Příliš zatížený tímto světem, který možná ani není skutečný, a příliš málo milován, než abych v Elektropřístroji mohl zůstat i nadále, využil jsem první náhodné nabídky a hned koncem jara jsem se nechal společně s Láďou Koubů zaměstnat v JZD Hradiště. Tam z nás udělali terénní pracovníky, jejichž hlavním úkolem bylo roznášet po polích a následně sestavovat dlouhé kusy zavlažovacího potrubí.

Někdy jsme byli ke konci pracovního dne utahaní jako soumaři, ale většinou nám zbývalo i dost času, abychom se mohli bezcílně toulat kolem městských oranišť, krajinou tak podivně vzdálenou a cizí, jako kdybychom ji nikdy předtím neviděli. Nejenže v sobě neměla už nic z idylické krásy, jak ji na svých plátnech dokázali zachytit malíři ze sedmnáctého a osmnáctého století, ona už se nepodobala ani krajině z obrazů Rady nebo Rabase – jedině snad kdyby je člověk přetřel asfaltovým lakem a čtyřicet let na ně nechal venku sedat prach. Především mezi Malými Nepodřicemi a Oldřichovem byla místa málo útěšná. Připomínala promaštěný papundekl rozřezaný břitvami. Občas jsme dokonce měli pocit, že se prostor kolem nedá uchopit, nebyl v něm žádný pevný bod a někde jsme museli do země vrazit silný klacek, abychom se neztratili, protože za nejbližším horizontem jako kdyby nebylo už nic. Ani smrt. Nanejvýš tak několik zajíců běžících mezi brázdami.

Až později, jak jsme se postupně vzdalovali od města směrem na Putim, začaly nám k lepší orientaci sloužit opršelé zbytky barokního impaktu, absurdně zachovalé trosky božích muk a kapliček, svítící v té civilní normalizační šedi i přes minimální údržbu jako vzdálená připomínka doby, kdy byl Bůh ve smyslově postižitelném světě stále ještě přítomný a mohl se právě těmito místy procházet stejně dobře jako my.

* * *

Někomu jinému by snad taková práce připadala divná a bezútěšná jako špatný sen, ale z mého pohledu šlo o záležitost vyloženě očistnou a já jsem tu krajinu, podobnou zdevastovaným játrům opilce, začal mít i rád. Na některých místech jsem z ní měl dokonce pocit, jako kdyby se přímo před mýma očima fyzicky zcela vytrácela, tak duchovní, tak blízká se mi právě tady zdála – a Láďa to, myslím, cítil podobně. Pod Čihadly padl s roztaženýma rukama do oraniště a zůstal tam ležet s obličejem přitisknutým do hlíny jako nějaký karmelitán u klášterního oltáře.

K našemu nemalému překvapení jsme uprostřed těch šedivých opuštěných polí zažili dvakrát i jakýsi stav osvícení, nahlédnutí podstaty. Poprvé, když se mi do lahve s pivem vykálel z neskutečné výšky nějaký větší pták, a podruhé, když jsme právě tady, na nevlídné souvrati městského katastru, zaslechli vzdálený tichý zpěv, krásný a tajemný, který jako kdyby přicházel z nějaké nekonečné dáli nebo snad odkudsi shůry zpod nebes. Trochu to připomínalo Bachovy kantáty, malinko i některé skladby od skupiny Yes, jen ještě mnohem subtilnější, chvílemi sotva znatelné. Kdyby pro křesťanskou liturgii nechcípl už dávno v Čechách pes, bývali bychom myslili, že se v jedné z okolních vsí začala odehrávat nějaká slavnostní mše, ale tak tomu být v tuhé normalizaci prostě nemohlo, a navíc se zdálo, že hlasy nejsou vázány na místo, vznášely se volně prostorem a my jsme nebyli schopni rozeznat, kolik těch zpívajících může být.

Nikde přitom nebylo vidět jediného živáčka, natož snad nějaké zakázané procesí, které by šlo s Nejsvětější svátostí v pozlacené monstranci prosit o lepší časy. Jako dva trosečníci zůstávali jsme uprostřed polí i nadále opuštěni. Nic nám nepomohlo, když jsme se vyšplhali na nejbližší svah: byla za ním jenom spousta hlíny, kterou jako kdyby někdo spálil na popel.

Snad jen nedaleko Hlubokého rybníka se jako závoj pavučin pomalu rozpouštěla neobvyklá stříbřitá luminiscence, jejíž zbytky se v mírném větru trhaly a v mlžných chuchvalcích odlétaly směrem na Ovčín.

A jak hudba pomalu doznívala, bylo slyšet právě odtamtud, od vody, sotva slyšitelné praskání, připomínající zvuk starého gramofonu, na němž si někdo pouští ještě starší desku podrápanou od jehly.

