Hnal jsem se dál, ale nebyl to běh, byl to jen boj se sněhem. Teď už jsem se blížil k poslednímu vrcholu a za ním bylo Švýcarsko. Ještě sto metrů, neohlížel jsem se – padesát, a pak jsem stál na vrcholu a pode mnou se otevřel nový pohled na rozervaný kaňon přecházející tam někde hluboko v údolí. Byl to pekelný pohled, ale bylo to Švýcarsko – svobodná země.

Otočil jsem se, ale Morice jsem stále neviděl, a tak jsem si sedl a čekal. To jsem si mohl dovolit – aspoň jsem si to myslel. Jako v kině, jako indián dívající se na odsouzence přivázaného ke kůlu, zaraženého v mraveništi, ale ne hluboko, aby měl odsouzenec šanci se z toho dostat. Když bude úspěšný, mravenci ho nesežerou.

A pak se objevil Moric. Neměl dobrý styl a mlátil se ze strany na stranu. Muselo ho to stát dost sil. Když byl asi v polovině pláně, vynořily se z lesa postavy pronásledovatelů. Zdálo se, že vzdálenost mezi nimi a Moricem se zkracuje. Přesto jsem věděl, že pokud Moric nezůstane ležet, nemají šanci ho na vrchol dostihnout.

Seděl jsem s nohama zkříženýma pod sebou a díval se jako divák na dostizích. Sázel jsem na Morice, ale pak mu upadla jedna hať. Levou nohou začal zapadat hluboko do sněhu a pak jsem uslyšel první výstřel, pak druhý a pak už jsem je nepočítal. Kolem Morice se nadzvedávaly málo znatelné chomáčky sněhu. Nic jsem neudělal. Na tu vzdálenost se nedalo s pistolí pořádně zamířit a já měl jen dva zásobníky. A z toho jeden ne zcela plný. Pak už jsem mu viděl do obličeje. Vojáci svoji vzdálenost od Morice zkrátili, ale jejich střelba byla nepřesná. Buď to nebyli horští myslivci, nebo byli prostě vysílení. Měli v nohách přece jenom víc kilometrů nežli my.

Vytáhl jsem z kapsy parabelu a natáhl závěr. Teď jsem mohl začít střílet, aniž bych plýtval náboji. Uchopil jsem pistoli do obou rukou a pečlivě, přepečlivě zamířil. Rána byla ohlušující a trochu mne překvapila. Střela musela prolétnout Moricovi kousek kolem hlavy, ale běžel dál. Z šesti pronásledovatelů zůstal jeden ležet ve sněhu. Ostatní, jako by byli překvapeni, zakolísali, a Moric získal pár metrů náskok. Pak se pustili znovu do pronásledování.

„Zbývá ti sto metrů, tak to neposer!“ zařval jsem na Morice. Zdálo se, že si to vzal k srdci a zrychlil, ale střelba zesílila. Dokonce se zvedlo pár chomáčků sněhu přede mnou a to mne velice rozladilo. Dokonce jsem se musel chvíli (ale jenom malou) uklidňovat, než jsem znovu vystřelil. Teď už zbývalo Moricovi ke mně třicet, dvacet metrů – teď už jsem slyšel jeho sípavý dech. A pak stál přede mnou a bylo očividné, že má dost. Vypadal hrozně a jeho dech připomínal páru ucházející z děravého kotle.

„Nezastavuj se, to není konec! Tam dolů, a pronto! I kdyby ses měl kutálet jak koule.“ Měl pohled zoufalce a já se bál, že se sesype. Strčil jsem do něj, pohlédl na vojáky, kteří byli od nás už sotva sto padesát metrů, ale už jsem nevystřelil. Už jsem nechtěl zabíjet, chtěl jsem se jen z toho dostat. Běžel jsem dolů a strkal Morice před sebou, ale nebyl to ten nejlepší styl, on padal a já přes něho. Pak se vojáci objevili na hřebenu a začali znovu pálit.

