„Giselle, jsi ta nejlepší francouzská coura ze všech francouzských cour narozených v Barceloně.“
Moisès Corvo sedí na okraji postele. Dávno zaschlé skvrny, které na zmuchlaném prostěradle zanechali předešlí klienti, plní vzduch pokoje těžkým pachem sexu. Ona leží na posteli nahá, schoulená do klubíčka, na zádech škrábance a na vnitřní straně stehen dvě modřiny. Vlasy má rozhozené na polštáři a pozorně, bez emocí se dívá na Moisèse. Když je s ním, strach, který mívá v očích po noci strávené s kýmkoli, kdo jí může zaplatit večeři, je najednou ten tam. Moisès Corvo se k ní chová hezky. Tak hezky, jak jen to tenhle obrovský chlap dokáže. Měří dva metry, je silný jako dub, hlas má jako hrom a ruce dlouhé jak opice. Když se obléká, Giselle ho pohladí po zádech. Kalhoty už má na sobě, ale šle mu ještě visí po stranách. Košile vypadá v jeho sukovité ruce jako kapesník. Otočí se a usměje, nejdřív ústy a pak i pomněnkovýma očima. Tvář jako z obrazu od El Greca, rozcuchané vlasy, ostře tvarované obočí, orlí nos i výrazný spodní ret. Jsi úplně jak náš král, říkává mu doma manželka. A on nikdy neví, jestli má na mysli fyzickou podobu, anebo zálibu v děvčatech, pokud možno co nejodhalenějších a nejnáruživějších.
„Přijdeš zítra?“
„Co já vím. Třeba budu zítra po smrti.“
„Prosím tě, nemluv tak.“
„Tak se mě neptej na takové ptákoviny.“
„Mám strach, Moisèsi. Ráda bych tě tady měla častějc.“
„Z čeho máš strach? Zase z toho neřáda, z toho…“ Moisès si nemůže vzpomenout na jeho jméno. Vzpomíná si jenom na praskání lámajících se žeber v uličce Arc del Teatre.
„Ne. Mám strach z tý příšery.“
„Příšery?“ ptá se Moisès a bezděky si sáhne do rozkroku.
„Venku o tom všichni mluví. Ztrácí se děti. Bojím se o malýho.“
„Žádné dítě se neztratilo, Giselle. To jsou jenom řeči starých bab, co už mají po krk uřvaných harantů.“
„Malá od Dority.“
„Kdo?“ Moisès, teď už oblečený, si vestoje a s cigaretou v ústech čistí boty.
„Dorita. Má — měla čtyřletou holčičku. Už dva týdny o ní nic neví.“
„Tu malou jsem v životě neviděl.“
„Protože ji neukazuje! Myslíš, že my kurvy šlapem na ulici a srdceryvně přitom ukazujem svoje děcka?“
Giselle je nervózní. Vstane a přehodí si přes sebe župan. Je starý a rozežraný od molů.
„Neřvi na mě.“ Moises zamíří ke dveřím. Má dost potíží s manželkou, nepotřebuje se hádat ještě s děvkou.
„Nechoď!“
„A co mám jako dělat? Zůstat tady celou noc a čekat na nějaké strašidlo?“
„Nic víc po tobě nechci. Jenom abys mi dal pozor na malýho.“
„Měj se,“ spěšně si přehodí přes ramena kabát a vyjde z pokoje.
Je v horním patře krčmy zvané Šachta na ulici Caçadors. S předstíranou důstojností schází dolů po schodech, o nichž všichni dobře vědí, kam vedou, a prodírá si cestu k barovému pultu. Je tu tolik kouře, že si člověk připadá jako na nádraží. Přispěchá Lolo, malý, plešatý, s unylýma rybíma očima a umaštěnou košilí.
