Rozporuplný velitel čs. legie v Itálii generál Andrea Graziani

Čs. divize (až v listopadu 1918 označená za 6. čs. střeleckou divizi), dosti narychlo sestavené těleso, chystající se po měsíci své existence do bojů se zkušeným nepřítelem, zatím poznala Grazianiho bezhlavost. To se projevilo zanedlouho, již v červnu 1918 během prvního zasazení čs. jednotek na Piavě, které prokázalo, že divize nebyla připravena do boje jako celek. O tom se též po válce velmi shovívavě zmiňuje F. Bednařík, legionářský důstojník, který prošel bojem až do konce války:

Za necelý měsíc (od 21. 4. 1918) stála celá čs. divize o čtyřech plucích (31.–34.) připravena do boje. Chyběl jí ovšem výcvik v novém způsobu boje s neznámými válečnými zbraněmi. Naši vojáci také dlouhou nečinností v táborech, málo vydatnou zajateckou stravou a nezvyklým podnebím utrpěli značně na své fyzické zdatnosti…A skutečně za necelý měsíc již některé oddíly divize stály v boji proti nepříteli.

Přesto již předtím T. G. Masaryk, pobývající v té době v Rusku, oznámil 7. 3. 1918 zdejším čs. legionářům, že „v Itálii jest přes 20 000 zajatců a z těch tři čtvrtiny už bojují po boku Itálie.“ Je se těžko dopídit, zda byl sám blamován z římské či pařížské kanceláře ČSNR, nebo byla tato zpráva jeho vlastním výmyslem.

Bednařík zdůvodňuje první nezdary jednotek nestmelené a nevycvičené divize především tím, že legionáři neprošli výcvikem v novém způsobu boje s neznámými válečnými zbraněmi. To je ovšem nemotorná výmluva, neboť výzbroj obou proti sobě stojících armád na italské frontě byla obdobná, což platilo o všech jejich druzích vojsk, včetně rozvíjejícího se letectva. Žádné neznámé zbraně (např. tanky) se na tomto bojišti až do konce války neobjevily.

Lze se pouze možné domnívat, že za neznámé zbraně mohlo čs. vojsko považovat běžnou výzbroj italské polní armády. Vždyť legie byla zpočátku vybavena druhořadou veteší ze starých zásob, a to ještě v nedostatečném počtu. Do čs. divize byly dodány jen nejnutnější pěchotní zbraně; třetina pušek a karabin byla nefunkčních, ostatní vykazovaly poruchy opakování a bylo nutno je nabíjet jednotlivými náboji. Patřily sem rovněž selhávající kulomety, zcela chyběly pistole a revolvery pro důstojníky, zvlhlá munice nebyla často použitelná. Čs. legie rovněž nedostala žádné vlastní prostředky palebné podpory, tedy dělostřelecké či minometné zbraně. Zde byla divize plně odkázaná na italskou podporu, ne vždy připravenou a účinnou palbou, což se poté nejednou vymstilo. Chyběl i mnohý další potřebný materiál (spojovací prostředky, polní ambulance, ženijní materiál, aj.).

Poté se na základě stížností čs. důstojníků postupně zaváděla spolehlivější výzbroj, která se však vázala na odlišnou italskou taktiku a způsoby boje. Divize měla projít řádným pěchotním výcvikem, a to od přípravy jednotlivce po stmelení čet, rot, praporů a brigád až k diviznímu velitelství a štábu. Ve velení nemohla být najednou překonána ani jazyková bariéra, kdy od stupně divize až do praporu v to veleli italští důstojníci, samozřejmě neznalí češtiny, a naopak, jim podřízení čeští velitelé rot a čet, pokud se snad učili učebnicovou italštinu, stěží rozuměli několika italským dialektům.

Povětšině až v poli se ukázalo, že čs. střelci zatím neumějí zacházet s italskými ručními granáty, kulometčíci zápolí se vzpříčenými náboji v zásobnících kulometů Fiat-Revelli, mužstvo s (britskými) plynovými maskami atd. To všechno se mělo dohnat až „na pozici“, neboť též od čs. politických představitelů docházela rázná povzbuzení k zasazení divize do boje. Pokud na tento neblahý stav stále poukazovali čeští subalterní důstojníci, byli rázně okřiknuti. Poučky přicházející jim z kanceláří ČSNR hlásaly, že „úspěch nebo neúspěch boje netkví jen v materielních podmínkách, ale hlavně v duchovních hodnotách“, neboť „každé vítězství musí být vybojováno na poli duchovním a mravním“.

To samozřejmě nahrávalo především bojechtivému Grazianimu, jenž k tomu dodával, že vše nahradí „patriotické nadšení a morálka trupy“. Konečně, ke své spokojenosti, obdržel 28. 5. 1918 tolik očekávaný rozkaz pro odchod svého tělesa do pole. Stalo se tak tedy za pouhých šest týdnů od vzniku divize, v níž se právě dokončoval chvatný výcvik na úrovni čety. První čs. jednotky se chystaly k Piavě, na jejíchž březích zatím panoval zlověstný klid před bouří.

Během bojů v červnu 1918 došlo k zajetí a popravám řady legionářů po vynesení rozsudků polními soudy, zde u c. a k. 10. pěší divize

Ukázka je z knihy Doss Alto – mýtus a skutečnost, která vyšla v nakladatelství Epocha jako 32. svazek edice Magnetka.

Bližší informace o knize najdete v článku Československá legie na italské frontě 1918.

Související knihy

Fučík, Josef

Epocha, 2014