Finskem a Estonskem. V jedné z posledních kapitol si hlavní hrdina uvědomuje, že díky možnosti cestovat přibude také mnohem více práce pro KGB.

Jaromír Jůzl zdůraznil, že Sofi Oskanen je překládána ve více než čtyřiceti zemích a oslovuje přes dvě miliardy čtenářů. Náměty jejích knih mají globální platnost. Sama autorka je velmi aktivní a angažuje se v debatách týkajících se domácího násilí a ochrany lidských práv. Otevřeně se vyjadřuje proti okupaci Krymu a proti falšování historie.

Sofi Oksanen zodpověděla několik otázek Markéty Daxnerové i návštěvníků z publika. Mezi nejzajímavější patřily dotazy na autory, kteří spisovatelku ovlivnili, a na poslední knihu, která by měla vyjít u nás na podzim. K autorčiným oblíbeným autorům patří Sylvia Plath, Alexandr Solženicin a zejména pak Margaret Duras, která ji velmi okouzlila tím, že se zabývala osudem emigrantů a popisem postkoloniálního světa. O tom, že Margaret Duras patří k velkým osobnostem jejího života, svědčí i fakt, že autorčinu brož zdobila podobizna šestnáctileté francouzské spisovatelky.

Posledním románem, který chystá nakladatelství Odeon na listopad letošního roku, je kniha s názvem Baby Jane. Přestože se jedná o druhé autorčino dílo, v českém překladu vyjde až nyní. Pojednává o domácím násilí v rámci lesbického vztahu a svým zaměřením se vymyká ostatním knihám s finsko-estonskou tematikou.

„Baby Jane měla být vlastně mou debutovou knihou. Nejdříve jsem ji chtěla napsat jako divadelní hru. Nakonec jsem ji odložila a první vydala Stalinovy krávy. Teprve potom jsem se k Baby Jane vrátila, to už jsem věděla, že to není hra, ale román.“

Příjemné posezení s mladou spisovatelkou zakončila vlastní autogramiáda, na kterou někteří návštěvníci již netrpělivě čekali. Spisovatelka ochotně přepisovala do věnování i česká jména s diakritikou.