Norská „královna detektivního žánru“ Karin Fossumová přináší empatický a strhující portrét společnosti, viděný z úhlu slabých a odstrkovaných.

Manželé Reinhardt a Kristina Risovi najdou při nedělní procházce lesem tělo mrtvého chlapce a uvědomí si, že na parkovišti zahlédli podezřele se chovajícího muže. Během čekání na příjezd policie si Reinhardt dětské tělo vyfotografuje mobilním telefonem. Pak zmizí další chlapec a rozuzlení případu se zdá být v nedohlednu. Se vzrůstající Reinhardtovou posedlostí tragickým případem a vlastní rolí v něm se stupňuje i Kristinin pocit odcizení, jenž má za následek postupný rozpad jejich manželství.

Knihu Kdo miluje jinak vydalo nakladatelství Host.

Reinhardt rázoval dál. Koutkem oka pozorovala jeho houpající se stín, vždycky pociťovala vinu. Když se opravdu zahloubala, necítila k němu nic vřelého a připadala si jako zrádce. A zrada ji srážela na kolena. Neodvažovala se proti němu vystoupit, zpochybnit jeho názory nebo od něj něco požadovat, co kdyby ji odhalil, ty mě nemiluješ, copak ty si myslíš, že já to nevím? Myslíš si, že já nevím, že mě podvádíš? Šla po cestičce za ním a myšlenky jí rozehřívaly tváře. Mířili nahoru k jezírku, tam potom postáli na břehu několik vyměřených minut, voda vždycky pomohla. I teď uhasí požár v jejích tvářích a zchladí ji. Pozůstatky domů na břehu ji vždycky přiměly k zamyšlení, pár malých skromných ohrádek z kamení. Kdysi poskytovaly útočiště rodinám s dětmi, jejich práci a životům, nemoci i smrti, krátkým okamžikům štěstí i bolesti. Jen si představte, že lidem dřív stačilo tak málo. Oni dva měli dvě stě padesát čtverečních metrů, úplně nevyužitých, stáhli se do koutku před televizi a vedle zely prázdnotou pokoje pro děti, které nikdy nepřišly, a pro přátele, kteří u nich nikdy nepřespávali.

Slunce už se napichovalo na špičky nejvyšších stromů. Tohle je nejlepší období, říkala si Kristina. Už to není letní hysterie, žádné bouře ani mráz, ani zrádnost končící zimy a začínajícího jara, když se náhle objeví déšť se sněhem a divoký vítr, ale září se svým charakteristickým klidem. Temné chladivé noci, svěží jitra. Najednou byla moc unavená, tížilo ji tolik myšlenek, a i když bylo teplo, přitáhla si bundu blíž k tělu.

„Neděle,“ pronesl Reinhardt, „neděle a k tomu pěkné počasí. A tady není ani noha. Chápeš to?“

Vzhlédla k němu doširoka otevřenýma zelenýma očima.

„Jsme tady my,“ řekla tiše.

Zase zdvihl bradu, což dělal, kdykoli ho někdo opravil. Tuhle reakci nenáviděla, jako by nikdy nedokázal sklonit hlavu a přitakat. A nenáviděla sama sebe, protože se ho bála, protože ji měl v hrsti, neustále byla v defenzivě a z každé situace musela po špičkách vycouvat. Jako by v jeho nitru přebývalo něco, čemu se nedokázala postavit tváří v tvář. Na mysl jí přišel obraz z pohádky z dětství, zdánlivě spící příšera na dně bažiny.

„No jo, ksakru,“ řekl, „ale podívej se, jak je tu pusto a prázdno. Ani jeden stan, ani jedna loďka. Lindeské jezírko je hotová perla, ale lidem se sem nechce, protože se nedostanou autem až nahoru.“

„Proto sem přece rádi chodíme,“ odpověděla. „Chodíme sem, protože je tu klid.“

Reinhardt sáhl do kapsy pro další cigaretu, klesající slunce ozářilo jeho široké lícní kosti a velkou bradu. Vzpomněla si, jak ho potkala poprvé a jak si tenkrát říkala, že vypadá, jako by ho vytesali z velkého kusu žuly. V jeho širokém obličeji byla spousta hran a výčnělků, ale oči měl zasazené hluboko. V neděli vynechával holení a spodní část obličeje mu pokrýval stín.

„Stanují tu školáci,“ vzpomněla si Kristina. „Ti, co si volí život v přírodě jako nepovinný předmět. Pádlují, rybaří a vstávají ve tři ráno, aby uslyšeli tetřeva.“

Reinhardt pokrčil rameny.

