Čím to, že lidé jako já se nikdy nikde necítí doma? Proč se neustále honí sem tam po světě v nebezpečném tanci?
Proč některé zadky nedokážou zůstat sedět na jedné židli. A proč některé duše připomínají vločky dokonalého, čerstvě rozkrojeného zákusku z listového těsta, plátky vířící v protisvětle, zbloudilé drobky vznášející se ve vzduchu zdánlivě bez cíle nebo významu, hnané větrem daleko silnějším, než jsou ony samy.
Vábí mě dál ozvěna křiku nomádů nad nekonečnou pouští? Zděděný pocit, že uprostřed písčité, horečnaté žluti se v pohybu samotném nachází něco, co má větší hodnotu než setrvávání na místě, zapouštění kořenů.
Mají někteří z nás silnější gen pohybu?
Hladu?
Živil jsem v sobě naději, miláčku, že když se konečně vezmeme a narodí se nám děti, když si založíme sbírku umění, můj neklid se zmírní. Obrazy a sochy mě připoutají k bytu, krása a vyšší hodnoty mi dodají pocit „domova“, tak jsem si to představoval.
Kam až může sahat lidská pošetilost?
Závidím lidem, kteří jsou spokojení s tím, co mají, kteří se mohou bezstarostně opřít a upřímně říct: takhle se mi to líbí, tady a teď. Chci být na tomhle místě a nikde jinde.
Pro mě to vždycky byla jen prázdná slova.
Chci jít dál.
Dál a dál, přímo do srdce hladu.
Chci na místa, o kterých vím, že tam potlačím svůj neklid, vyhledávám geografické diamanty, kde na několik hodin, dní, možná i na měsíc či dva cítím, jak se ta část mého já, která se žene pořád dál, stahuje do ústraní, a kde si mohu vychutnat pocit, že moje zadnice na chvíli někde zakotvila.
San Sebastiáne!
Milované město, ty, které dáváš a bereš. Nikde na světě se nevaří líp. Možná v Tokiu, jenže tam jsme nebyli.
Dostaneme se tam někdy? Vidím před sebou mrakodrapy, jak spoustou očí mrkají do noci, a drsné chlapy s dlouhými noži za nablýskanými barovými pulty z ušlechtilého dřeva.
Chci do Tokia. Toužím po tom.
San Sebastiáne!
Takhle by mohlo znít moje vyprávění pro tebe, pomíchané vzpomínky, slova jako hvězdný třpyt v kokonu z vln, které se tříští o La Concha a už nikdy se nevrátí.
Pláž, zátoka, moře. Mé tělo si tě pamatuje, pamatuje si tam všechno.
San Sebastiáne!
Spočinul jsem ve tvé náruči.
Tohle město otevírá dveře do místností, které bychom raději nechali zavřené, a tím nás posunuje dál.

Jsem mezi přáteli.
Neděle odpoledne.
Vítr zuřivě bičuje honosné secesní fasády a v horách, jež se jako příšery v zelených šatech strmě tyčí nad městem, údajně kroupy velikosti golfových míčků ničí karosérie aut.
Sklepní sál ve čtvrti Gros se plní lidmi mluvícími jazykem euskera, baskicky. Je tu rušno, místností se šíří kouř a výpary z hrnců, v nichž se připravují tresčí líčka a masová polévka. Já už jsem po několika porcích vepřového se zkaramelizovaným mlékem a mastnou txistorrou plný.
Okolo mě sedí mí baskičtí přátelé, zcela zaneprázdnění životem ve snad nejrozvinutější gastronomické kultuře téhle planety. Místnost obložená hnědými kachličkami je útočištěm jednoho z mnoha txokos, pánských kulinářských klubů, v San Sebastiánu. Ženy a děti tu mají o nedělích dveře otevřené, ale v žádném případě nesmějí vkročit do kuchyně.
Přichází jeden můj baskický kamarád s velkým balíkem přikrytým hnědým papírem. Postaví ho na stůl, odstraní kus lepicí pásky a papír sklouzne stranou.
A už se přede mnou v celé své kráse skví nejvelkolepější milhojas, co jsem kdy viděl: vrstva za vrstvou nadýchaného listového těsta, mezi nimi zářivá meruňková marmeláda, leskle žlutý máslový krém a oslnivě bílá šlehačka.
„Z cukrárny Pastelería Adarraga v Hernani,“ povídá. „Dnes jsem ho přivezl. Lepší milhojas nenajdeš na celém světě.“
Zubatým nožem ukrojí kousek zákusku pro mě, hosta ze severu. V místnosti zavíří neskutečně lákavé vločky listového těsta a já se dívám na zvláštní výraz v obličeji svého přítele, chci si tenhle okamžik uchovat v paměti.
Jsem jednou z těch vloček.
To já se vznáším v páře z tresčích líček, svobodný, a přesto připoutaný k tomuhle místu přátelstvím a tím, jak samozřejmě je s ním srostlý můj kamarád.