„Co to děláte, vy svině, už jsme ve Švýcarsku!“ začal jsem na ně řvát. Oni však nepřestali, bylo jim to úplně jedno a já si připadal jako zajíc na mysliveckých závodech. Byl jsem šílený vzteky, vzteky nad tím, že hranice mezi státy tak málo znamená. Znovu jsem začal střílet, a přestože jsem vyprázdnil celý zásobník, netrefil jsem se ani jednou.

A pak střelba ustala a jeden z nich sáhl k opasku, cosi malého z něj sejmul a cosi ještě menšího odtrhl. Máchl rukou za hlavu a to malé hodil směrem k nám.

„Granát, Morici, to je granát!“ zařval jsem do prostoru, ale zalehnout už jsem nestačil. To malé dopadlo na padesát metrů od nás a pak vystříkl gejzír sněhu následován ohlušujícím výbuchem. Do očí nás udeřily bílé jehličky a na chvíli jsme zmizeli v mlžném oparu. Ještě než se sníh usadil, uslyšel jsem zlověstný a temný zvuk. Bylo to stejné, jako když poblíž Holzmannovic chalupy spadla lavina. Pak se sněhový opar pozvolna rozplynul a já najednou uviděl, že sníh nad námi se dává do pohybu. V pohybu byli i vojáci, přestože neudělali ani krok. Jenom se pohybovali jako figuríny na alegorickém voze.

Seděl jsem v předzahrádce kavárny Bergerac, podzimní zbytky slunce příjemně hřály, a kdyby kolem mne nesedělo na můj vkus až příliš uniforem, připadal bych si jako ve Francii. Čekal jsem na Giselle, byla to pracovní schůzka, měla si jen odnést aktovku, kterou jsem už dávno opřel o nohu stolu a nehlásil se k ní. Nic zvláštního, byla to jen jedna z mnohých aktovek, které šly z ruky do ruky a už zapomněly na to, že měly kdysi jen jednoho majitele. Od toho dne, kdy jsem zabil oba Němce, jsme se stali s Giselle dobrými přáteli, ale něco se tehdy zlomilo a my zůstali jen u toho. Přesto příslib něčeho víc visel ve vzduchu a my si s tím pohrávali, ale ani jeden z nás tu pomyslnou čáru nepřekročil, jako bychom se báli, že to druhé shodí tenhle neobyčejný vztah o patro níž.

Přišla kolem třetí a německé oko nezůstalo bez zájmu. A nejen německé. Trochu jsem byl hrdý na to, že její přítomnost nepatřila jim, ale mně. Chlap je vždycky pyšný na to (říká se tomu hrdost z ješitnosti), když se může ukázat s pěknou ženou, i kdyby mu ta žena vůbec nepatřila.

Mluvili jsme nezávazně a nepadlo jediné kompromitující slovo. Vždycky jsme takhle vystupovali, když jsme byli mezi cizími lidmi. Bylo to nejen bezpečné a odlehčující, ale také víc vzrušivé a pomáhalo to zapomenout na válku. Často jsme se jen tak dívali, ten stav je těžké popsat. Když ho chci pojmenovat, narazím vždy na nějakou frázi, kterou různí neumělové použili v mnohých knihách.

Zvedla se asi po čtvrt hodině. „Uvidíme se večer, Pierre?“
„Kdybychom se neviděli, považoval bych to za ztracený den.“
Usmála se. „Ty jsi skoro už stejný lichotník jako F…,“ kousla se do rtu.
„Já vím, jako Fidelio, z té slavné opery od toho, na kterého si teď nemohu vzpomenout.“
„Ano, právě od toho. Nashledanou, Pierre.“
Otočila se na podpatku a mne ani ve snu nenapadlo, že nebude žádný večer, že nebude žádný jiný večer, že… že Giselle nedojde ani na konec náměstí.
Ještě jsem se díval na vlnící se květované šaty obepínající její postavu, když se z postraní ulice vyřítila dvě auta, z nichž vyskákali muži v uniformách i v civilu a bleskově Giselle obstoupili. To, co se odehrálo potom, bylo mimo veškerou realitu. Giselle upustila aktovku, sáhla do kabelky a několika výstřely zasáhla jednoho vojáka a jednoho civila. Padly další výstřely, ale už ne z její zbraně, a ona se začala sesouvat na dlažbu uprostřed náměstí. Teď květy jejích šatů pokryly kameny francouzské země. Kronikář si může zapsat další jméno, které bude po válce vytesáno do některého z pomníků – budou-li nějaké.

