Jméno růže je nepochybně tím nejznámějším románem Umberta Eca. Ostatně hlavně díky této knize se dostal do popředí zájmu mnoha čtenářů z celého světa, ačkoli je i významným filosofem, estetikem, literárním vědcem a sémiologem. Z jeho dalších románů lze jmenovat například Foucaultovo kyvadlo, Ostrov včerejšího dne, Baudolino či Pražský hřbitov, na nějž si můžete přečíst recenzi. Kromě krásné literatury je rovněž autorem mnoha knih odborných, z jeho esejistických děl je to například Vytváření nepřítele (recenze zde), z jeho výpravných děl slavné Dějiny krásy, Dějiny ošklivosti či Bludiště seznamů.

Román Jméno růže stál u zrodu postmodernismu, z verdiktů recenzentů se může dokonce zdát, že jde o vůbec nejúspěšnější a nejlepší román Umberta Eca. Děj knihy se odehrává ve 14. století, jež je charakteristické teologickými spory (nejen) mezi císařem a papežem. Možným řešením některých náboženských problémů by mohlo být chystané setkání těch nejvýznamnějších teologů obou stran, které se má konat v severoitalském horském klášteře. Právě tam míří i učený františkánský mnich Vilém z Baskervillu a jeho mladý společník Adso. Vilém je opatem kláštera požádán, aby vyšetřil nanejvýš podivnou smrt tamějšího mladého mnicha.

Vilém je proslulý jako bývalý inkvizitor, jeho pátrání však překáží jistý zákaz. Nesmí vstupovat do klášterní knihovny, která je z nějakého důvodu přístupná pouze vybraným osobám. Vražd však stále přibývá a Vilém je k tomu stále více zaujat tajemnou knihovnou. Zjistí, že knihovna se podobá labyrintu. Společně s Adsem se rozhodne proniknout do tajemství, kterými je obestřena, jelikož tuší, že právě tam je ukryt klíč k vraždám.

Po více než třiceti letech od prvního vydání románu se Umberto Eco rozhodl provést v něm změny, které sice nemění styl původního textu, ale přesto knihu v jistém smyslu zušlechťují. Odstraněna byla opakování téhož slova, pokud se vyskytovalo na několika po sobě bezprostředně následujících stranách, spisovatel rovněž místy upravil rytmus textu, aby byl příběh harmoničtější. Opraveny byly i některé faktické chyby, například špatný překlad slova „cicerbita“, jež Eco v původní verzi chybně přeložil jako „tykev“. Ta však ve středověku nebyla známa. Odstraněno bylo slovo „vteřina“, jelikož ve 14. století nebyla tato jednotka času používána.

Charakteristickým rysem románu je hojné užívání latinských citátů, jež může některým čtenářům dělat problémy spojené s častým vyhledáváním ve slovníku. Autor si tuto skutečnost uvědomil a latinsky psané pasáže odlehčil. V závěrečné poznámce k novému vydání svého díla pak vysvětluje, že

„[…] jde o změny provedené ani ne tak kvůli čtenáři, jako kvůli mně, jenž se k textu vracím, aby se mi – z hlediska stylu – pohodlněji četly pasáže, kde mi připadalo, že text trochu drhne.“

Drobnou změnou prošla i hlavní postava, františkánský mnich Vilém. Autor mu „ustřihl“ chlupy čouhající z uší, jelikož se mu zdálo, že až moc odkazuje na Sherlocka Holmese. Celkově nejsou změny v románu dramatické, přispívají ale k historické věrnosti a dobré čtivosti knihy.

Jméno růže je jedinečnou knihou. Lze ji číst jako historický román, detektivní příběh, díky množství středověkých reálií dokonce i jako jakousi učebnici. Množství kladných recenzí jen podtrhuje kvality tohoto díla. Adsovo retrospektivní vyprávění způsobuje, že čtenář si připadá, jako by četl středověkou kroniku. Knihu rozhodně doporučuji k přečtení každému, kdo se zajímá o historii, líbit se pravděpodobně bude i těm, kteří hledají inteligentní četbu se zajímavým příběhem.

V současné době chystá nakladatelství Argo doplněné a revidované vydání dalšího Ecova románu Foucaultovo kyvadlo.

Související knihy

Eco, Umberto

Argo, 2014