Jiný okamžik, stejné město.
Na čtvrtě Gros a Parte Vieja se snáší dopolední déšť.
Z okna hotelu Maria Christina hledím na příbojem sužované vlnolamy před Moneovým monolitickým kongresovým centrem. V klasickém luxusním lázeňském hotelu, postaveném před více než sto lety na počest královny, jsem skoro jediný host.
Přijíždím do města na pobřeží bouřlivého Atlantiku rok co rok, stále znovu, už od doby, kdy jsem byl velmi mladý a velmi hloupý.
Pro člověka posedlého jídlem je San Sebastián stejně neodolatelný jako místo s volně dostupným heroinem pro narkomana.
Vlny se tříští o pobřeží, už statisíce let.
Vtom se mi ozve prázdný žaludek.
Zatáhnu těžké závěsy.
O pár minut později stojím v jednom z barů v Parte Vieja před pestrou nabídkou pintxos.
Gastronomická umělecká díla v miniaturním formátu.
Ve kterém baru jsem? Co si mám vybrat?
Toast s krabem a majonézou v Gandarias, sardinky s krabími jikrami v Txepetxa, čerstvé hříbky osmažené na olivovém oleji s česnekem a podávané se syrovým žloutkem v Ganbaře nebo třeba obrovskou chuletu ze staré krávy v Baru Nestor, u jejich jediného stolu s číslem devatenáct?
O rajčatech z Nestora se mi občas zdává.
Pocházejí ze Zarauz. Mají elegantně nasládlou chuť, ne tak vtíravou jako neapolská rajčata.

Ať jdu do kteréhokoli baru, potkávám tam Basky.
S jejich typickýma velkýma ušima a dlouhými nosy.
Baskická komunita byla odjakživa otevřená vlivům ze světa, ale uzavřená zbytku Španělska. Od pevniny ji dělí hory, zato se tu táhne dlouhé atlantické pobřeží. Baskové se mohou chlubit tradicí skvělých, nepokojných mořeplavců; na velkých lodích se plavili po oceánu, na menších při pobřeží. Stejně odhodlaně si počínali, pokud šlo o obranu proti vetřelcům. Římané se o invazi do zelených kopců ani nepokusili. Během občanské války Baskové úporně vzdorovali Francovým fašistům, za což byli potrestáni mnoha temnými lety velice tvrdého režimu. ETA teprve přednedávnem ukončila násilné útoky proti vládě v Madridu.
Život se s Basky po staletí rozhodně nemazlil.
Možná jim nezbývalo než si ho zpříjemňovat dobrým jídlem.
Kontakt s jinými kulturami Baskicko v minulosti navazovalo přes moře. Tak se sem dostala například sušená treska, bacalao, stejně jako zbožňované papriky a brambory, které v roce 1937 umožnily obyvatelům Bilbaa přežít dlouhé, trpké obléhání fašisty.

Procházím úzkými uličkami ke Ganbaře.
Tlustý majitel se chystá na polední nával, půlí za barem malé croissanty a plní je šunkou ibérico.
V klidu si objednávám txipirones encebollados, pokrm komplexní chuti i struktury, kde zážitek ze zkaramelizované cibule utváří pozadí ke grilované chobotnici; každé sousto je zároveň tuhé i krémové, hořké i sladké.
Chobotnice byla dřív považována za potravu chudých.
Cibule nestála skoro nic.
Ale jaká cibule!
Jak asi voněla se slupkou?
Když jsem se tu ocitl poprvé, bylo mi osmnáct a zrovna mi ukradli peníze a oblečení.
Ve špinavých hadrech jsem se potloukal po rozlehlém tržišti a pozoroval malé tlusté babky, jak ohmatávají a očichávají cibuli, zkoumají pohledem kvalitu masa a nadávají prodavačům ryb, kteří se pokoušejí prodat něco jiného než úplně čerstvé úlovky.
Sledoval jsem ty ženské.
Jejich posedlost.
Viděl jsem, jak stojí doma u sporáků, celé dny, a naostřenými vařečkami míchají jídlo v hrncích.
A co jsem viděl ještě?
Viděl jsem přepych na barových pultech ve městě. Pivo tekoucí proudem, txakoli pozvedané ke stropu a ve věčném vodopádu po kapkách rozlévané do buclatých sklenic.
Viděl jsem sám sebe shora, na místě daleko, daleko od Linköpingu a přízemního bytu na Pallasvägen, shlížel jsem na svět, který byl můj.
A jedl jsem. Jím.
K chobotnici piju txakoli. Myslím, že v tomhle baru můžu chvíli postát, je to místo pro mě.

Ukázka pochází z knihy Food Junkie – Posedlý jídlem, která vyšla v nakladatelství Host.

Bližší informace ke knize najdete v článku Příběh člověka milujícího jídlo a gastronomii.

O knihu si můžete na našich stránkách až do 1. dubna 2014 zasoutěžit, stačí kliknout zde.

Nakladatelství Host zaujímá v současnosti nepřehlédnutelné místo na českém knižním trhu. Vydává tradičně především kvalitní českou prózu a poezii, literární teorii i literaturu naučnou – publikace věnované zejména historii, sociologii, filmové vědě i dalším oborům. V posledních letech se výrazně rozšířila řada překladové beletrie, ale nově zde našla přístřeší například i prestižní edice Česká knižnice s výbory z děl českých klasiků.
Nakladatelství Host se svými zavedenými a respektovanými edičními řadami, autory, jejichž jména patří v české literatuře k těm nejprestižnějším, a se stejnojmenným časopisem, který se pravidelně věnuje reflexi a kultivaci české literární scény, představuje svým způsobem výjimečnou literární velmoc.

Související knihy

Kallentoft, Mons

Host, 2014