„Nikdy jsem nepochopil kouzlo stanování,“ prohlásil. „Vždyť se dá pronajmout Lindeská chata. Tam jsou pořádné postele a splachovací záchod. Když jsem byl kluk,“ pokračoval, „brával mě s sebou pod stan táta. Měli jsme starý zelený stan pro čtyři, nemohl jsem vystát ten smrad, co byl uvnitř, a spacák byl starý a zahnojený. Smrdělo to tam kouřem, špínou a petrolejem a ještě impregnací. Vůbec se v něm nedalo spát, ksakru,“ dodal, „nemohl jsem dýchat.“

Kristina popošla k jednomu z bývalých domů a uprostřed kruhu z kamení se zastavila.

„Tady musela být kuchyně,“ zvolala.

Reinhardt se k ní přiloudal.

„Kuchyně a kuchyně,“ usmál se, „myslíš ohniště, viď?“

Přikývla. „Představ si to,“ řekla, „jedli ryby z jezera a kladli pasti na ptáky a zajíce. Musel to být opravdu klidný život, tady u jezera.“

Reinhardt také vstoupil do kruhu. Se svými sto devadesáti centimetry a širokými rameny se vedle ní úplně tyčil.

„Večer seděli u ohně a tiše si povídali,“ pokračovala, „a když oharky dohasly, schoulili se všichni na zem pod své kožešiny.“

Reinhardt se široce usmál. „Zatímco já si zapnu věž od Bang & Olufsen a schoulím se na značkové pohovce,“ prohlásil. „Do prdele, to jsem ale rád, že žiju teď.“

Kristina se znovu odmlčela. Nepodařilo se jí ho strhnout, nechtěl filozofovat o životě a o lidech. Byl zaměstnaný muž, sebejistý a racionální, kdežto ona se cítila jako omámená, když si začala představovat dobu, v níž lidé vyznávali jiné hodnoty. Kdy se báli něčeho jiného než ona teď, kdy jim strach naháněl vlk, který se potuloval kolem a číhal na polonahé děti hrající si na břehu Lindeského jezírka.

„Zpátky půjdeme jinudy,“ zvolal.

Zanořil se do lesa a odhrnul z cesty několik větví, aby ji nešlehly do obličeje. Slunce stálo nízko, ale chůzí se znovu zahřáli, takže se po půl hodině zastavili, aby si vydechli. Před nimi se rozkládala paseka lemovaná smrky, otevřené zlatavé pole s drny porostlými vřesem. V tu chvíli jako by do nich udeřil hrom.

„Ne!“ vykřikl Reinhardt.

A po několika vteřinách znovu. „Ne!“

Kristina na něj zmateně pohlédla. Stiskl jí paži tak silně, že vyjekla bolestí. Nikdy předtím neviděla vyzařovat z toho rozhodného obličeje tolik strachu. Sledovala jeho pohled až k malému remízku.

U paty tmavých kmenů cosi leželo.

Reinhardt ztratil řeč. Nebyla na to zvyklá, byl jedním z těch, kteří v každé situaci jednají a ke všemu mají co říct. Upřeně hleděla na tu věc pod stromy, něco útlého, bílého. Hlavou jí prolétla strašlivá představa, že je to nějaký malý člověk.

„To je dítě,“ zašeptal Reinhardt. Pořád se nehýbal. Ani neuvolnil sevření její paže, držel ji jako čelisti lovecké pasti.

„To je nějaké dítě, do háje,“ zopakoval.

„Ne,“ řekla. Protože to nemohla být pravda, tady na kraji Lindeského lesa ne.

Reinhardt udělal krok kupředu. Už nepochyboval, uviděl ruce a nohy. Tričko s nápisem. Kristina si přitiskla ruku na ústa. Stáli tam takhle celou věčnost. Uzlík ležel dál bez hnutí v zeleném mechu. Kristina vzhlédla vzhůru k Reinhardtovi, její zelené oči naléhavě prosily, aby něco udělal.

„Musíme to ohlásit!“ zašeptala.

Reinhardt vykročil směrem k remízku, jeho tělo prozrazovalo nevoli. Deset kroků, patnáct, spatřili chodidlo a útlý krk. Byl to chlapec. Ležel na břiše, od pasu dolů byl nahý a na vnitřní straně stehen uviděli krev sraženou do červenohnědého koláče.

Kristina se v zoufalství odvrátila. Ale zůstat otočená zády déle než pár vteřin nedokázala. Musela se znovu podívat a zelenýma očima obsáhla všechno. Nakrátko ostříhané vlasy na chlapcově šíji, tričko s nápisem „Kiss“. Světle růžová chodidla na tmavém mechu.

„Musíme to ohlásit,“ zašeptala, „musíme to okamžitě ohlásit!“

Související knihy

Fossumová, Karin

Host, 2014