Georg Heym se narodil 30. října 1887 v Jelení Hoře v Dolním Slezsku do rodiny vysokého úředníka. Jeho otec byl přísné povahy, oddaný křesťan a právník u vojenského soudu Říše. Zato Georg měl už od mládí sklony k rebelantství a odpor k autoritám. Nedovedl se také smířit se šedivou existencí řadového soudního úředníka, ke které ho nutil otec. Během studia na gymnáziu v Berlíně byl členem zakázaného studentského spolku Rhenania. Literárně tvořit začal již v roce 1899. Po absolutoriu na gymnáziu studoval práva ve Würzburgu, Berlíně a Jeně. V roce 1906 uveřejnil spolu se svým nejlepším přítelem Ernstem Balckem v časopise Kreiss und Sonne své první básně.

Roku 1910 se v Berlíně seznámil s básníkem Simonem Guttmanem a zároveň se stal spolu s Balckem členem expresionistického Nového klubu. Jeho součástí byl Neopatetický kabaret, kde své básně předčítal. Navázal zde přátelství s dalšími představiteli expresionismu – Elsou Lasker-Schülerovou, Gottfriedem Bennem, Karlem Krausem, Jacobem van Hoddisem, Kurtem Hillerem ad. V roce 1911 složil státní zkoušky na berlínské právnické fakultě a ihned nastoupil právnickou praxi. Již po týdnu byl však vyhozen kvůli zničení objemného svazku katastrálních map. Veškeré Heymovo básnické dílo vzniklo za necelé dva roky (1910–1912) – všechno, co tomuto období předcházelo (a nebylo toho málo) bylo jen přípravou, cvičením, reakcemi na „fin de siècle“, secesi či francouzské prokleté básníky. V autorsky nesmírně plodném roce 1911 – napsal více než sto básní – pak vydal svou jedinou zaživa uveřejněnou básnickou sbírku Věčný den (Der ewige Tag), která je považována za jedno z nejvýznamnějších děl expresionistické lyriky. Dne 16. ledna 1912 se i přes nepřízeň počasí vydal bruslit se svým nejlepším přítelem Ernstem Balckem na řeku Havole. Zde se pod nimi prolomil led a oba dva se utopili. Georg Heym tak zemřel v pouhých 24 letech.

Georg Heym se dnes řadí mezi nejvýznamnější a nejtypičtější lyriky raného expresionismu. Literárně byl ovlivněn dílem Friedricha Hölderlina, Charlese Baudelaira, Arthura Rimbauda, německých naturalistů a francouzských symbolistů. Jeho lyrické dílo je plné silných metafor a vizí, využívá klasické veršové formy (sonet, strofy) kontrastující se šokujícím obsahem. Vyvrací veškeré tradiční představy o kráse přírody a její harmonii. Ve verších nalezneme estetiku zla a hnusu (viz Baudelaire, Rimbaud), zobrazení syrového života a odpor k idealizovaným představám o člověku. Hlavním motivem je démoni a agónie průmyslového města (Berlín). Tito démoni jsou jakýmsi vyjádřením úzkosti a strachu z nezvládnutelnosti rychle vyvíjející se civilizace a její technologie. Mezi Heymovy souputníky z řad expresionistů bývají počítáni například Georg Trakl, Ernst Stadler, August Stramm nebo Gottfried Benn.

V Čechách se s překlady díla Georga Heyma setkáváme – po krátké próze Pitva přeložené Bohuslavem Reynkem či několika básních v Kritickém měsíčníku z roku 1942 (zdoprovázených studií Vojtěcha Jiráta Dva předchůdci: Georg Trakl a Georg Heym) – ve větším rozsahu až na konci 60. let v rámci antologie Haló, je tady vichr vichřice. Další dílčí ukázky následují po roce 1989, avšak teprve koncem 90. let vycházejí obsáhlejší knižní soubory Heymových textů – nejprve jeho povídek (Zloděj a jiné podivné figury, Host, 1998) a krátce nato i básní (Umbra vitae, Opus, 1999).

„Dav hledí před sebe, vzhůru po silnici, zda neuvidí vozy s chlebem, silnice je však jako po vymření, zpustošena šílenstvím revoluce, podobna mrtvému střevu nepřináší již do břicha Francie žádnou potravu. Nekonečná, bílá běží vstříc hluchému nebi, jež tlusté jako kněžská tvář, tučné jako biskupské líce, nezvrásněné jak dobře vypasený žebravý mnich zdvíhá na obzoru své světlé čelo. Mírné jak venkovská mše, drobnými šedavými odpoledními obláčky něžně vroubené jako tvář starého faráře dřímajícího po obědě v pohodlném měkkém křesle, zatímco mu kadeře paruky padají do čela.
Z hader lidského stáda se šíří ohavný puch. Cípy špinavých šátků, uvázaných na krku, se třepetají kolem šedých obličejů. Nesnesitelné mlčení tu a tam protrhne zdušený vzlyk. Kam jen dohlédneš, trčí do vzduchu děravé třírohé klobouky, na mnohých z nich ještě tančí špinavá pštrosí péra. Různě rozptýlené černé postavy, podobny ztuhlým figurám pochmurného menuetu, tance smrti, zůstávají strnule stát, proměněny v obrovskou mohylu černého kamení, začarovány či zmrazeny utrpením, sloupy nekonečného mlčení. Nespočetní Lotové, uvržení plameny pekelné Gomory ve věčnou nehybnost.
Čas vede vysoko nad nimi po říjnovém nebi železný pluh; oře zármutkem, osévá bídou, aby z toho všeho vzešel jednoho dne plamen pomsty, aby se jednoho dne osvobodily ruce tisíců, okřídlené a veselé jako lehounké holubice nad gilotinou, aby mohli jednoho dne jako bohové budoucnosti vystoupit na nebesa, s hlavou nepokrytou, o letnicích, za věčných ranních červánků.“

(ukázka z povídky Pátý říjen v překladu Františka Ryčla)

NOC

Ohnivé hvězdy na hadích šíjích
se sklánějí nad shluky vratkých věží.
Mrskány střechy. A oheň se šíří,
jak strašidlo ulicí vichrů běží.

Břeskně zaprásknou okna. A prastaré hradby
V bezzubých ústech rozevírají brány.
Mosty všan nad příkopem jsou pobourány,
Smrt zůstala venku, ta stará.

Ale aniž co vědí, slepě a velkohubě
Lidé pádí s kopími, noži, meči.
Dole vše zaduní, zvony zní vpovzdálečí,
Hlasité údery, vítr je škube hrubě.

Náměstí rudá a mrtvá. A obrovské měsíce
Stoupají nad střechy ztuhlýma nohama,
Spáčům v horečkách svítí, venku je tma
A čelo zesiná jak mrznoucí tkanina.

(1912, překlad Ludvík Kundera)

Použitá literatura:
KUNDERA, Ludvík: Probouzeč démonů. In Georg Heym: Umbra vitae, Opus 1999, s. 98–103.
RYČL, František: Doslov. In Georg Heym: Zloděj a jiné podivné figury, Brno: Host 1998, s. 110–113.
TVRDÍK, Milan: Georg Heym. In: Slovník spisovatelů německého jazyka a spisovatelů lužicko-srbských, Praha: Odeon 1987, s. 334.

Článek převzat se svolením vydavatele literárního magazínu Půlnoční expres Petra Nagyho. Rozhovor s ním si můžete přečíst zde.