Měl to bejt příjemnej tejden strávenej v luxusním hotelu, dokud nám všem jistá vládní agentura neudělala nabídku, která se neodmítá. Jedno monstrum, hromada peněz, kdo by odolal. Ale pak se z monstra vyklubal pozůstatek z nejnebezpečnějšího armádního programu z druhý světový a osud mi znovu důrazně připomněl, že být Vyvoleným je vážně na prd. Jmenuju se Owen Zastava Pitt, Lovec monster, bojovej účetní a Vyvolenej ve válce o osud vesmíru a tentokrát na to nejsem sám. Dneska tu mám stovky lovců monster z celýho světa. Dneska mám svou vlastní legii.

Přečtěte si ukázku z knihy Lovci monster 4 – Legie,
kterou vydalo nakladatelství Fantom Print.

S částečně naloženým tácem jsem se kleštičkami pokoušel nabrat pár krabích nohou, když mi někdo narazil do paže. Další mohutný chlap se natahoval pod skleněný kryt švédského stolu. „Omlouvám se,“ řekl zdvořile.

„Já taky,“ odpověděl jsem a kousek uhnul. „Neviděl jsem tě. Krabí nohy trochu rozptýlily moji pozornost.“

„Díky.“ Nabral si pár kilo korýšů a hodil je na tác. I přikrčený měl problém dostat se pod kryt. Narovnal si záda, tyčil se nade mnou. Já mám dva metry a nosím boty s tlustou podrážkou, ale i tak měl pár centimetrů navrch.

„Kdybys viděl tu show, jak se chytaj. Chutnaj pak ještě líp…“ Zarazil jsem se. Ten chlap mi připadal povědomý. Bylo mu kolem třiceti, tlustší, bicepsy vypadaly, jako by si pod trikem schovával šunku. Na obrovské hlavě měl strniště krátkých černých vlasů a prostředkem se táhla jizva, asi po těžkém zranění lebky nebo operaci mozku. Malá očka se přimhouřila, když se na mě podíval pozorněji. Jedno z těch očí se nedívalo úplně stejným směrem jako to druhé. Přes široký obličej přešel zmatený výraz.

Odkud toho chlapa znám?

Nebylo těžké uhodnout, proč jsem ho hned nepoznal. Zestárl. Navíc to bylo už několik let a on tehdy neměl tu jizvu a šilhavé oko. Navíc jsem mu tehdy klečel na hrudníku a bušil mu lokty do zkrvaveného bezvědomého obličeje, dokud jsem mu nerozmáčkl oko a nerozrazil lebku.

„Ty!“ vyhrkli jsme společně.

Jeho tác s rachotem dopadl na podlahu. Ostatní hosté v sekci mořských plodů náhle ztichli. Obr vycenil zuby a sevřel prsty v pěst. „Ty hajzle!“

Poslední ilegální zápas, kterého jsem se kvůli penězům zúčastnil, byl proti zabijákovi, vězením zocelené mašině. Málem ze mě vymlátil duši, dokud jsem ho nakonec nesložil, neztratil nad sebou kontrolu a málem ho neubil k smrti. Ani jsem neznal jeho jméno.

O krok jsem ustoupil. Měl právo zuřit. Byla to ta nejhorší věc, co jsem kdy udělal. „Byla to neh…“

„Nehoda?“ Na krku mu naběhly žíly. „Byl jsem mimo a ty jsi do mě nepřestával mlátit, dokud tě neodtáhli! Připravil jsi mě o oko!“

„Promiň.“ Páni, to znělo uboze.

„Zničil jsi mi život!“ A pak se na mě obr s řevem vrhl.

Zvedl jsem kovový tác právě včas, aby ho jeho pěst přehnula napůl. Tác mi vyletěl z ruky a servírka zaječela. Uskočil jsem nazad, tvrdě jsem narazil do stolu s ledovou labutí. Instinktivně jsem se přikrčil, aby mi hlava zůstala připojená k tělu, a obr brutálním levým hákem dekapitoval labuť. Pak sklonil rameno a nabral mě, srazil nás oba na stůl. Ledová labuť se převrátila, dopadla na zem a explodovala, rozletěla se na kusy. Stůl se pod námi složil a my se oba odkutáleli opačnými směry.

