Emigranti – poutníci – přicházející do nové země, aniž by pořádně uměli její jazyk, také potřebovali někoho, kdo by jim pomohl vyplnit kolonky dotazníků, žádostí a přetlumočil odpovědi příslušných úřadů. Takový veřejný písař pak poznal, co se kde ve světě děje podle přílivu národností, které musel obsloužit.

Postřehy jednoho takového muže přetavil do knihy Veřejný písař člověk, který má rovněž zkušenosti s emigrací, spisovatel Ivan Kraus (*1939). Ten je známý svými krátkými texty, v nichž se s nadhledem a humorem zamýšlí nad politickou situací (Mezinárodní polibky) či každodenními potřebami člověka (Má žena a jiné živly).

Veřejný písař však není sbírkou povídek či fejetonů, jak bychom očekávali. Spíše jde o útržkovité deníkové záznamy jednoho nejmenovaného francouzského písaře. Čtenář tak poznává nejen jeho pohled na svět, ale hlavně se seznamuje s příchozími  klienty, s nimiž se po opakovaných návštěvách spřátelí.

Díky nim je vtahován do krajanských komunit a má tak šanci nahlédnout pod pokličku emigrantského dění. S panem Kadlecem se dostane do české skupiny a obrázek rozhádané společnosti, jež se mu naskytne, ho vcelku vyděsí:

Po diskusi se exulanti odebrali na oběd.
Pan Kadlec i básník mě na něj srdečně zvali.
Zdvořile jsem pozvání odmítl, poděkoval a rozloučil jsem se. Básník litoval, že se oběda nezúčastním.
„To je škoda, přijdete o zajímavý zážitek. Viděl byste, že jediným okamžikem, kdy jsme jednotní, jsou chvíle, kdy usedáme k žrádlu,“ rozesmál se.

Maďar János zase za písařem chodí, aby mu psal milostné dopisy pro jednu dívku. A teprve, když dojde na osobní setkání těch dvou, pochopí, že láska žádný překlad nepotřebuje.

Čtenář spolu s písařem odhaluje povahy různých národností. Mexičan Jesus je nezdolným optimistou v podnikání, přestože krachuje. Číňané Ming a Wang pokorně a dravě expandují do světa restaurací. Ukrajinský Žid Frojmovič, který přežil koncentrák, hýří optimismem. Poláci se neustále mezi sebou divoce hádají o politiku. Angličan Norman Hogan nechápe, že z nesvobodného Československa stíhajícího západní letce je pro člověka útěk prakticky nemožný, a neustále vymýšlí nové a nové možnosti, dokud pan Kadlec neřekne, že takto by to možná šlo…

Ale nejen problémy obyvatel Íránu, Maďarska, Československa, Polska a jiných států se plní stránky vzpomínek veřejného písaře. Také v nich najdeme lyrická vyznání a mnohé podoby každodenní rutiny.

Moc se mi líbilo, jaké množství úžasných přirovnání a obrazů ve své knize Ivan Kraus používá: psaní na psacím stroji je hraním na hudební nástroj, člověk je černá díra, do níž nelze nahlédnout, kavárnice tančí za pultem a mění rytmus i směr tance dle potřeb zákazníků, písařův život ovlivňují dvě ryby, z nichž každá pluje jiným směrem…

Zkrátka útlá kniha Veřejný písař nabízí příjemné čtení. V nedlouhých kapitolách najdeme velkou porci humoru i laskavého nadhledu nad lidskými nedostatky. Myslím, že nám všem by občas prospělo se na sebe podívat očima takového nezaujatého písaře, abychom neztratili pokoru a úctu jeden k druhému.

Chybí-li vám poezie pro všední den, pak určitě neváhejte a knihu Veřejný písař z nakladatelství Academia si pořiďte. Třebaže je to trošku atypické dílo, poskytne vám to, co máte na knihách Ivana Krause nejraději – kousek vlídnosti do zamračeného dne.

Související knihy

Kraus, Ivan

Academia, 2014