Máte za sebou dvě divadelní hry. Hafni! a jiné povídky je vaší první prozaickou sbírkou.
Jednu z mých divadelních her jsem psala jako svou diplomovou práci, druhou jsem napsala s kamarádkou. Chtěly jsme pokračovat v dramatických večerech ve Viole, kterých jsme se účastnily společně s našimi spolužáky. Pokud mám mluvit o svých začátcích, tak jsem nejdříve psala poezii. Dokonce se mi podařilo získat několik ocenění, například cenu Václava Hraběte.

Máte skutečně široký repertoár.
Básniček jsem napsala hodně, ale teď už se jim moc nevěnuji.

Hafni! je sbírka dvanácti povídek. Jak dlouho jste je psala?
Tak čtyři roky. Během vysoké školy.

Píšete na základě svých zážitků nebo jde čistě o fikci?
V každé povídce je něco z reálného světa, inspirovaly mě například situace, které jsem prožila.

Když vás inspirovaly reálné skutečnosti, znamená to, že třeba Předvalentýn, povídka o smutné prodavačce v drogerii, vznikla tak, že jste někoho takového potkala a přemýšlela nad tím, co za tím může být?
Konkrétně tato povídka vznikla z pragmatického hlediska. Pracuji pro Týdeník Prostějovska a chystali jsme valentýnskou přílohu, podílela jsem se na jejím plnění. Říkala jsem si, co bych si chtěla já v takové příloze přečíst, aby mi to nepřišlo úplně trapné, protože Valentýn je zprofanovaný americký svátek. Co třeba nějakou povídku? Přemýšlela jsem o různých příbězích a vzpomněla si na kamaráda, který mi vykládal o šamanovi, uvažovala jsem, zda by toto téma nešlo propojit s Valentýnem. Tak vznikl Předvalentýn. Baví mě propojovat různé roviny – v tomto případě smutnější námět s absurdnějším.

Překvapila mě realističnost Vaši dialogů. Jste poměrně mladá, ale napsala jste dialogy, u nichž věřím, že je vedla padesátiletá paní.
Myslím si, že má silná stránka je právě v dialogu. Dokážu se příběhem posunovat třeba jen na jeho základě. Dlouhý popis mi není úplně vlastní. Díky nim je příběh dynamičtější. Když je píšu, vždycky si představím někoho, kdo by mohl být mé postavě podobný, dialog pak píšu podle toho, co a jak by ten člověk asi řekl.

Vaše kniha začíná povídkou o patnáctiletých klucích a jejich prázdninách u dědečka. Proč jste dala první právě tuto povídku?
Mám ji ráda, jsem s ní totiž spokojená. Brala jsem to podle sebe. Když někdo přijde do knihkupectví a listuje knihou, obvykle se začte do první kapitoly. Nechtěla jsem dát na začátek nic tvrdšího nebo příběh, který je vyloženě o vztazích mezi mužem a ženou, někoho by to mohlo odradit. Prošla jsem si začátky svých povídek a podle toho vybrala. Povídka o dvou puberťácích a dědečkovi mi přišla netradiční. Mimochodem v tom starém pánovi jsem samozřejmě viděla svého dědu.

Poslední povídka je Nela se dnes měla. Proč je na konci? Je velmi smutná.
Je to jediná povídka, která končí smrtí. Přišlo mi, že je to dobrá tečka. Nela je moje první a nejstarší povídka, mnohokrát jsem ji přepsala. Chtěla jsem, aby byla stejně dobrá jako věci, které jsem napsala později. Inzerát je moje druhá nejstarší povídka a ta je v knize předposlední, takže jsem na konec dala dvě své nejstarší povídky. Navíc jsme se snažila, aby se střídaly veselejší a smutnější texty.

Máte skvělé metafory. Napadají Vás přímo při psaní, nebo si děláte poznámky, když Vás nějaká napadne třeba v autobuse?
Když čtu knihu a někde je dobrá metafora, tak si udělám poznámku. Třeba teď čtu knihu od Stevena Kinga a líbilo se mi tam toto: Pomyšlení na to, jak hluboko zaťal sekeru do městské pokladny, zmenšovalo jeho pinďoura na velikost mazací gumy v tužce. To je přece naprosto geniální přirovnání! Tohle mě baví číst. Proto se snažím psát to, co bych si jako čtenář sama ráda přečetla, a pokud říkáte, že vás moje metafory bavily číst, tak je to pro mě signál, že jsem snad na správné cestě.

Povídky prokládáte chatem nebo recepty. To se moc často nevidí.
Ráda čtu knížky, které mají nápad. Navíc dnes hodně autorů podobně experimentuje, i když experimentem bych to vyloženě nenazývala. Mně to přijde normální. Teď jsem třeba četla od Davida Zábranského Editu Farkaš, to je útlá novela, do které autor vložil poznámky pod čarou, v nichž například rozepsal přirovnání. Normálně to patří do odborného textu, v próze je to neobvyklé, ale mělo to nápad. Skvěle se to tam hodilo. Můj chat není moc výjimečný.

Vaše povídky mají otevřené konce.
Mně přijde, že jsou vždycky uzavřené. U první povídky Dědeček není jednoznačný konec. U povídek, které stojí více na popisu, je konec zjevný. Pro ně je podle mě důležitý. Ale ne všude by mělo být řečeno všechno. Možná záleží i na úhlu pohledu. Pro někoho mohou být konce uzavřené, pro někoho otevřené.

Hafni! a jiné povídky je už na pultech knihkupectvích. Chystáte něco nového?
Mám rozepsané dvě povídky a jednu hru, ale tu nevím, jestli někdy dopíšu. Každopádně budu ráda, když se bude čtenářům moje kniha líbit a moc ráda pro ně připravím další.

Související knihy

Petrlová, Monika

JaS, 2011