Devět žen, každá úplně jiná. Nikdy předtím se neviděly, ale přesto si svěřují své příběhy. Nataša, jejich terapeutka, se je rozhodla sezvat dohromady, protože věří, že rány se mohou začít hojit jen tehdy, když se prolomí ledy mlčení. Není důležité, odkud pocházejí ani z jakých jsou poměrů. Nezáleží na tom, kolik jim je let a čím se živí. Všechny na bedrech nesou tíhu strachu, samoty, promarněných tužeb a nejistoty. Hrdinky tohoto románu přijímají Natašinu výzvu, aby se pokusily pohlédnout na svůj život novýma očima.

Knihu Deset žen vydalo nakladatelství Host.

Ukázka z knihy

Francisca 

Nenávidím svou matku. Nebo nenávidím sama sebe, nevím. Předpokládám, že právě proto jsem tady. Nenávist člověka vysává. Můžete si na ni zvyknout, ale nic to neřeší. Nebo lépe řečeno, nikdy si na ni nezvyknete. Popravdě, trochu se stydím, že mám začínat. Netuším, proč si Nataša přála, abych mluvila jako první. Možná proto, že jsem její nejstarší pacientka. Léčím se déle než kterákoliv z vás! A věřte mi, jsem na vás všechny opravdu zvědavá. Řekněme si to na rovinu — žárlivost tady z toho úplně čiší. Dobře jsem si všimla, jak jsme se jedna na druhou dívaly, když jsme vystupovaly z mikrobusu, jak jsme se odměřeně zdravily, jako nějaké olympijské šampionky, které se přišly utkat o zlatou medaili. Jako by každá, která překročí práh, byla pro ostatní soupeřka. Možná přeháním, nevšímejte si mě. Na terapii je strašná jedna věc. Terapeut je pro pacienta jenom jeden, ale naopak to neplatí. Taková nespravedlnost! Je to ten nejméně vyvážený vztah, jaký si dovedete představit. Chtěla bych si myslet, že Nataša má nejraději zrovna mě. Že ji nikdo nedokáže tak pobavit, že s nikým jiným tolik nesoucítí, o nikoho se tak nestará, nikoho tak nelituje jako mě. Koneckonců, vkládám jí do rukou své nejintimnější prožitky, všechno to niterné, co jsem schopná cítit, a tolik bych si přála, abych byla jediná. Jak mám snést fakt, že se k vám chová stejně? Taky vám Nataša dává pocit, že jste milované, že si vás někdo doopravdy váží? Taky nalézáte v její ordinaci ten úkryt, to teplé místo, kam se člověk může schovat před celým světem? Vážně má v srdci tolik místa, aby milovala nás všechny?

Jednou jsem v jedněch španělských novinách četla článek. Titulek zněl: „Manžele z Lleidy zadržela policie. Nechali dceru samotnou v kočárku a šli do baru“. Dále se tam psalo, že policii zavolal jejich dvanáctiletý syn, když se rodiče vrátili domů opilí a bez dcery. A právě tahle novinová zpráva mě přiměla, abych se vydala za Natašou. Do té doby jsem si myslela, že není potřeba nic měnit, že člověk může žít paralyzovaný. Byla jsem přesvědčená, že srdce z ledu je velká ctnost.

Když jsem pak přišla k Nataše, pochopila jsem, že terapie je pro mě otázkou života a smrti. Musela jsem v sobě utnout matčinu rodovou linii, vyrvat ji ze sebe i s kořeny, zabránit tomu, aby se minulost opakovala. Chápejte, nejde o geny či o DNA, ale o přenos na další generace. Všechno směřovalo k tomu, aby se ze mě stal zvrácený člověk, který týrá a zneužívá ostatní. A já jsem o tom neměla ani tušení. Našla jsem v sobě dost vnitřní síly na to, abych se vdala a měla děti. Sváděla jsem o to boj každý den, nelžu vám, každý den. Občas si říkám, kde jsem vzala všechnu tu energii. Od otce? Od Boha, kterého miluji a k němuž se často modlím, i přes to všechno, co se stalo? Nebo snad od bratra Nicoláse, který ke mně odkudsi shora promlouval o nebezpečí, jež se ve mně skrývá? Myslím si, že to byl instinkt, čirý instinkt. Neměla jsem žádný vnitřní předobraz toho, jak má vypadat normální rodina. Ve skutečnosti je to učiněný zázrak.

