Toto a ještě něco navíc najdete v útlé knize povídek s neobvyklým názvem Michaletydebile vydané v nakladatelství Epocha. Její autor Petr Zajíček (*1948) se v ní poprvé představuje jako spisovatel, dosud působil jako pedagog na střední i vysoké škole i jako odborný poradce v Palamentu ČR.

Ač jde o prvotinu, její jazyk je velmi vyzrálý. Autor umně využívá spisovného, hovorového i slangového jazyka k vykreslení charakterů svých postav i odlišného prostředí. Vstupuje do svých hrdinů, a tak těžko posoudit, zda jde o autobiografické vzpomínky či ne. Většinou čtenáře zavádí do doby reálného socialismu, doby, kdy se tříbily jednotlivé charaktery, vládla přetvářka a falešná solidarita.

V první povídce Ida se vypravěč – učitel – na školním výletě vrací na místo svého prvního milostného vzplanutí. Jde o kombinaci vzpomínek i současného bravurního zvládání třídy puberťáků. Druhý příběh Červený vokolo vypráví zážitky z dětství na malém městě. Babička a její přítelkyně potřebují klučíka jako čtvrtého do mariáše i jako společníka při nákupech vzácného koňského točeného salámu. A on jim odplácí láskou a věrností, která je silnější než povinnost chodit do „pionýra“. Ve Výročí vám autor vyloudí na tváři úsměv vzpomínáním na jednu výstavu u příležitosti kulatého výročí Velké říjnové socialistické revoluce na menším městě. Učitel občanské výchovy u hlídání výstavních exponátů vyslechne rozhovor zapáleného komunisty s jeho kamarády, kteří nyní stojí na opačné straně barikády. Ideály mohou být zhoubné jak na té, tak na oné straně. V povídce Julie se řeší tragédie lásky a zrady. Jeden lásku ztratil, druhý získal – který z nich může být šťastnější? Bývalí kamarádi se setkávají po letech na horské chatě a zjišťují, že ani jeden z nich nedosáhl toho, po čem toužil.

Závěrečný a zároveň titulní příběh Michaletydebile je podle mého bravurní přehlídkou autorova citu pro jazyk i sžití se se svou literární postavou. Jsou tu hned dva vypravěči – on, muž s vulgárním, cynickým pohledem na svět, a ona, slabomyslná, ale dobrotivá žena s optimistickým, uhlazeným viděním života. Oba sedávají na jednom sídlišti venku před domem – on ve vchodu na židli, všem překáží a záměrně se snaží lidem okolo znepříjemňovat život, ona na lavičce u pískoviště hledí, jak by ještě mohla někomu pomoci, snaží se být užitečná. Ale paradoxně okolí její snahu neocení, a on se stává poznenáhlu proti své vůli oblíbencem jednoho chudáka kluka, na kterého všichni jen křičí „Michaletydebile“. Je to silný příběh o závěru života dvou opuštěných bytostí, vylíčený bez příkras a sentimentu, a právě proto čtenáře dojme syrovou surovostí dnešního světa.

Petr Zajíček se ve své prvotině zařadil k citlivým pozorovatelům bytí a já doufám, že svůj vypravěčský talent nenechá dlouho zahálet a budeme si moci opět vychutnat nějaký nový koktejl povídek.

Související knihy

Zajíček, Petr

Epocha, 2011