Román ze života německé designérky interiérů, reklamní textařky a spisovatelky Evy Lohmannové je autentickým příběhem o životě na psychosomatické klinice. Autorčinu velmi  zdařilou prvotinu nazvanou Osm týdnů v blázinci vydalo v dubnu tohoto roku nakladatelství Ikar.

Mileně Winterové je dvacet sedm let. Některé ženy jsou v tomto věku již maminkami, jiné si užívají plnými doušky svobodného života. Míla má přítele, atraktivní práci, byl jí zvýšen plat, a ona přesto není šťastná. Hodiny a hodiny vysedává na gauči a brečí. Okruh kamarádů se jí postupně zmenšuje, protože se jim přestává ozývat, vyhýbá se večírkům i schůzkám. Připadá si jako nepoužitelná loutka, která nemá vůli ani energii. Nejraději by trávila čas v posteli. Jednoho dne odchází uprostřed pracovní doby domů a zhroutí se…Diagnóza zní deprese. Dostává se na psychosomatickou kliniku, a právě pobyt na klinice tvoří dějovou náplň knihy rozdělené podle počtu týdnů pobytu na osm kapitol.

Na klinice se navazují přátelství zcela jinak než v běžném životě. Téměř každé setkání s novým člověkem začíná otázkou: „A s čím jsi tady ty?“ Pacienti pokuřují před vchodem do kliniky, vykládají si, chodí si zaplavat do bazénu, brouzdají po internetu, čtou si… Milena se musí někdy velmi pozorně dívat, aby zaregistrovala, že na jejich chování něco nesedí. Kdykoliv se stane svědkem určité odchylky, čas se pro ni zastaví a ona si uvědomí, v jak zvláštním světě s tajuplnými pravidly se ocitla…

Ke knize jsem přistupovala s očekáváním, že se dočtu nejen o autentických pocitech člověka trpícího depresí, ale i o projevech ostatních duševních onemocnění, s nimiž je možné se v „blázinci“ setkat. Tato očekávání se bohatě naplnila. Kniha čtenářům nabízí celou „přehlídku“ nejrůznějších psychosomatických chorob i s jejich typickými projevy. Autorka si nelibuje v lékařské terminologii, každá duševní choroba je podána srozumitelně a i laik si může o popisovaných nemocech udělat konkrétní představu. Setkáte se zde s pacienty trpícími poruchami příjmu potravy, depresemi, fobiemi a dalšími potížemi. Hlavní hrdinka sdílí pokoj s bulimičkou, jejíž stav je velmi vážný. Jelikož je kniha psána s nadhledem a odlehčeným stylem, nevzbuzovaly ve mně popisované události odehrávající se na klinice úzkost, vedly mě však k zamyšlení. K zamyšlení nad zvláštnostmi lidského chování a nad tím, co je a co už není normální…

Publikaci bych zařadila navzdory diagnóze hlavní hrdinky mezi zábavnou literaturu. Autorka se dokáže na život v „blázinci“, jak jej sama nazývá, dívat s humorem. A to knize dává jiskru, kterou jistě každý čtenář ocení.

Ukázka z knihy:

Všude vysedávají nebo postávají další pacienti. Pokuřující skupinky, zaujatě rozprávějící dvojice. A mnozí další přecházejí sem a tam po ulici, v ruce třímají mobil a hlasitě a bez zábran telefonují se svými blízkými. Jsem docela zvědavá, jak se asi na to čilé hemžení vyšinutých pacientů ze sousedství dívají zdejší usedlíci, co si v tomto idylickém koutě světa kdysi před lety postavili své domečky. Soucítí s nimi? Bojí se jich? Mají jich plné zuby? (str. 18)

Související knihy

Lohmannová, Eva

Ikar, 2014