Právě tento moment rozhodl, kterých 250 šťastlivců se setká s Timem Burtonem osobně. Stačily necelé tři minuty a už nezbyl jediný lístek. Naštěstí mně se jeden koupit podařilo.

V následujících dnech jsme se od organizátorů prostřednictvím oficiální facebookové stránky výstavy Tim Burton a jeho svět dozvídali podrobnosti. Čím více se akce blížila, tím více přibývalo omezení.

Na každý lístek připadne jediný podpis. Pan Burton bude podepisovat jen jednu ze čtyř vybraných knih a s nikým se nebude fotit. Nečekejte ani žádná věnování. Na výstavě je zákaz fotografování, fotit můžete pouze v průběhu autogramiády.

Přestože byla tato nařízení dle mého názoru až příliš striktní, dala se ještě pochopit. Pan Burton je taky jenom člověk a i dvě stě padesát podpisů může dát pěkně zabrat. Je však škoda, že samotná autogramiáda připomínala spíše pásovou výrobu na podpisy než milé setkání umělce s jeho fanoušky.

K Domu U kamenného zvonu jsem dorazila krátce po deváté hodině. Do otevření výstavy zbývala ještě slabá hodinka, ale před vchodem se už srocovala fronta dychtivých fanoušků. Většina z nich přišla zkusit štěstí a koupit si obyčejný lístek na výstavu, s nadějí, že se jim podaří Tima alespoň zahlédnout.

Když jsem se konečně dostala na řadu, paní u kontroly lístků byla poměrně překvapená, že mám zajištěný vstup i na autogramiádu. Ta měla začít až za hodinu a půl, ale obavy, že by se mohlo cokoliv pokazit, kdybych se rozhodla přijít těsně před začátkem, mi nedovolily nechat si menší rezervu.

Zatímco jsem bloumala výstavními sály, abych se zorientovala, kde co je, stále jsem pomrkávala po nádvoří, kde se měla za pár desítek minut tvořit fronta na autogramy. Okolo jedenácté hodiny jsem poslušně nastoupila před další kontrolu, jež prověřila nejen můj lístek, ale i knihu, zda je opravdu jednou z povolených.

Dav byl čím dál neklidnější a hlasitější. Když se za necelou půlhodinku ve dveřích objevila známá změť černých, místy prošedivělých kudrnatých vlasů a dobrácký úsměv, fanoušci nemohli svého oblíbeného umělce přivítat jinak než skandováním jeho jména a vřískotem. Pan Burton stihl ještě rychle zamávat, než zmizel ve dveřích do kavárny, kde měla autogramiáda probíhat.

Od setkání s Timem Burtonem mě dělily pouhé vteřiny, první vyvolení už vycházeli s úsměvem od ucha k uchu a já nemohla nervozitou ani popadnout dech. Poté, co mi naposledy zkontrolovali vstupenku, jsem konečně mohla vejít do dveří, jež byly ztělesněním příslibu nezapomenutelného zážitku. Už ve dveřích mi bylo řečeno, ať si rychle nachystám knížku, a ještě než jsem se stačila pořádně rozkoukat, už mi ji jedna z organizátorek po Timově levici brala z rukou a posouvala k panu Burtonovi.

Během těchto několika málo sekund, které jsem měla k dispozici, jsem stačila udělat umělcův jediný snímek a zpod hledáčku ho plaše pozdravit. Tim mě odměnil širokým úsměvem, a poté, co mi knihu podepsat, mi ještě podal ruku. Hned, co se ke mně má knížka vrátila, už jsem byla vyháněna ven z kavárny, aby všechno pěkně „odsejpalo“.

Ani jsem se nenadála, a už jsem zase stála venku. Nemohla jsem jinak, než se culit od ucha k uchu a snažit se vstřebat silný zážitek uplynulých vteřin. Na tuto událost jsem se těšila od chvíle, kdy jsem zjistila, že Tim Burton přiletí do Prahy, a to i přesto, že jsem vůbec netušila, zda se mi podaří vybojovat lístek.

Těžko říct, zda měli organizátoři příliš velké obavy, že by se mohlo cokoliv zvrtnout, a tak kontakt mezi fanoušky a panem Burtonem omezili na minimum, nebo zda jen plnili přání samotného umělce.  Výsledkem byla z pohledu fanouška trochu nedůstojná autogramiáda, připomínající dobře organizované vojenské cvičení. Každopádně ať už byly důvody k takovému průběhu jakékoliv, můžeme být rádi, že nám bylo setkání s Timem Burtonem vůbec umožněno. Doufejme, že se tu panu Burtonovi líbilo a že ho tu brzy zase uvidíme.