Samuel Barclay Beckett se narodil do rodiny zeměměřiče Williama Becketta a zdravotní sestry Mary Roeové 13. dubna 1905. Vzhledem k tomu, že pocházel z dobré rodiny, studoval na prestižních školách v irském Dublinu a na Trinity College. Právě tady studoval právo a zajímaly ho také jazyky, především francouzština a italština. Studia ukončuje v roce 1927.
Jeho prvním zaměstnáním bylo učitelství v Belfastu, ale toužil zřejmě po lepším místě, protože již za rok se stěhuje do Francie a vyučuje i na světově proslulé Sorbonně a to především anglický jazyk.

Za tři roky po odjezdu se ale do Dublinu vrací a naopak zde vyučuje zase francouzštinu. Trpí ale velkými psychickými problémy, sužují ho deprese a je nucen se léčit v psychiatrické léčebně v Londýně. Věnuje se také významně pouze spisovatelské činnosti.

V roce 1938 opouští rodné Irsko a stěhuje se do Francie. Během druhé světové války se Beckett  aktivně se zapojuje do francouzského hnutí odboje. Před nacisty se ukrývá v malé francouzské vesničce Roussillon. I když se tady živí jako zemědělec, nepřestává ve své spisovatelské činnosti. Právě tady napsal svůj druhý román Watt. Toto dílo se rovněž považuje za poslední, které napsal v rodné řeči, protože potom píše francouzsky.
Pokud bychom se zeptali na jeho první spisovatelské dílo, pak se jedná o román Murphy, příběh muže, který je zaměstnán v psychiatrické klinice. Ale oba jeho první romány neměly velký úspěch. Vše se ale mění po válce, kdy píše svou nezapomenutelnou trilogii Molloy, Malone umírá a Nepojmenovatelný. Tato díla vytvořil mezi lety 1946 až 1949. Právě v těchto svých dílech se zabývá komunikací jednotlivců, jejich neschopností v této oblasti. Beckett zde hodně čerpá ze svého dětství, zaobírá se kromě jiného i pocitem vlastního já.

V roce 1949 napsal divadelní hru Čekání na Godota, která jej vynesla vzhůru mezi hlavní představitele absurdního proudu. Je to zcela jednoznačně nejvýznamnější dílo na poli dramatu. V této hře se střídá pět postav – Vladimír, Estragon, Pozzo, Lucky a chlapec, na scéně za nimi je pak pouze strom a kámen. V této hře ukazuje Beckett na samotný lidský život, zamýšlí se nad ním, nad tím, jak lidé myslí, jak hledí do budoucna a nesnaží se nic udělat, ale čekají na „zázrak“ či spásu. Smyslem je tedy čekání na něco, co prostě nepřijde, i když dny ubíhají, jsou bezúčelné a naprosto stejné. Člověk si neváží života, je pasivní, neprožívá ho, ale pouze přežívá.

V roce 1969 obdržel Samuel Beckett Nobelovu cenu za literaturu.
Jeho posledním dílem je kniha Stirring Still. Umírá 22. prosince 1989, před smrtí měl velké problémy s dýcháním.

Z jeho dalších děl bychom mohli například jmenovat divadelní hru Poslední páska z roku 1958, Hra z roku 1963 či Katastrofa z roku 1984.

Psal i poezii, například v roce 1930 sepsal Děvkoskop nebo v roce 1979 Společnost.

Ukázka z knihy Malone umírá, vydání z roku 1997, vydalo nakladatelství Argo
Nakonec zůstala v kuchyni jen paní Luisová. Posadila se k oknu a stáhla knot lampy, jako obyčejně před tím, než ji sfoukla, neboť nerada sfoukávala ještě rozpálenou lampu. Když usoudila, že sklo i stínítko již dostatečně vychladly, zvedla se a foukla dovnitř. Než si znovu sedla, chvíli nerozhodně stála a opírala se rukama o stůl. Její den skončil, ale uvnitř ní svítal jiný den, den jiných starostí hloupě vytrvalého života, den pilné bolesti. Snášela je lépe, když seděla nebo chodila, než když ležela. Z hlubin té nekonečné únavy nepřestávala volat svá přání: za dne toužila po noci, za noci po dni a ve dne i v noci po onom světle, o němž jí vždycky říkali, že by si ho ani nedokázala představit, neboť na ně byla zvyklá, často očekávala vsedě v kuchyni, především v létě, trochu se prospala, opřená o opěradlo židle nebo s hlavou na stole, a příliš si neodpočala, ovšem podstatně více, než kdyby ležela v posteli.