Nastala chvíle šokovaného ticha a pak všem v bufetu hlavou proběhla volba uteč-nebo-bojuj. Pro normální lidi to byl útěk od rvačky dvou opravdu velkých chlapů. U Lovců naneštěstí útěk obvykle nebyla první reakce. Od východu se ozval bojovný výkřik. „Ten PT šmejd praštil Zeda!“ ječel Green a prodíral se mezi lidmi. Chlap, co mě napadl, měl hnědé triko… Green s řevem proběhl restaurací. „Bitka! Bitka!“ Skočil a srazil nejbližšího zaměstnance PT, který si právě z dezertního stolu posloužil kouskem koláče.

„Ne! Ten k nim nepatří.“ Vstal jsem, ale obr už se na mě řítil a já měl najednou příliš práce s ochranou životně důležitých orgánů, abych mohl pokračovat v komunikaci.

Strávníci u stolu LM všichni vstali, aby zjistili, co se děje, a Paranormální taktici se zachovali stejně. Obě skupiny se na sebe chvíli dívaly… a pak to vypuklo. Poslední věc, kterou jsem viděl, byl jeden z bratří Haightů, jak direktem do čelisti uzemnil někoho z PT, a pak už jsem se musel soustředit na svoje vlastní problémy.

Obr šel po mně, ruce nahoře a povolené, chránil si obličej. Zuřil, ale pořád se pohyboval jako profík. Když jsme se poprali minule, bylo to těsné. Tohle byla nejhouževnatější lidská bytost, s jakou jsem kdy bojoval, přinejmenším do doby, než jsem zjistil, že Franks se jako člověk nepočítá.

„Nechci s tebou bojovat,“ varoval jsem ho.

„Na to jsi měl myslet, než ses mě pokusil zavraždit.“

Byl rychlý, ale tohle nebyl ring a já nemínil bojovat fér. Nakopl jsem kus ledu a on instinktivně uhnul, když prosvištěl kolem. Strhnul jsem ze stolu ubrus a přehodil mu ho přes hlavu jako síť. Rád bych tvrdil, že jsem to udělal jako kouzelník a všechny tácy a karafy zůstaly stát, ale to se nepovedlo, a tak se jich většina rozbila na zemi. Zamotaný do ubrusu se nemohl dobře bránit, tak jsem se na něj vrhl. Nabral jsem ho dvakrát do žaludku, a když sklopil ruce, natáhl jsem se a vrazil mu jednu do zubů.

Ale pak mi hodil ubrus zpátky a myslím, že to byl loket, co mě trefilo do spánku. Viděl jsem hvězdičky, když se ohnal a poslal mě na masný stůl. Šunka ztlumila můj pád. Obsluha masného pultu utíkala jako život. Zvedl jsem se, hodil na obra roštěnou a on ji odrazil přes celou místnost.

Srazili jsme se. Nebyla v tom žádná elegance, prostě pěstní souboj. Dopředu a ústup, vyměňovali jsme si údery. Příliš zaměstnaný ochranou obličeje jsem schytal ránu do žeber, což bolelo, a pak mě nabral do žaludku, což bolelo hodně, a já najednou litoval té hromady jídla, co jsem dnes snědl. Jeho bota došlápla na kus ledu, a když mu podjela noha, tvrdě jsem ho kopl do stehna té druhé.

Upadl na dlaně a kolena. „Zůstaň dole!“ nařídil jsem mu.

Hosté utíkali z restaurace. Green někoho držel v kravatě a další chlap z PT mu visel na zádech. Zapomněl jsem, že Van Zant býval šampiónem velterové váhy. Připomněl mi to tím, že právě složil dvakrát tak velkého chlapa. Haightové vypadali, že se baví, dokud jednoho nepřetáhli židlí. Gregorius zápasil s PT Lovcem vedle nápojového automatu. Ultimátní bojovník drtil v sevření Coopera. Albert, přestože chodil o holi a měl ortézu, se ukázal být překvapivě houževnatým bojovníkem, čelil najednou dvěma PT Lovcům, což Tripovi zjevně nepřipadalo sportovní, protože jednoho z nich prohodil skrz rohovou kóji. Dokonce i Holly se zapojila. Chlápek z PT zaváhal, nechtěl praštit holku, a ona ho kopla do rozkroku s takovým gustem, jako by právě vykopávala na fotbale.

Otočil jsem se zpátky k obrovi a neviděl jsem, jak ruce mého soupeře dopadly na další tác, kterým se bez váhání ohnal a přetáhl mě s ním přes spánek. Celý svět se roztočil. Upadl jsem na záda. Obr na mě chtěl dupnout, ale Nate ho tělem srazil na zmrzlinářský stroj. Škoda, že jsou Shacklefordové z Alabamy, z toho kluka by byl slibný hokejista.

