I přes demokratizaci jsme stále sovětskými lidmi – zvyky, postoji a nejvíce svou psychologií. Nestali jsme se lidmi s vnitřní svobodou. Stále hledáme chyby u jiných, máme strach podívat se do sebe a pátrat po svých vlastních. Tato bída nás bude ještě dlouho mučit.

Alexandr Jakovlev

Překvapivý konec komunistické supervelmoci stále vyvolává u historiků a politologů otázku, proč zanikla tak snadno a tak rychle? K čemu sloužily výzkumy sovětologů, když nedokázaly prognózovat vývoj? Jaké faktory ovlivnily zánik SSSR a kdo nese vinu? Stály zisky z demontáže totalitního systému výše než důsledky vyplývající z rozpadu supervelmoci, s níž se počítalo jako s konstantou světové politiky? Faktory, které ovlivnily rozpad Sovětského svazu, a neúspěch perestrojky v jejím zamýšleném cíli lze kategorizovat do skupin vnějších a vnitřních vlivů, dlouhodobých trendů, bezprostředních podnětů a objektivně daných subjektivních rozhodovacích strategií a rolí osobností. Byl to důsledek uzbrojení v rámci úspěšné americké strategie prezidenta Reagana, sovětského zaostávání za vědeckotechnickým vývojem, zpoždění za nástupem postmoderní společnosti a rozvojem informačních technologií nebo globálních ekonomických změn, které se promítly do prudkého poklesu cen sovětských vývozních surovin? Či se jednalo spíše o krizi totalitního státu vyvolanou brežněvovskou stagnací, chybnou strategií modernizace nebo nezvládnutou demokratizací, která oživila národnostní otázku? Rozpadl se Sovětský svaz následkem národnostních konfliktů nebo neřešitelného rozporu mezi komunistickými principy a základy, na nichž byl vybudován a udržován, a vlivem demokratizačních procesů, které vyžadovaly jiný typ společenského systému a státního uspořádání? Nebo to bylo vinou nekompetentního vedení státu, které podcenilo úskalí transformace?

Paleta nadhozených otázek je široká a není možné je zodpovědět pouze touto prací. Není to ostatně ani jejím cílem. Na předložené otázky není, a ani nemůže být, jednoznačná odpověď. Budou si je zřejmě klást i další generace badatelů a zainteresované veřejnosti. Naše publikace se soustřeďuje na jeden z rozporů a konfliktů, které ovlivňovaly průběh perestrojky – na konflikt mezi třemi pobaltskými republikami a svazovým centrem a na jeho vnímání československou společností. V poslední fázi let 1990–1991 nové československé vedení státu muselo řešit dilema mezi teoretickým uznáním oprávněnosti nejen sebeurčení, ale i obnovení nezávislosti Litvy, Estonska, a Lotyšska a podporou globálně a regionálně působících efektů spojených s gorbačovskou perestrojkou i s nově formulovanými československými národními zájmy. Vedle toho však práce zkoumá také informační zdroje a kontakty, které spoluvytvářely obraz Československa; budeme zjišťovat, jak masmédia a hlavní politické subjekty v Litvě, Lotyšsku a Estonsku vnímaly československé dění a co vlády jednotlivých pobaltských republik očekávaly od nového vedení státu po revoluci 1989.

Perestrojka zůstane jedním z velkých témat ruských a východoevropských dějin. Není vnímána izolovaně, ale v souvislosti s dalšími procesy a přeměnami, které umožnila, jako zamýšlený proces nebo i nechtěný následek sovětské politiky. S časovým odstupem se sice bude snižovat politizace tohoto tématu, odlišná hodnotící stanoviska však přesto zůstanou. Na jedné straně se ruský pohled spojuje a poměřuje demontáží totalitního systému doprovázenou modernizačními a demokratizačními změnami, jimiž perestrojka začala přeformovávat „sovětský lid“ na občanskou společnost, na straně druhé však také ekonomickým kolapsem začátku devadesátých let, pronikavým zhoršením sociálních poměrů a zánikem Sovětského svazu jako supervelmoci a jako státu. Jiný pohled na problematiku vychází od těch zemí, kterým důsledky perestrojky umožnily svrhnout komunistický systém a dostat se z područí sovětské nadvlády. Počítáme mezi ně nejen země bývalého východního bloku, ale i pobaltské státy, které byly anektovány Sovětským svazem za druhé světové války a byly v postavení svazových republik.

