Jedná se o soubor článků, fejetonů a různých příležitostných textů, které tvoří jeden celek. Autorka píše  otevřeně, subjektivně, své myšlenky se snaží formulovat takovým způsobem, aby byly srozumitelné lidem napříč generacemi. Píše vážně, ale i s humorem, využívá fikci, hraje si se čtenářem.

Název knihy Okamžik medvěda je jakousi alegorií toho, že člověk může být světem okouzlen pouze tehdy, když odmítne monoteistický výklad pravdy. Je to zároveň i metafora literatury, toho „zvláštního místa mezi mnoha individuálními pravdami“.

Knihu Okamžik medvěda vydalo nakladatelství Host.

Lidé neúnavně hledají důvody, proč by měli cestovat, jako kdyby cesta musela být racionálně vysvětlena a něčím motivována. Obvykle někam jedeme a něco tam děláme. Důvod musí být rozumný: vidět, zažít, zařídit, koupit, vysvětlit, nalézt, prozkoumat, sledovat stopu, zjistit.

Stále více lidí má potřebu svou cestu popisovat. Když už se k ní rozhodneme, naše cesta se změní v misi, a dokonce i z té nejchaotičtější cesty se stane pouť. Vymyslet téma cesty je obtížné (nejhorší, co se nám může přihodit, je to, že někdo jiný píše o tomtéž). Jisté je, že pryč už jsou časy hledačských výprav za prameny řek nebo zapomenutými kmeny, pomalu se také vyčerpává téma cest k vlastním kořenům nebo výpravy do muzeí, které měly tak významný vliv na cestovatelský esej ještě před dobou internetu. Unus mundus, ve kterém jsme se ocitli po sametové informační revoluci, nám vnucuje globální témata a nová citlivost vyžaduje vystoupení z našeho nepředstavitelně velkého lidského ega.

Jean Rolin, francouzský spisovatel a novinář, našel takové téma – feral dogs, toulaví psi. Přídavné jméno feral znamená v angličtině divoký. Autor toto slovo často užívá, a navíc v uvozovkách, což je pro polského čtenáře východiskem k jazykové hře, již autor nezamýšlel hrát. Pes, kterého vyhodili za hranici lidské civilizace a který se nachází mimo lidský vliv a péči, je ferální – smolař a nešťastník.

Je těžké psát o osudu těchto zvířat, aniž bychom upadli do sentimentality nebo, právě naopak, aby naše líčení nebylo příliš kruté. Rolin pro potřeby svého vyprávění používá zvláštní a originální jazyk. Jeho povídka se nachází někde mezi reportáží a literárně napsaným cestovním deníkem. Vypravěči, neklidnému duchu a zároveň reflexivnímu pozorovateli, se podařilo najít velmi individuální perspektivu, která tvrdošíjně ignoruje to, co vidí obyčejný cestovatel (a jeho průvodci), a zasahuje do míst, kam se běžný smrtelník nikdy nedostane – na okraj společnosti, pod podšívku reality, kterou známe z televize. Rolin se dívá tam, kam se dívat nechceme, a když už se podíváme – nechceme nic vidět. Vypravěč má bystré oko, odvahu člověka, který nemá co ztratit, a neúnavnou bdělost. A navíc disponuje ironickým odstupem od toho, co líčí, ale i od sebe samého. Je mu cizí přecitlivělost, neodhaluje ukvapeně vlastní pocity ani nepodléhá pokušení rychlých soudů. Je chladnokrevný, bývá sarkastický. A za tím vším se nepochybně skrývá citlivost a hluboký soucit s osudem jeho hrdinů. Nebojí se popisovat i své reportérské prohry. Neúspěšné výpravy jsou také tématem – a jakým! Melancholický popis výpravy s australskými strážci parku, kteří rezignovaně bojují se psy dingo, má daleko k Hemingwayovým popisům. Zdejší lovce drtí pocity absurdity a bezradnosti, které zažívají v této podivné situaci – divocí psi, kteří byli do Austrálie přivezeni předky dnešních obyvatel, stojí proti jemnému pletivu, jež má chránit obsedantně hlídané ovce a jež je nataženo přes celý kontinent.

Rolin důsledně, avšak beze spěchu formuluje svou tezi: toulaví psi, jimž odebrali práva a kteří se občas (málokdy) nacházejí v péči starších dam nebo místních neziskových organizací, jsou předmětem politických her a rychle se stávají jejich obětí — stejně v době velkých válek i v době míru. Tam, kde se rozpadá společenský konsenzus, tam se vedle lidských tragédií odehrává, nikým nedokumentována, němá tragédie zvířat. Od Tanzanie, Rwandy, Bangkoku přes Káhiru, Santiago de Chile a Moskvu jsme svědky toho, jak se lidské nepokoje dotýkají konkrétní situace zvířat.