Přišla jsem k Nataše tak nahá, tak zranitelná.

Jmenuji se Francisca. Vidíte, dokonce i moje jméno je fádní. Schválně, kolik Francisek zná každá z vás? Nedávno mi bylo dvaačtyřicet. Hrozný věk. Člověk je mladý, ale ne zas tak moc, a ještě není starý, ale už k tomu nemá daleko. Ani ryba ani rak, pouhá přechodná fáze, kdy si věk pomalu začíná vybírat svoji daň. Občas si vážně přeji, abych už konečně byla stará. Staří lidé to mají jednodušší v tom, že už nemají žádná očekávání.Pracuji v realitní agentuře, jsem její spolumajitelka a daří se mi celkem dobře. Však taky pracuji hodně, ale vážně hodně. Prošla jsem si klasickou cestou, začínala jsem jako asistentka architekta, pak jsem se stala jeho pravou rukou a nakonec se to tam beze mě už neobešlo. Máme kancelář ve čtvrti Providencia, čtrnáct stálých zaměstnanců a máme se co otáčet. Já jsem taky architektka, tenhle obor je má velká vášeň. Můj muž Vicente je civilní inženýr, máme spolu tři děti. Hrůza, samé holky! V tomhle ohledu si taky nemůžu stěžovat. Všichni říkají, že můj muž je komplikovaný člověk, a možná mají pravdu, ale já si s ním rozumím přímo báječně. A i když se na to možná budete tvářit všelijak, miluji ho a jsem mu věrná.

Paralýza je u mě častý stav. Paralýza říkám svému každodennímu životu: časně vstát, dovést dcery do školy, zajít si do fitka a tři čtvrtě hodiny cvičit pilates, pak jít do kanceláře, rozpohybovat mozek v debatě s firemním právníkem, zkontrolovat úkoly veškerého personálu, projít administrativu několika budov, které máme na starosti, pohádat se s novou kolegyní z oddělení prodeje, která mi leze na nervy, naobědvat se, nejlépe s nějakou kamarádkou, v horším případě do sebe za pochodu hodit nějaký ten obložený chleba, zapojit pár mozkových buněk u počítače a dalších pár v diskuzi s klienty, jít na prohlídku nějakého bytu, skoro vždycky šeredného, šílet z těch bezduchých králíkáren, které se dneska staví a maskují se vzletnými cizokrajnými pojmy jako nika, lodžie nebo home office. Když se zadaří, podepsat nějakou smlouvu, a pak se trmácet tím pitomým santiagským provozem zpátky domů, popovídat si s manželem, zkontrolovat dcerám úkoly, ohřát něco rychlého a jednoduchého k večeři, podívat se na televizní noviny, trochu si zanadávat nad takovou nebo makovou zprávou, snažit se pochopit ekonomické zpravodajství, a nakonec… obejmout dcerky, dát jim spoustu pusinek a zalézt do postele. Občas sex, ale ideálně jenom tehdy, když nemusím moc brzy vstávat. Pravda, musím uznat, že ne vždycky to je vyloženě bezuzdná vášeň, někdy jsem otrávená a moc tomu nedám, ale alespoň něco.

Více informací o knize i autorovi najdete v článku Neúprosný obraz ženské duše

Zahrajte si o knihu Deset žen!

Ve spolupráci s nakladatelstvím Host vám přinášíme soutěž, ve které dva z vás mohou právě knihu Deset žen vyhrát. Stačí, když u soutěžní otázky vyberete jedinou správnou odpověď ze tří možností a kniha může být vaše. Více informací o soutěži se dozvíte v článku Zahrajte si o knihu Deset žen.

Související soutěž

Soutěž o 2x Deset žen

22. 1. 2014 - 4. 2. 2014

Přejít na stránku soutěže

Související knihy

Serranová, Monika

Host, 2014