„Jednu anýzovku.“
„Tos neměl nahoře dost?“
„Potřebuju spláchnout tu tvoji chuť… děláš to s ní až moc často.“
„To je čistě obchodní vztah,“ směje se Lolo a otočí se k dalšímu zákazníkovi.
Moisès Corvo vypije celou skleničku naráz. Je osm večer, příliš brzy na to, aby šel do práce, a příliš pozdě, aby se ukázal doma. Na ulici Balmes to má moc daleko. Když chvilku počká, určitě potká nějakou spřátelenou duši, jsou to všechno známé tváře, ale je lepší nedívat se jim do očí a nezavdat tak příčinu k nežádoucí konverzaci. Za pět minut schází ze schodů Giselle a jde za Lolem, schoulená, jako by spolkla všechen stud za to, co předvádí tam nahoře. Vymění si pár pohledů, Giselle mu předá peníze, Lolo jí pošle vzdušný polibek a ona rychle odchází. Narazí na Martíneze, ten ji přejede pohledem, objedná si výtečné zteplalé pivo a pak se dá do řeči s Ortegou, který je už tak nalitý, že je mu jedno, že jeho manželka je zatím doma s Julim, jemuž říkají Ten, co má tři koule. S Miquelem, který si teď u stolu v koutě dává suchý chleba s ještě sušším salámem, Ortega dnes vykradl pár anglických lodí kotvících v přístavu. Jinými slovy každodenní rutina.
„Lolo!“ zakřičí Moisès přes hukot hlasů. Hospodský je hned u něj.
„Ještě jednu?“ Lolo už se chystá plivnout do sklenice, aby ji před opětovným naplněním vyčistil.
„Ne, ne. Jen jeden dotaz.“ Lolo se k němu nakloní a zpozorní.
„Slyšels něco o nějaké příšeře, co unáší děcka?“
Lolo polkne.
„Giselle už ti o tom říkala, co?“
„Tak slyšels něco, nebo ne?“
Lolo váhá a dívá se okolo sebe. Kdokoli je může slyšet. Co se dá dělat.
„Jo. Holky jsou dost nervózní. Říkaj, že už zmizlo ňákejch osum děcek. Ale protože jsou… však víš, protože jsou to, co jsou, nic nenahlásily.“
„Jsou to šlapky. A šlapky policajti chtějí, jen když jim to vyhovuje.“
„Přesně tak.“
„Znáš nějakou, které…“
„Jo, Doritu.“
„A ještě nějakou?“
„Ángels.“
„Myslíš Špindíru?“
„Ty znáš ňákou jinou Ángels? Josefínka se vypařila před dvěma tejdnama. Božátko malý — teprv dva roky měla. Ángels od tý doby nevyšla z baráku.“
„A jak se to stalo?“
„Těžko říct. Buďto ji u někoho nechala, když byla zlitá, nebo se jí ztratila na trhu, nebo co já vím.“
Vedle Moisèse se o barový pult oběma rukama opře muž s pěstěným knírem.
„Lolo, chci to samé, co má tady tenhle mizera.“
„Já jsem věděl, že se brzo ukážeš, Malsano,“ řekne Moisès a ani se na něj nepodívá.
„Myslíš anýzovku, nebo blbou náladu?“ ptá se Lolo.
„Copak to v téhle putyce není totéž?“
Lolo poodejde a přemýšlí, jestli v tom náhodou není kus pravdy.
„Máme práci, Sherlocku.“
„Malsano, ještě jednou mi řekneš Sherlocku a udělám ti novou vizáž.“
„Klídek, klídek…“ Juan Malsano zvedne ruku na znamení smíru a druhou si odhrne sako, aby ukázal revolver. „Uklidni se, tady je šest proti jednomu.“

