Jmenuje se výstižně Deník pana Nuly a napsal ho více než před sto lety známý anglický komik, skladatel, herec a spisovatel George Grossmith (1847–1912). Podle pramenů mu při psaní vydatně pomáhal i jeho mladší bratr Weedon, leč o tom české zdroje mlčí. Možná je to tím, že z jeho rukou vzešly i originální ilustrace knihy, jež současná česká verze postrádá. Ať tak či tak, pro čtenáře posledního vydání z nakladatelství Leda je v záhlaví uveden jako autor pouze starší George.

Šlo mu o zesměšnění maloměšťáctví v karikatuře života drobného londýnského úředníka. A povedlo se mu to natolik, že Deník pana Nuly vychází dodnes a působí na čtenáře stále stejně – vyvolává úsměv na rtech. Ne vždy lze totiž záměr napsat humoristické dílo provést tak, aby účinkovalo i více než sto let od svého vzniku, ale panu Grossmithovi (či chcete-li tandemu bratří Grossmithových) se podařilo tohoto cíle dosáhnout.

Navíc působí skvěle i v českém překladu, kterému musím vzdát hold. Dokonale se ho zhostil Antonín Přidal (*1935), žonglér s mateřským jazykem a zkušený překladatel. Jeho mistrovství jsme mohli posoudit již v knize Leo Rostena Pan Kaplan má stále třídu rád. Pokud by se převodu do našeho jazyka chopil někdo méně zkušený či nějaký „instantní“ překladatel, určitě by čeští čtenáři přišli o většinu vtípků a dvojsmyslných glos, které autoři do textu vnořili. A to by byla velká škoda.

Pan Nula se vlastně jmenuje Charles, Pooter a přestože si je vědom své nevýznamnosti, stále sní o tom, že pronikne do vyšší společnosti a zaujme tam místo, které mu dle jeho mínění náleží. I proto si začal vést deník, aby generace jeho potomků viděly, že toho dosáhl pilnou prací. Má manželku Karličku, nezvedeného syna Willieho Lupina Pootera a pár přátel, pana Hobsona a pana Hopkinse. Žije na předměstí v pronajatém domku, který se snaží zvelebovat, jak jen to jde. Například se rozhodne vše natřít emailovou barvou a změní tak bílou vanu v červenou. Jaké je jeho překvapení, když barva při koupeli pouští… Pánové Hobson a Hopkins takřka denně zneužívají jeho pohostinnosti, vysmívají se mu a provádí různé podrazy. Syn Lupin nevypadá, že by se třásl na poklidné místo účetního, mnohem více se mu zamlouvají spekulace s cennými papíry a divadelní umění a je velice těžké usměrnit jeho bohémský život. Otec má plné ruce práce, aby dekorum slušné rodiny zůstalo neposkvrněno. Přesto srší vtipem, kterým rád častuje svou rodinu i přátele, ti ale jeho průpovídky ocení jen zřídka.

Není zvláštní, že Hobson k nám vždycky přihopká, kdežto Hopkins přihopsá? (str. 29)

Zanesl jsem košile na správku k Trillipovi a řekl jsem mu: „Poněvadž se třepí, jest jim správky zapotřepí.“ Pravil bez nejmenšího pousmání: „To teda jo.“ Někteří lidé jako by postrádali veškerý smysl pro humor. (str.47)

Po chvíli jsem řekl: „Proč mají herci vždycky tak dlouhé vlasy?“ Karlička pohotově pravila: „Darovanému herci na vlasy nehleď.“ (str. 92)

Jelikož je ješitný, nestrpí žádné vtipkování na vlastní osobu. Také záznamy toho, čemu sám přisuzuje důležitost, se točí povětšinou kolem něho samého. Človíček „nicka“, který je středem svého vesmíru, kolem nějž vše obíhá a jen on sám všemu rozumí správně,v důsledku toho je však směšný ve všem, co dělá.

Myslím, že proto je Deník pana Nuly srozumitelný i přes řeku času, protože tací lidé jsou mezi námi i dnes bez ohledu na všechny změny ve společnosti.

Navíc jde o čtivé dílo, které čtenáře vtáhne a rozesměje. Děj má potřebný spád díky členění denních záznamů do čtyřiadvaceti kapitol zvaných hlava. Deníkové zápisky navíc nejsou jen popisem událostí, ale místy i přesnou reprodukcí rozhovorů, čtenář tak není ochuzen o vtipné dialogy.

Klasické dílo ostrovního humoru jistě patří i do knihovničky českého čtenáře.

Související knihy

Grossmith, George

Leda, 2013