Láďovi to nakonec nedalo a šel se tím směrem podívat, ale neobjevil vůbec nic. Vrátil se po několika hodinách celý urousaný a přinesl jen vybělenou srnčí lebku, kterou položil na velký balvan u strouhy a pak se k ní každé ráno chodil tiše pomodlit.

* * *

Kromě těchto dvou podivných vybočení měla naše činnost za hranicemi města ráz vyloženě civilní, sakrálního bylo jen pomálu. Většinou jsme se prostě lopotili jako obyčejní nádeníci a na cokoliv jiného už nezbývalo sil. Agronom nás navíc ze základny odvážel stále dál, a protože býval už před obědem pod parou, občas na nás zapomněl a my se po celodenním martyriu, obaleni hlínou, museli vracet domů pěšky jako dva zubožení trhani.

Dokonce ani toho smradu z trichlorové vany jsem se nezbavil. V prvních týdnech po našem nástupu do JZD páchla země víceméně od hnoje a na místech otevřených radlicemi to na nás občas dýchlo jako ze dna senkruvny, ale to byl stále ještě pušinec na přírodní bázi. K rapidnímu a nečekanému zhoršení došlo ve chvíli, kdy se na polích objevily staré pragovky s cisternami a začaly všude rozprašovat chemický granulát, který byl sice bělejší než sníh, jenže páchl stejně nesnesitelně jako nezředěné čikuli.

Občas jsme si s Láďou sedli do škarpy, pozorovali jsme ty dýchavičné plechové obludy zanechávající za sebou jenom tichou smrt a Láďa mi, s očima zprůsvitnělýma prorockou vizí, přednášel, jaké hrůzy podložené chytrou ideologií na nás v příštích letech ještě čekají. Ani voda v odpadní jímce nemohla být kalnější a špinavější než to, co bylo před námi.

Pokud některá z cisteren projížděla v naší blízkosti, házeli jsme po ní hroudy hlíny, ale výsledek byl žalostný, žádná z nich se neotočila a neodjela pryč, nepomohlo dokonce ani to, když Láďa otevřeným okýnkem trefil do vepřové hlavy řidiče. Nakonec jsme byli ze svých pozic pokaždé vytlačeni a pomalu nám začínalo být jasné, že je vlastně jen otázkou času, kdy se dáme na útěk.

Ten den se navíc spustil od potopy světa nevídaný lijavec. Černé mraky s hukotem letěly tak nízko nad zemí a byly tak plné deště, že vylézt někam na kopec, utopili bychom se v nich jako v kalných vodách přehrady.

Od rána jsme byli schováni v jednom remízku pod černou igelitovou fólií, nadávali jsme věčně ožralému agronomovi, který na nás opět zapomněl, a s hrůzou jsme pozorovali dva supící náklaďáky, které i v té průtrži, dokud nezapadly po břicho, dál a dál zamořovaly dosud neobsazené území.

Když potom v odpoledních hodinách déšť přeci jen polevil a my jsme se chtěli vydat přes rozmočená oraniště zpět k domovu, zůstali jsme na kraji lesíka překvapeně stát. Příval vody rozpustil umělý substrát na odpornou, holomrazem páchnoucí břečku, na jakýsi šlemovitě bílý hlen a ten stékal ze svahu a vytvářel všude kolem veliké neprostupné kaluže, do kterých jsme vstoupit nemohli, neboť bylo téměř jisté, že bychom takovou nemístnou odvahu zaplatili přinejmenším kůží z bot – nezbyly by možná ani podešve.

Od agronoma, dřepícího U Srnků nebo někde na dílně, jsme tak byli zcela odříznuti, a protože naše orientační schopnost byla celkem prachbídná, najednou jsme nevěděli kudy kam. Nezbylo nám nic jiného než všechna ta místa začít obcházet a domů jsme se vrátili sáhodlouhou oklikou přes hospody v Kestřanech, Zátaví a dokonce i přes nálevnu na Soutoku na druhé straně řeky (což si dodnes nedovedu vysvětlit).

Dva dny a dvě noci trval ten náš ústup ze zamořeného území, stál nás všechny peníze, a když jsme konečně s podlomeným zdravím, špinaví a zubožení dorazili zpátky do města, bylo mně i Láďovi jasné, že naše mise do zdevastované jihočeské krajiny jednou provždy skončila. Zpět do JZD Hradiště by nás už nikdo nedostal.

Ukázka je z knihy Šarlák, která vyšla v nakladatelství 65. pole.

Bližší informace o knize se můžete dočíst v článku Dvanáct obrazů z periferie světa.

Související knihy

Mano, Petr

65. pole, 2014