Nepozorovaně se blížím k Jednovokýmu, jdu si pro jeho duši. Neví, že už ho skoro mám. Dívám se, jak se schovává v uličce Mendizábal a čeká na konec představení. Ona má ráda operu a peníze. Postavy, které předstírají, že jsou někým jiným, okázalé kostýmy, velké vášně, lidskou tragédii a bídu. Falešný svět, kde je vše jen zdání, převlek a rituál, daleko od reality. Svět masek. On se alespoň za sebe nestydí, nemá potřebu předstírat, že je někým jiným. Není o nic horší než celá tahle chátra, která teď po představení začne cinkat šperky. Domýšlivá hudba linoucí se i přilehlými ulicemi už dohrála. Za chvíli, až si všichni navzájem řeknou, co si nemyslí, až si milenky domluví na později dostaveníčka s veleváženými obchodníky někde v bytečku v Eixample, začne přehlídka. Jednovokej se schoval do boční uličky, protože na Ramble je příliš mnoho žebráků. Strážníci budou mít plné ruce práce s jejich odháněním, aby mohlo projet auto pana Sostrese, budoucího barcelonského starosty (i když lerrouxisté a regionalisté vyšli z listopadových voleb nerozhodně a starostou bude jmenován až koncem prosince), a v téhle smradlavé uličce za Operou si nikdo Jednovokýho nevšimne. Nikdo kromě mě. Ale on mě nevidí ani neslyší, protože teď jsem jen stínem číhajícím na jeho duši. Nejde mu do hlavy, co ti barcelonští zazobanci na nějakém tom Vágnerovi mají. Kolikrát už se ti stejní šašci dívali, jak zpěvák tu pitomou operu ječí německy a vůbec mu není rozumět. Kurvy, co hekaj na vyhřátý posteli, to je ta pravá muzika, říká si a ukazuje bezzubý úsměv. Dnes nebude krást, i když by to zvládl levou zadní. Dnes přišel za ní, a proto si já jdu pro něj. Má pro ni něco, co by ji mohlo zajímat. Opera a peníze totiž nejsou její jedinou vášní.
Slyší koně a ví, že už vycházejí ven. Jako by je viděl, navlečené v kožiších, samý šperk a zavěšené do manžela. Klidně by se několika z nich podíval na zoubek a předvedl by jim, jak vypadá takový bravurní výkon. Skrývá se v potemnělé uličce před nežádoucími pohledy, dokud ji nezahlédne. Je jiná než ostatní. Je sama, s hlavou vztyčenou, jde krátkými, rychlými kroky. Stažené rty, kamenná tvář. Vypadá jako vosková figurína. Ruce má zkřížené pod prsy a je celá zahalená do nádherných bordových šatů, které jí splývají až ke kotníkům. Vlasy vyčesané do drdolu odhalují dlouhý krk, který se nese vzhůru jako stoupající kouř. Jednovokej si olízne rty a zatouží po ní. Přiblížit se k ní je jako vyklánět se z okna v nejvyšším patře: pocit, že může každou chvíli spadnout, je mocný a zároveň neodolatelný.
Jednovokej vyjde do ulice Unió a chvíli ji sleduje. Zatím je kolem pořád rušno. Už se stmívá, ale klekánice ještě nechodí. Neřestníci se pomalu chystají na noc. Ta nejstrašnější z nich před chvílí vyšla z Opery. Když zabočí do ulice Oleguer, Jednovokej přidá do kroku. Zadýchal se, už není nejmladší, sakra. Zakřičí:
„Pani!“
Ona se otočí, pozoruje ho, ale nic neříká. Jednovokej se k ní rozběhne. Netuší, že ho od smrti dělí jen krůček.

Ukázka je z knihy Zlá žena, kterou vydalo nakladatelství Host.

Více informací o knize najdete v článku Detektivní thriller o upírce z ulice Ponent.

Nakladatelství Host se svými zavedenými a respektovanými edičními řadami, autory, jejichž jména patří v české literatuře k těm nejprestižnějším, a se stejnojmenným časopisem, který se pravidelně věnuje reflexi a kultivaci české literární scény, představuje svým způsobem výjimečnou literární velmoc.

Související knihy

Pastor, Marc

Host, 2014