Tyto varovné signály potřebujeme, abychom neopakovali chyby svých předků. Proto je důležité, aby někdo zpovídal pamětníky a jejich výpovědi sepisoval i pro budoucí generace. Takový fond vzpomínek vytvořila i německá herečka, režisérka a spisovatelka Carmen Renate  Köperová (*1927) díky tomu, že navštěvovala ty, které stíhal nacistický režim, a jejich zážitky natáčela a následně sepsala do knihy s názvem Mezi emigrací a koncentračním táborem. Ona sama vyrůstala v období Třetí říše jako dcera příslušníka NSDAP. Cítila na sobě břemeno dědičné viny a rozhovory s těmi, kdo přežili, se chtěla vyrovnat i se svojí vlastní minulostí. Ale to nebyl jediný důvod, proč s těmi lidmi mluvila. Na jejich osudech chtěla upozornit i na narůstající nebezpečí různých současných neonacistických a nacionalistických skupin.

V knize, kterou letos v českém překladu vydalo nakladatelství Academia ve své edici Paměť, je představeno pět různých životních osudů.

Prvním je Hermann Langbein (1912–1995), rakouský politik, člen komunistické strany a účastník španělské občanské války. Prošel si peklem koncentračních táborů, a přestože v nich měl lepší postavení (nebyl Žid ani Slovan), nepostavil se nikdy na stranu zla. Naopak se zapojoval do „podzemního odboje“ a prostředky, které měl k dispozici, bojoval za lepší podmínky v lágrech. Zamýšlel se ve vzpomínkách i nad těžkým rozhodováním o životě a smrti:

Představte si, že jste ošetřovatel v místnosti ve špitále, kde leží na třípatrových pryčnách asi 80 lidí. Dostanete propašované léky, které stačí řekněme pro 10 lidí. Komu je dáte a komu ne? Dáte je lehce nemocnému, který by se snad mohl uzdravit i bez nich? Dáte je těžce nemocnému, kterému už lék nemusí pomoci? Dáte je přátelům? Jeden z vězeňských lékařů tu situaci trefně vystihl: Udělali z nás soudce nad životem a smrtí. (str. 50)

Dalším ze zpovídaných byl známý rakouský levicový politik a spisovatel Viktor Matejka (1901–1993), který se ihned po anšlusu Rakouska stal vězněm koncentračního tábora Dachau, kde strávil šest a půl roku.

Nejvíce mě asi oslovil osud manželů Benka a Evy Littwackových. On – židovský lékař, ona – křesťanská zdravotní sestra. Poznali se před nástupem Hitlera k moci v nemocnici a kvůli rasovým zákonům se nemohli vzít. Jejich dcera Carmen vyrůstala oficiálně bez otce. Ten odešel do emigrace do Španělska a jeho žena ho následovala, když dcerku zanechala v neutrálním Švýcarsku. Občanská válka potřebovala i zdravotní personál a neexistující rasové zákony jim umožnily se vzít. Po konci španělské občanské války žili ve Francii, Benko však stejně uvázl v nacistické síti a byl transportován do Osvětimi. Přežil a s rodinou se opět po válce sešel.

Dojemný a silný příběh lásky dvou lidí různých vyznání vystřídaly vzpomínky rakouského komunistického herce Karla Paryly (1905–1996). Ten po anšlusu Rakouska odešel do emigrace a hrál v divadle v Curychu. Z jeho odpovědí bylo cítit, že své postoje ani  s postupujícími zkušenostmi nekorigoval a věci, které se mu nehodily do jeho ideologie, jednoduše z paměti vymazal.

Posledním silným příběhem je zpověď paní Trude Simonsohnové (*1921), olomoucké rodačky, Židovky angažované v sionistických organizacích. Ta se spolu s ostatními mladými lidmi připravovala na odchod do Palestiny tak dlouho, až se ocitla v Terezíně, kde se seznámila se svým manželem. V jejím vyprávění ožívají známé i neznámé historky z ghetta, z nějž byla koncem války transportována do Osvětimi.

Bylo velmi zajímavé „naslouchat“ rozhovorům těch, kteří vše prožili. Carmen Renate Köperová citlivě klade otázky tak, aby oživila paměť zpovídaných. Je také zřejmé, že k nim přistupuje s pokorou a leckdy i omluvou, protože ona si žila jako v bavlnce, zatímco oni utíkali nebo přežívali v děsivých podmínkách koncentráku. Kromě Karla Paryly všichni odpovídali na otázky přímo, pouze Paryla odbíhal a raději filozofoval o ideologii světa a divadla. Byla z něj cítit zatrpklost a hořkost.

Ostatní byli i přes děsivé zážitky plní naděje a optimismu, a to přesto, že jim bylo mnoho vzato. Byli vděční za to, že přežili, i za to, že mohou své životy dožívat v pokoji. Kéž bychom i my, až se jednou ohlédneme za svým životem, o něm mohli mluvit s takovou vyrovnaností a láskou jako oni.

Vzpomínky jsou důležité pro budoucnost nás i našich dětí, proto má kniha Mezi emigrací a koncentračním táborem své místo v našich knihovničkách.

Související knihy

Köperová, C. R

Academia, 2014