Kohout vanilkové zmrzliny se ulomil a zmrzlina vystříkla ven. „Proti tobě nic nemám,“ procedil obr přes zaťaté zuby. „Jen s ním. Kliď se mi z cesty.“

„Když si zahráváš s LM, zahráváš si s náma všema!“

Obr naklonil svou zdeformovanou hlavu do strany. „Cože? LM?“

Nate se ho pokusil praštit, ale i když byl rychlý a relativně zkušený, obr prostě bojoval za úplně jinou ligu. Snadno srazil Nateovy ruce stranou, chytil mého švagra za kravatu, aby ho udržel na místě, a udeřil ho do obličeje. Jeden, dva, tři tvrdé zásahy, než Nateův mozek vůbec mohl zaregistrovat ten první. Nate se složil. Zhasl jako svíčka.

To mě vážně naštvalo. Vstal jsem z podlahy, připravený někomu nakopat zadek.

Dovnitř se tlačila hotelová ochranka. Protože se restaurace otáčela na plošině, celé místo se kvůli naší eskapádě ošklivě otřásalo. Další ledová socha spadla a rozbila se, někomu se podařilo hodit něčím dostatečně těžkým, aby strhl jeden ze svícnů. Křik, když Green schytal dávku pepřového spreje, a pak další křik, když Lee strčil konkurenčního Lovce do fontány s čokoládou.

Jeden z chlapů od PT se mi postavil do cesty. Neměl jsem čas kočkovat se s těmi opičáky, když tu na boj čekal skutečný soupeř. Neohrabaně jsem se ohnal a trefil ho předloktím a celou svou vahou tak tvrdě, že ve spirále odletěl přes stůl. Další Lovec v černé košili se dostal mezi nás, tak ho obr prostě zvedl a odhodil přes sushi bar, ani nezpomalil. Střetli jsme se uprostřed místnosti a pokračovali ve vzájemném vytloukání duší.

Na tak velkého chlapa byl rychlý, stejně jako já, ale měl výhodu většího dosahu, takže jsem se musel neustále pohybovat a držet od něj dál. Nebyl jsem zvyklý, že jsem v souboji ten menší a lehčí. Zaklesli jsme se do sebe na druhé straně bufetu, oba jsme do sebe bušili koleny a lokty. Dohromady jsme mohli vážit tak tři sta kilo a drtili jsme okolní nábytek, jako by někdo do restaurace plácnutím poslal naštvaného býka. Nedošlo mi, že jsme se dostali příliš daleko, dokud jsem ramenem nenarazil do chladné skleněné bubliny kolem restaurace. Praskla.

Zachytil jsem se botou o zábradlí a obra odstrčil, podařilo se mi ho praštit roztřesenou pravačkou. To ho zpomalilo.

„Lococo! Přestaň! Zede! Owene! Co to, sakra? Přestaň mlátit toho nováčka!“ Běžel k nám Milo, jen o krok před ochrankou kasina a důstojníkem lasvegaské policie. „Jste ve stejnym týmu!“

Obr Mila asi neslyšel, protože zařval, vrhl se na mě, chytil mě kolem pasu a pak jsme oba proletěli oknem. Tříštilo se kolem nás sklo a pak jsme letěli. Krátce. Dopadli jsme do vody, ale nebyla zvlášť hluboká, protože hned po vodě přišly dlaždice. A ty dlaždice byly hodně tvrdé.

Měl jsem vyražený dech, ležel jsem na zádech v patnácti centimetrech vody, pokrytý třpytivými střepy, a díval se na díru ve skleněné stěně bufetu o patro výš, zatímco na mě kamenná dračí hlava plivala další studenou vodu. Obr ležel na boku vedle mě. Na tváři a pažích měl pár ošklivých škrábanců od skla. Já asi nevypadal o moc líp. Zjistil jsem, že jeho šilhající oko je falešné, protože mu vypadlo a leželo mezi námi na dně bazénku.

Kolem stál velký dav gamblerů a zákazníků místních obchodů, zírali na nás s otevřenou pusou. Spousta z nich si nás fotila.

Pád z něj alespoň vyrazil chuť bojovat. Obr se podíval na smajlíka LM na mém potrhaném triku a zasténal.

„Jason Lococo?“ zachrčel jsem.

„Uh-huh…“

„Owen Zastava Pitt.“ Rozkašlal jsem se. „Rád tě poznávám. Vítej u Lovců monster s. r. o.“

Pak se k fontáně seběhlo několik policistů a zatkli nás.

Nepřehlédněte recenzi knihy Lovci monster – Legie!

Související knihy

Correia, Larry

Fantom Print, 2014