Achilleus je vším, čím Patroklos není, a jejich cesty se nikdy neměly zkřížit. Jednoho dne ho však Achilleus vezme pod svou ochranu a brzy se z nich stanou přátelé. Když přijde zpráva, že byla unesena Helena Spartská, jsou řečtí muži vyzváni, aby šli do války proti Troji. Achilleus se připojí, sveden příslibem slavného osudu. Patroklos, zmítaný láskou a strachem o svého přítele, následuje Achillea do války, aniž tuší, jak krutá zkouška je čeká. Hlavní zápas se však odehrává mezi nelítostnou ctižádostí a touhou lidského srdce po míru.

Knihu Achilleova píseň vydalo nakladatelství Host.

Zapojte se do právě probíhající soutěže o tento strhující román!

Ukázka z knihy

Stál jsem na poli. V ruce jsem držel dva páry kostek, byl to dárek. Nemohl jsem si vzpomenout, kdo mi je dal. Některý král, co nás navštívil? Nějaký šlechtic ve snaze se zavděčit?

Potom se objevil onen chlapec. Jmenoval se Klysonymos a byl synem šlechtice, který často pobýval v paláci. Byl starší, větší a nehezky oplácaný. Očima zabloudil k lesklým kostkám v mé dlani. Chtivě se na mě zadíval a natáhl ruku. „Ukaž mi je.“

„Ne.“ Nechtěl jsem, aby se jich dotýkal svými špinavými, tlustými prsty. A bez ohledu na svůj malý vzrůst jsem byl princ.

„Chci je.“ Neobtěžoval se mi vyhrožovat, prozatím.

„Jsou moje.“ Vycenil jsem zuby.

Natáhl se pro ně a já jsem ho odstrčil. Zavrávoral, což mě potěšilo.

„Hej!“ Zlobil se. Byl jsem drobný; říkalo se, že jsem prosťáček. Kdyby teď chlapec ustoupil, byla by to pro něj potupa. Zrudl a blížil se ke mně. Aniž jsem chtěl, o krok jsem ustoupil.

Ušklíbl se: „Zbabělče.“

„Nejsem žádný zbabělec.“ Zvýšil jsem hlas a kůže mi zahořela.

„Tvůj otec si to o tobě myslí.“ Řekl to rozvážně, jako by si každé slovo vychutnával. „Slyšel jsem ho, když to říkal mému otci.“

„To mu neřekl.“ Věděl jsem nicméně, že je to pravda.

Chlapec přistoupil blíž. Zdvihl pěst. „Ty mě nazýváš lhářem?“ Bylo mi jasné, že teď mě uhodí. Jen čekal na záminku. Představoval jsem si svého otce, jak to říká. Zbabělec. Opřel jsem se mu rukama o hruď a co největší silou do něj strčil. Naše zem byla samá tráva a pšenice. Pád na zem by neměl být bolestivý.

Vymlouvám se. Byla také zemí plnou kamení.

Jeho hlava dutě zaduněla o kámen, v očích se mu zračilo překvapení. Na zemi kolem něj se začala rozlévat krev.

Doposud jsem neviděl umírat člověka. Nikdy jsem neviděl nikoho chroptět, dusit se a chmatat kolem sebe. Pach tekutin. Prchl jsem.

Chlapcova rodina požadovala buď okamžité vyhoštění, nebo smrt. Kdyby jim král spálil pole či znásilnil dcery a poté je vyplatil, s tím by se možná smířili. Ale na syna šlechtice nesmí nikdo vztáhnout ruku.

Otec strávil celý život zápasem o udržení svého království a nehodlal riskovat, že o něj přijde kvůli takovému synovi, jakým jsem byl já. Souhlasil tedy: odejdu do vyhnanství a mým pěstounem se stane král jiné země. Výměnou za tolik zlata, kolik sám vážím, ze mě vychovají muže. Nebudu mít rodiče ani jméno, žádné dědictví. Za našich časů byla snesitelnější smrt. Ale otec byl praktický člověk.

Takto jsem se stal v deseti letech sirotkem. Takto jsem se dostal do Fthie.

Každý, dokonce i já, slyšel příběh o znásilnění Thetidy. Bohové dovedli boha Pelea na tajné místo na pláži, kde ráda sedávala. Varovali jej, aby neztrácel čas s návrhy – ke sňatku se smrtelníkem by nikdy nesvolila.

Počkal si, až se bohyně s vlasy dlouhými jako koňská oháňka vynoří z břidlicově šedých vln. Potom se jí zmocnil a držel ji navzdory tomu, že se vší silou bránila, svíral ji tak dlouho, až byli oba vyčerpaní, bez dechu a odření od písku. Krev z ran, jež mu uštědřila, se smísila s rudou skvrnou ztraceného panenství na jejích stehnech. Již nemělo smysl se bránit: ztracené panenství ji zavazovalo stejně jako manželský slib.

Postoupil jsem o krok kupředu, při kterém jsem zašoupal nohama, a Peleův syn naklonil hlavu, aby na mě viděl. Za těch pět let, co jsem jej neviděl, ze své tehdejší chlapecké oplácanosti vyrostl. Při pohledu na jeho krásu jsem zalapal po dechu. Zrodila se ve mně nevole.

Zívl, oči se mu klížily. „Jak se jmenuješ?“

Jeho království bylo poloviční, čtvrtinové, ba osminové ve srovnání s královstvím mého otce, já jsem zabil chlapce a byl jsem vyhnán, a on mě ani navzdory tomu neznal.

Zeptal se znovu, hlasitěji: „Jak se jmenuješ?“

Poprvé bylo mé mlčení omluvitelné; třeba jsem ho neslyšel. Nyní již ne.

„Patroklos.“ To jméno mi s nadějí, avšak neuváženě, dal otec. Znamenalo „otcova čest“. Čekal jsem, že se mi za ně vysměje, že vysloví nějaký žert na úkor mého zostuzení. Neučinil tak.

Otočil se na bok, aby ležel čelem ke mně. „Já se jmenuji Achilleus.“

Na znamení, že rozumím, jsem mírně pozvedl bradu. On potom mrkl a opět zívl, přičemž otevřel pusu doširoka jako kočka. „Vítej ve Fthii.“

Související knihy

Millerová, Madeline

Host, 2014