„Co myslíš, babičko?“
Když se Lee nedostalo odpovědi, otočila se. „Babičko?“
Abigail se vytrhla ze zamyšlení. Byl jarní večer a v dálce hřmělo. Každý rok, když do Ugaritu přišly jarní bouře, se jí vracela ta strašlivá noc. Pád Jericha. Už tomu bylo tolik let, ale v mysli měla všechno stále tak živé,jako by uprchla z města teprve včera.
Abigail se zahleděla na předmět ve své dlani: malý amulet plodnosti z jemně tepaného zlata s rytinou ženské tváře nad dvěma prsy a stydkým pahorkem – důvěrně známé rysy Kadéši, chrámové nevěstky, bohyně plození a milostné rozkoše. Byl to talisman pro štěstí, který měl v nic netušících mužích zaručeně probudit žádost, a Abigail se modlila, aby dnes večer zabral na bohatého loďaře Jótama.
Obyvatelé Ugaritu uctívali bohyni, a i když tu jerišský bůh El, Nejvyšší, byl v úctě, nebyl jediným ugaritským božstvem. Abigail se už před lety provdala za uctívače boha Baala, a tak se časem naučila modlit i k četným bohům severního Kanaánu.
„V přítomnosti našeho hosta, Leo,“ oslovila teď svou vnučku a zastrčila jí amulet do opasku, „měj oči sklopené. Jótam si tě bude prohlížet, a kdybys mu pohlédla do očí, považoval by to za troufalost a urazil by se. Nemluv a neošívej se. Ruce měj v klidu a skrývej svou tvář.“
„Ano, babičko,“ zamumlala Lea, ale srdce jí tlouklo jako o závod. Kdyby si ji tak vybral jeden z nejbohatších mužů v Ugaritu! Zvlášť když se její rodiče obávali, že už ji žádný muž nebude chtít. V osmnácti letech už Lea překročila obvyklý věk, kdy se dívky zasnubují. Zaslíbili ji mladíkovi z jiné rodiny a vloni v létě už by se byla vdávala, kdyby byl onen mladý muž nezemřel na horečku, která tehdy zachvátila město. Lea už se bála, že skončí jako stará panna, když vtom přišlo nečekané poselství z Jótamova domu.
A tak nyní panoval v domě Eliášově přičinlivý ruch, jak se rodina i sloužící spěšně připravovali na příchod tak váženého hosta.
Lea s babičkou se nacházely v ženské části honosné vily, uzavřeném ženském světě, kde se v tlumeném svitu lamp průsvitné závěsy pohupovaly v jarním večeru, sladká vůně květin se mísila s jemnou vůní ženských parfémů a hudební cinkot náramků na štíhlých zápěstích se prolínal se zurčením fontán.
Slavnostních příprav se zúčastnily ještě dvě další ženy a dvě dívky: Leina matka Hana, postarší tetička Ráchel a Leiny dvě mladší sestry, Támar a Ester. Pomáhaly Lee s oblékáním, šperky a líčením.
„Až budeš obsluhovat našeho hosta,“ pokračovala Leina babička, „musí z tvého postoje vyzařovat služebnost a pokora. Ukaž mu, že budeš poslušnou ženou. Nezapomeň, že dobrá žena nemluví bez oslovení.“
Abigail se odmlčela a napila se vína, aby zmírnila svůj neklid. Sňatek ještě nebyl dohodnutý. Bohatý loďař Jótam zaslal Eliášovi několik zpráv, v nichž vyjádřil svůj zájem o svatbu s jeho nejstarší dcerou. Domluvili se na návštěvě, aby si ctihodný Jótam mohl Leu lépe prohlédnout, protože dosud ji jen několikrát zahlédl na ugaritských trzích v doprovodu její matky, sester a služebných. Hala! pomyslela si teď Abigail a s přehnanou péčí začala upravovat záhyby a okraje Leiných dlouhých sukní a závojů. Jestli si Jótam vezme Leu, ze spojení našich domů vzejde ta nejmocnější rodina v Ugaritu, možná i v celém Kanaánu! S našimi vinohrady a Jótamovými loďmi můžeme ovládnout veškerý obchod s vínem odsud až k pramenům Nilu.
Zastrčila Lee zatoulanou kadeř hustých vlasů zpět pod závoj a pronesla: „Pověděla jsem ctihodnému Jótamovi, že tvá matka už sedmkrát počala – a zanedlouho už porodí poosmé. Z toho pozná, že naše ženy jsou plodné.“ Abigail už se však nezmínila, že ze všech Haniných těhotenství vzešla děvčátka a jen tři z nich přežila dětský věk. Pohlédla na svou snachu, která vzhledem ke svému požehnanému stavu seděla ve zvláštním křesle. Všichni se modlili za narození syna.
Abigail dál upravovala Leino roucho a závoj a ta její péči mlčky strpěla. K přemíře citů, jež jí zmítaly, se teď přidala úzkost a ona se kousla do rtu. Věděla, jak to chodí mezi muži a ženami, co se děje za dveřmi ložnice. A v duchu si slibovala, že bude dobrou, poslušnou ženou a bude se ze všech sil snažit, aby rodila syny. Bylo to důležité nejen pro její rodinu, ale i pro Leu samotnou. Kanaánským ženám se neříkalo jejich vlastním jménem – byly oslovovány podle vztahu ke svému mužskému ochránci. Lea byla „Bat Eliáš“, dcera Eliášova. Jestli se dnes všechno podaří, stane se z ní „Íša Jótam“, Jótamova žena. A po narození prvního syna jí připadne čestný titul „Em“, tedy matka. Ženy, jimž se nezdařilo porodit alespoň jednoho syna, byly litovány, protože nikdy nepostoupily ze svého postavení manželky, byť by měly sebevíc dcer.

Ukázka je z knihy Had a hůl, kterou vydalo nakladatelství Ikar.

Bližší informace o knize i její autorce Barbaře Woodové se můžete dočíst v článku.

Související knihy

Woodová, Barbara

Ikar, 2014