Byl jsem ochromen tím, co se stalo. A nikdy později jsem si nedokázal vybavit, co mne zvedlo a nasměrovalo do kavárny ještě ve chvíli, kdy všichni ostatní v ohromení pozorovali tu scénu, kdy ta stará s kosou přijde nečekaně a bez varování. Cítil jsem, aniž bych dokázal racionálně uvažovat, že mi hrozí smrtelné nebezpečí a že chvíle překvapení pomine a lidé kolem si uvědomí, že ta zastřelená dívka ještě před chvílí seděla se mnou. Musela mě vést síla, která však určitě nepřicházela z mého mozku, a já proběhl kavárnou a přilehlou kuchyní, ze které se dalo vyjít na dvůr a z toho dvora do jiného domu na protilehlé straně. Když jsem tím domem prošel, stál jsem na úplně jiné ulici. Nikdy mi nikdo neřekl, že tu taková možnost je, a přesto jsem šel téměř najisto.

Nezastavoval jsem se a stále pokračoval dál. Nakonec jsem uslyšel, jak za mnou zapadla velká vrata a já se ocitl ve staré kůlně s různým harampádím, kterého se možná celá léta nedotkla lidská ruka.

Čas. Zatím jsem ho měl vyměřeno dost, ale ani on není nekonečný a já věděl, že až odkápne jeho poslední část, budu se muset zvednout a tuhle kůlnu opustit. Budou mne hledat. Vrátit se na Greenwill bylo nemožné.

————————————————————————————————————-

František Niedl
Útěk do pekel 

Pavel Vencl sice vystudoval filozofii, ale samotné studium mu mnoho neříkalo. Tou nejužitečnější školou mu byl vždy život. Proplouvá jím jako profesionální karbaník, boxuje s přáteli v klubu na Žižkově a jeho náručí prošla řada dívek. 15. březen 1939, první den okupace, ho zastihne u milenky Katy. Byl by rád, kdyby se mu následující události v okupovaném Československu vyhnuly, ale brzy zjistí, že to není možné. Svoji situaci se rozhodne vyřešit útěkem. Opustí svoji matku, kamarády i milenky a přes Alpy se dostává nejdříve do neutrálního Švýcarska, poté do Francie, Anglie a jeho cesta pokračuje i za oceánem, kde také potká svoji životní lásku Inéz. Kvůli své konfliktní povaze se mnohdy dostává do značně dramatických situací, na vlastní kůži poznává různé způsoby brutality, ať už od mocenských složek států, nebo přímo od spoluvězňů. Je cynický, arogantní, pohrdá lidmi a neváhá zabít, přesto díky své inteligenci, nadhledu, břitkému smyslu pro humor a notné dávce štěstí dokáže přežít v každé situaci…

Počet stran: 592 stran
Vazba: vázáno
Formát: 115×185
Cena: cca 349 Kč
Vyšlo: březen 2012
ISBN: 978-80-243-4648-9

Knihu Útěk do pekel vydává nakladatelství Moravská Bastei Moba

Útěk do pekel je v české literatuře naprosto ojedinělou knihou, srovnatelnou jen s nejlepšími evropskými a světovými romány. Knihou nabitou dějem, vzrušením a kaskádou nepředvídatelných událostí, které čtenáře vtáhnou do děje a nenechají ho vydechnout do posledního řádku.

Související knihy

Niedl, František

Moravská Bastei MOBA, 2012