Autor si všímá jisté pravidelnosti: nová vláda, bez ohledu na to, zda vznikla pučem, revolucí, nedemokratickými nebo demokratickými volbami, často začíná tím, že se vypořádá s toulavými psy. Každý projekt sanace dříve nebo později použije tento argument, jako kdyby ta stáda zvířat opuštěná bývalými majiteli představovala jakousi symbolickou, přímo archetypální hrozbu pro lidský řád. Jako kdyby vyvraždění toulavých psů bylo státotvorným činem. Začněme u Atatürkových pokrokových reforem: jeho prvním krokem k modernizaci Turecka bylo odvezení všech toulavých psů na malý ostrůvek bez vody a tím odsouzení tisíce ferálních – zde je toto slovo zcela na místě – psů k smrti ve strašných bolestech; dále partyzáni Zlaté stezky, kteří toulavé psy věšeli, obviňovali totiž tyto psy z trockismu; křižácké tažení proti psům v Rumunsku za Ceauşesca, ale také civilizované události, jakými jsou sportovní akce: velké čištění Moskvy, když se v roce 1980 připravovala na olympiádu, nebo nádherné olympijské hry v Aténách v roce 2004. Za tyto skutky bychom se všichni měli stydět ještě dalších sto let.

V Rolinově knize je toulavý pes také hlavním hrdinou subtilní analýzy tuláctví a tomu blízkého fenoménu pra-cesty obou spřízněných druhů: Homo sapiens a Canis lupus familiaris. Smluvními se stávají rafinované bariéry a rozdíly, kterými se ten první tak tvrdošíjně izoluje od ostatních druhů.

Mezidruhová zeď se bortí na okraji lidské společnosti, kde toulaví psi patří nerozlučně do světa bídy a spolu s jinými bytostmi (včetně Homo sapiens) se ocitli za hranicemi dobrodiní civilizace. Etologové, kteří zkoumají chování psů bez domova, tvrdí, že mnozí z nich jsou „bystří psychologové“, kteří dokážou najít v davu ty nejmilosrdnější a nejcitlivější jednotlivce (většinou děti nebo starší lidi). Příkladem je velká Moskva, jedna z největších aglomerací na světě; Rolin uvádí, jak velký vliv zde mají politické a společenské změny na situaci psů bez domova – především navázali trvalé spojení s pravidelně se zvětšující populací žebráků a bezdomovců, ale nakonec začali těžit ze zvyšující se životní úrovně. Chudí sice dále chudnou, ale zato smetiště bohatých jsou skvěle zásobena. Nově vytvořené biotopy obývají jiné kontingenty psů – nejhůř vypadají a nejzuboženější jsou ti z postindustriálních zemí, mnohem lépe jsou na tom psi žijící v blízkosti golfových hřišť, kde statečně přežívají dokonce i ti nejcitlivější jedinci.

Pes bez domova může být nejlepší záminkou k velké cestě kolem světa. Kniha začíná a končí na stejném místě – v Ašchabadu. Autor doufá, že zde najde prvního představitele ochočeného psa. Pes – hlavní motiv – nás zavede tam, kde nejsou žádné kostely ani muzea, kde nejsou pláže s diskotékami ani výstavní bulváry s butiky. Jsou tu jen skládky odpadků, chudinské čtvrti, prázdná místa po tržištích, stavební výkopy, průmyslové zóny a železniční vlečky. Právě s touto částí světa se ztotožňujeme. Ulice, kde „psi mají v noci zvláštní úkol spočívající v tom, že se starají o osamělé lidi, zejména o opilce, které doprovázejí do jejich domovů, aniž by od nich cokoli chtěli“, jak žertuje Rolin, jsou důležitější než luxusní městská tepna.

Eventuálního turistu toto nové hledisko navrhované Rolinem podněcuje k zaujetí zcela jiného úhlu pohledu – z turisty se stává tulák, mění se v psa a od té doby se, metaforicky řečeno, pohybuje pomalu, chaoticky, vrací se na stejná místa, očichává detaily, čurá na patníky a bezdůvodně odpočívá, aby pak náhle vyskočil a vydal se, kamkoli ho zrovna napadne. Osvobodit se od ustáleného schematického řádu západního člověka i přijmout prosté učení „nešťastných psů“, kteří „oceňují klid parků a náměstí, rádi se předvádějí, hlavně když se slaví Gloria Navales, samozřejmě pokud je ještě předtím někdo neotrávil, a vůbec nejraději bezcílně běhají po ulicích“.

Tato skvěle napsaná a cituplná knížka zabývající se psími tuláky světa kreslí obraz jiné skutečnosti, podřadné a okrajové, ale existující vedle té lidské v komplikované závislosti, do níž je spousta z nás namočených. V mé rodině se vypráví jeden příběh: prarodiče měli psa, velkého a silného. Na začátku roku 1946, když opouštěli dům pouze s několika věcmi, aby se dostali do získaných území, jim nedovolili vzít si zvíře do vlaku. Z celé repatriace si můj tehdy desetiletý otec zapamatoval pouze tuto událost. Zoufalství nad ztrátou psa. Pes hlídal opuštěný dům a rok od roku se v naší společné paměti stával stále více mytologizovaným a bolestným symbolem pocitu viny, hněvu a bezradnosti.

Další informace o knize najdete v článku Soubor článků, fejetonů a zamyšlení.

Související knihy

Tokarczuková, Olga

Host, 2014