Nemanželské dítě

Bohumil Hrabal (28. března 1914) se narodil v Brně-Židenicích jako nemanželské dítě Marie Kiliánové. Příjmení Hrabal získal poté, co se jeho matka provdala (r. 1917) za Františka „Francina“ Hrabala, který malého Bohumila adoptoval.

Bohumil Hrabal se jako dítě důkladně seznámil s prostředím pivovarů. Nejdříve to byl pivovar v Polné, kde rodina Hrabalových bydlela, a později pivovar v Nymburce. Hrabalův otec zde působil jako správce. Populární Postřižiny inspirovalo právě toto období. Také legendární strýc Pepin má svou reálnou předlohu. Když bylo Bohumilu Hrabalovi deset let, připojil se k rodině Františkův bratr Josef. Jeho návštěva, podle původního plánu čtrnáctidenní, se protáhla na několik desítek let.

Právník na cestě za literaturou

Paradoxní je, že spisovatel, jehož tvorbou a životem jsou v těchto dnech zaplavena média, se literatuře dlouhou dobu vyhýbal. V knize Kdo jsem Hrabal píše:

„Do dvaceti let jsem neměl ani zdání, co to je psaní, co to je literatura. Na střední škole jsem trvale propadal z češtiny a opakoval jsem primu a kvartu, a tak jsem si o dva roky prodloužil mládí,“ (Hrabal, 1995, s. 274)

Když Bohumil Hrabal absolvoval reálné gymnázium v Nymburce, pustil se nejdřív do studia latiny a od roku 1935 do studií práv v Praze. V tomto období začal navštěvovat přednášky o literatuře, umění a filozofii. Kvůli německé okupaci se ale vrátil do Nymburka a jako doktor práv odpromoval na Univerzitě Karlově až po válce. Na tuto profesní dráhu se však nikdy nevydal.

Během poválečných studií se Bohumil Hrabal seznámil se surrealismem a s přítelem Karlem Maryskem vytvořil Manifest neopoetismu. Jak ale sám vzpomínal, jeho pokusy o surrealistickou poezii se nesetkaly s příliš velkým úspěchem:

„Tak jsme pábili surrealisticky,(…) nosili jsme svoje sbírečky Teigemu nebo Bednářovi, kteří ale neměli pochopení pro opožděné surrealistické artefakty.“ (Rothová, 1993, s. 13)

Jako svou inspiraci Hrabal uváděl Ladislava Klímu či Louise-Ferdinanda Célineho.

„Hromovou ránu jsem ale dostal, když jsem se seznámil s Babelem a Čechovem, Lardnerem a Caldwellem. Ti mě nadchli pro psaní na ten způsob, že člověk je k nezničení, že pořád je někde v něm perlička na dně.“ (Rothová, 1993, s. 14)

Pojišťovacím agentem a baličem papíru

Bohumil Hrabal také dále uvedl:

„Po způsobu amerických spisovatelů jsem pracoval v nejrůznějších zaměstnáních, trpělivě jsem naslouchal hovorům, aniž bych věděl, co s nimi. (…) Sdílím s Černyševským názor, že každý člověk je geniální, ale zpravidla leží ladem.“ (Rothová, 1993, s. 14)

Střídání zaměstnání vzal skutečně důkladně. Pracoval jako zaměstnanec notářství, správce železničního skladu, pojišťovací agent, obchodní cestující firmy H. K. Klofanda, kulisák a statista v divadle S. K. Neummanna v Praze. Byl ve službě u státních železnic, tři roky pracoval v Poldině huti v kladenských ocelárnách a pět let jako balič starého papíru ve Sběrných surovinách ve Spálené ulici na Novém městě.

Tvůrce pábitelů

Jeho prvním vydaným textem byly v roce 1956 Hovory lidí, které vyšly v nákladu pouhých 250 kusů jako příloha výroční Zprávy spolku českých bibliofilů. Oficiální prvotinou měla být v roce 1959 sbírka povídek Skřivánek na niti, připravované vydání však zhatil režim. První knihu Perličku na dně  proto spisovatel vydal až v roce 1963. Na rozdíl od jiných začínajících autorů tak před čtenáři stanul už jako vyzrálá osobnost s životními zkušenostmi.

Hrdiny Hrabalových próz jsou obyčejní lidé, kteří svou nevšedností okouzlovali a okouzlují čtenáře. Symbolem jeho knih se stali pábitelé, postavy milující život, které o svých prožitcích vypráví s nadšením a fantazií. Sám Bohumil Hrabal pábitele popsal jako člověka, proti kterému se neustále vzdouvá oceán dotěrných myšlenek.

„Jeho monolog teče pořád, tu jak ponorná říčka v dutině mysli, tu zase se řine ústy ven. Pábitel zpravidla skoro nic nečetl, ale zato se hodně díval a hodně slyšel. Je zaujat svým vnitřním monologem, se kterým chodí po světě, jako páv se svým krásným peřím. Je posedlý vyprávěním. Pábitelé dokazují, že život stojí za to, aby byl žit.“ (Hrabal, 1995, s. 293)

První mezi trpěnými

Důležitou součástí Hrabalova života byl komplikovaný, často mylně interpretovaný postoj k režimu. Po roce 1968 nesměl publikovat a jeho životní situace se značně zhoršila, protože v této době už byl šest let spisovatel z povolání. Pod tlakem se nakonec zřekl svých bývalých přátel a v roce 1975 provedl předepsanou sebekritiku v týdeníku Tvorba. Hrabalova kapitulace vyvolala u mnoha lidí nemalé zklamání a na protest se dokonce veřejně pálily jeho knihy.

Otázkou v případě osobnosti Bohumila Hrabala pak zůstává, zda někdy byl členem KSČ.  Odpověď zní ano, ale jen na krátkou dobu. Do strany vstoupil v roce 1945 a za necelý rok z ní opět vystoupil.

Bohumil Hrabal bývá na základě těchto faktů někdy označován jako prorežimní spisovatel. Navzdory možnému prvnímu dojmu je však jedno jisté. Tím nikdy nebyl. Jeho pozici lze spíše nazvat „první mezi trpěnými“. Svými knihami si totiž vydobyl tak velkou popularitu, že nemohl být zcela umlčen. Získal si tak v české literatuře jedinečné místo: publikoval v undergroundu, exilu i oficiální cestou.

Bohumil Hrabal zemřel v roce 3. 2. 1997 po pádu z okna Ortopedické kliniky nemocnice na Bulovce.

Použitá literatura:

1) GALÍK, Josef. Panorama české literatury. Olomouc: Rubico, 1994.
2) HRABAL, Bohumil. Kluby poezie. Praha: Mladá fronta, 1981.
3) HRABAL, Bohumil. Kdo jsem. Praha: Pražská imaginace, 1995.
4) ROTHOVÁ, Susanne. Hlučná samota a hořké štěstí Bohumila Hrabala. Praha: Pražská imaginace, 1993.

Fotografie:
Wikipedia.cz, Mariusz Kubik