Námi zkoumané téma je vztahovým trianglem, jenž vyžaduje různost přístupů. Zahrnuje v sobě v podstatě tři velké tematické okruhy, jimž odpovídá dnes již poměrně početná literatura. Těžko si tento bibliografický úvodní esej může klást nároky na úplnost, naším cílem je pouze nástin hlavních přístupů, jejich charakteristika a motivace. První velkou skupinu tvoří literatura vztahující se k sovětské perestrojce a rozpadu Sovětského svazu. Do druhé skupiny můžeme zařadit texty, jež se tematicky váží k ohlasu perestrojky v pobaltských republikách, disentu, ke vzniku a vývoji lidových front a k obnovení nezávislosti. Obě skupiny mají společný časový záběr a zaměřují se sice na stejné procesy, vnímají je však odlišným způsobem – prostřednictvím konfliktu centra a periferie, nacionalismu. První přístup sleduje celosovětské procesy v jejich makroměřítku, druhý se soustřeďuje na regionální tematickou výseč související s emancipačními procesy jednotlivých republik a národů. Jestliže první okruh sleduje procesy prizmatem centra a prioritou jsou procesy, které ovlivňovaly utváření politiky centra a sovětského celku, který vystupoval proti dezintegračním tendencím, druhá skupina oproti tomu sleduje procesy prizmatem periferním – z pohledu malých národních společností s akcentem na vnímání perestrojky jako procesu, který umožnil pád totalitního systému, kulturní revoluci, osvobození od národnostního útlaku a obnovení nezávislosti. Téma národní, politické a kulturní revoluce kulminuje státně emancipačním procesem a úzce souvisí s demokratizačními procesy.

Pro některé ruské autory bylo téma perestrojky globálním procesem demokratizace a konce sovětského systému, přičemž národnostní otázku vnímali převážně jako brzdu a destruktivní element; jeden ze závažných faktorů, které způsobily neúspěch změn a rozklad Sovětského svazu.1 Perestrojka společnost vytáhla z totalitní „mrazničky“, v níž byla prezentace zájmů republik, národů a národností spojována s „buržoazním nacionalismem“ a umlčována, umožnila vystupovat s republikovými a národními požadavky a uvolnila předchozí striktní podřízenost. Přesah přes hranice pohybu stanovené centrem byl však stále klasifikován cejchem separatismu a buržoazního nacionalismu. Stejný proces, viděný z druhého břehu, byl hodnocen jako osvobození z národnostního útlaku – osvobozenecký zápas, který skončil rozkladem sovětského impéria, jež národnostní problematiku neřešilo spravedlivým způsobem, ale drželo ji násilným způsobem „pod pokličkou“ totalitního systému. Deklarovaný sovětský internacionalismus, reprezentovaný sloganem o soužití bratrské rodiny sovětských národů, byl ve skutečnosti propagandistickou zástěrkou rusifikačních procesů jako produktu stalinské národnostní politiky, jež zastavila rozvoj kulturní autonomie nedominantních národů – korenizaci – dvacátých let. Rusifikační procesy se odůvodňovaly potřebami modernizace, společenského a hospodářského pokroku, kterým se sovětská společnost ubírala ke komunismu a který vyžadoval, jak to bylo s novým akcentem formulováno za vrcholného brežněvismu, postupné „slijanije narodov“. Každé impérium a nadnárodní superstát vyžaduje svou linguu francu, čistě již z praktických důvodů pro potřeby komunikace. Rusové, jimž chyběla jakákoli možnost konfrontace s vyspělými systémy a kteří byli vychováni v sebestředném přesvědčení o sovětské společnosti jako vrcholu celosvětového vývoje a v naprosté identifikaci se svým státem, vnímali rusifikaci jako nutný atribut sovětského systému a pokroku. V upřednostňování ruského jazyka a kultury a ignoranci odlišných kultur spatřovali projev civilizační vyspělosti, překonávání národnostní roztříštěnosti, nepotřebných tradic a buržoazních stereotypů. Sovětský systém poměřovali optikou historické vertikály se zaostalostí a národnostní politikou carismu. Jestliže se Sověti mohli odvolávat na to, že ruský faktor po revoluci fungoval například ve Střední Asii jako skutečný modernizační element, který likvidoval někde dokonce ještě polofeudální zvyklosti, v Pobaltí připojeném roku 1940 (definitivně však až po skončení druhé světové války) tento faktor narážel na evropské struktury s elementární zkušeností občanské společnosti, industrializace a všeobecné vzdělanosti obyvatelstva. Poválečná socialistická industrializace však i navzdory značným investicím nepřinášela žádoucí efekt, protože rusifikace, s níž byla spojena, byla v povědomí místního obyvatelstva vnímána převážně centro-periferní optikou unifikace. Celý proces byl v Pobaltí vyostřován úrovní příchozího homo sovietica – z velké části se jednalo o dělníky, kteří s sebou přinášeli ruské zvyky, ruské prostředí a primitivnost sovětské masové kultury. Místní se po zlomení ozbrojené protisovětské resistence částečně adaptovali, ale projevy odporu v kolektivní i osobní formě – jako např. spontánní protirusky zaměřené demonstrace a odmítání komunikace v ruštině – přetrvávaly. Vztahy sovětského centra a pobaltských republik (jako vyspělé periferie) se tak vyznačovaly značnou rozporuplností.

Ukázka pochází k knihy Perestrojka, pobaltské republiky a Československo 1988-1991, kterou vydalo nakladatelství Dokořán.

Bližší informace o knize najdete v článku Perestrojka – velké téma ruských a východoevropských dějin.

Nakladatelství Dokořán vydalo již přes 500 knižních titulů a jejich původní záměr – vybudovat nové nakladatelství se zaměřením zejména na populárně naučnou a odbornou literaturu s výběrovými přesahy do kvalitní beletrie a poezie – se podařilo naplnit.

Související knihy

Švec, Luboš

Dokořán, 2014