A stejné otázky si klade i německý kněz a představený řeholní společnosti Heiner Wilmer ve své knize To jsi můj Bůh? Knihu plnou úvah a zamyšlení, ale i příběhů ze života vydalo v březnu 2014 nakladatelství Paulínky.

Kniha je rozdělena do sedmnácti kapitol. V první z nich se Wilmer vrací do doby, kdy se rozhodoval, zda má vstoupit do řádu Misionářů Nejsvětějšího srdce Ježíšova, nebo jít jinou cestou. Nezakrývá své obavy a nejistoty z doby, když si jako osmnáctiletý mladík kladl otázky, zda zapadne do společenství, jestli vydrží tolik se modlit a zda se někdy bude umět chovat tak důstojně jako ostatní řeholníci. Popisuje též šok z toho, když z kláštera odešel jeho kamarád v době noviciátu, a jak se cítil, když později viděl odcházet i další spolubratry, kteří již složili věčné sliby. To pak neodbytně přicházely další otázky: Jak je to možné? Copak slib nic neznamená? A co bude se mnou? Obstojím? Nebo také uteču? Zvládnu vše, co přijde?

Ve druhé kapitole Heiner Wilmer popisuje okamžik, ve kterém si s hrůzou uvědomil, jak mělký a zjednodušený je jeho vztah ke Kristu. On, kněz, který každý den slouží mši svatou, si často plně neuvědomuje pravou skutečnost Ježíšovy oběti. Ano, všichni známe krásné kříže ze dřeva, drahého kovu či kamene, ale cožpak bylo na Golgotě všechno takto uhlazené a čisté? Cožpak Ježíšovy rány, jeho pot a krev nebyly skutečné? Šokován svým odhalením skutečnosti se snaží dát své víře hloubku a větší opravdovost. Bytostně touží po probuzení své víry.

Wilmera na jeho cestě oslovuje starobylá modlitba Anima Christi (Duše Kristova). Jedná se o rozjímání o utrpení Krista, kde se mluví též o Ježíšových ranách a krvi. Pro Heinera Wilmera je tato modlitba výzvou, snaží se jí porozumět, uchopit ji, i když se mu to mnohdy nedaří. Některé pasáže na něj působí „odpudivě“. Ale ve svých myšlenkách nakonec dochází k nečekaným poznatkům a nachází v modlitbě hlubokou moudrost.

V dalších kapitolách se tedy ukrývají  Wilmerovy myšlenky a úvahy nad jednotlivými verši modlitby Duše Kristova. Autor se v nich snaží najít odpovědi na své otázky. Heiner Wilmer jde ve vzpomínkách ke kořenům své víry, konfrontuje své nynější postoje a jednání s tím, čemu kdysi uvěřil. Uvažuje o smyslu života, nad tím, co bude po smrti, a klade si otázky: Proč je zlo? Čemu vlastně věřím? Dělám všechno pro Toho, kterému jsem dal svůj život? Jaký mám vztah k Ježíši? Je první v mém životě? Dokáži se mu plně odevzdat?

Autorova vyjádření jsou často neobvyklá, někdy i šokující, jdoucí až na dřeň. Heiner Wilmer se snaží upřímně odpovídat na své otázky, jeho slova nejsou klišé, hledá a ptá se sám sebe poctivě. A dotýká se nejrůznějších témat. Nezakrývá zranění, která utržil v dětství a mládí, a odhaluje i svá selhání a nedokonalost  (to když se nedovedl zastat druhého či málem zranil svého bratra). Mluví o strachu, pokušení, nepochopení, šikaně či bezmoci, vině a odpuštění. Přiznává, že často cítí bezradnost či vyprahlost a též vzpomíná na to, jak byl po svém vysvěcení naivní, když si myslel, že už všechno ví a zná lépe než obyčejní lidé.

Na druhou stranu se však autor nikdy nevzdává a nepoddává svým starostem. Naopak se ve všech chvílích svého života snaží hledat pomoc a odpovědi u Krista, kterého nadevšechno miluje. Cítí Jeho sílu a věří, že je mu Ježíš v každé situaci nablízku. A modlitba Anima Christi mu přináší mnoho odpovědí. I když jsou některé části modlitby pro autora těžko pochopitelné, Heiner Wilmer poznává, že jen v Ježíšových ranách můžeme dojít uzdravení.

Kromě autorových úvah jsou součástí knihy úryvky z Bible (např. z knihy Job či Žalmů), zajímavost knihy pak zvyšuje i velké množství  příběhů ze života Heinera Wilmera či jeho známých. Tyto příběhy pak velmi dobře ilustrují autorovy myšlenky, které se tím stávají pro čtenáře lépe pochopitelné. Seznámíme se například s autorovým dědečkem, který formoval jeho vztah k Bohu, dozvíme se, jak život Heinera Wilmera zásadně ovlivnilo setkání se spisovatelem a knězem Henri Nouwenem,  či jak se musel autor potýkat se zamilovaností. Nakažlivost zla je pak dobře ilustrována na příběhu dívky, která se přivdala do rodiny, o jejíž minulosti nic nevěděla. Povzbuzením je pak například setkání autora se ženou z brazilského ghetta, která Wilmera překvapila svou neochvějnou vírou.

Co říci na závěr? Úvahy Heinera Wilmera jsou hluboké a oslovující. Nejedná se však o uhlazené teorie a myšlenky, autor je vždy otevřený a konkrétní, někdy jsou jeho slova přímo provokující. Cílem autora je čtenáře probudit, přinutit ho, aby se zamyslel nad svými postoji a názory a upřímně si přiznal, jaká je jeho víra.  Heiner Wilmer hledá na všechny životní situace stále nový úhel pohledu, díky tomu je tato duchovní kniha velice podnětná a rozhodně není nudným čtením.

I když je určena především křesťanským čtenářům, myslím si, že díky autorově otevřenosti může zaujmout i nevěřící čtenáře, kteří se ptají po smyslu života a utrpení. Čtenáři mají kromě toho možnost lépe poznat život kněží a řeholníků a pochopit, s jakými těžkostmi a nástrahami se mohou tito lidé potýkat.

Knihu bych doporučila křesťanským čtenářům zvláště teď v době velikonoční, myslím si, že jim může pomoci lépe vnitřně prožít tyto dny.

Ukázky z knihy si můžete přečíst zde.

Související knihy

Wilmer, Heiner

Paulínky, 2014