„[…] tři hesla: demokratismus, politický realismus, kriticismus. Na nich může česká politika, bude-li chtít, stavět i dnes (zdá se, že se jí ovšem moc nechce)“ − příznačná slova pro politologa a literárního kritika Bohumila Doležala (*1940), autora knihy Karel Havlíček. Portrét novináře, jenž ve své monografii podává obraz Havlíčkovy publicistické činnosti, který doplňuje o konfrontaci se současnou politickou scénou.

Doležal v Úvodu vymezuje devět základních témat, kterým se chce na následujících stránkách věnovat, a říká „[v] této knize se budu snažit, abych nechal mluvit především Karla Havlíčka samotného“, což opravdu nechává, a tak se čtenář může seznámit s rozsáhlými pasážemi (nejen) Havlíčkových článků. Těmto devíti tematickým okruhům předchází krátká životopisná kapitola končící počátkem 40. let 19. století, tedy před Havlíčkovým novinářským debutem. Ačkoliv poté Doležal z Havlíčkovy publicistické aktivity vybírá „devět klíčových záležitosti“, postupuje přitom chronologicky.

Havlíček coby novinář je představen svou známou kritikou Tylovy novely Poslední Čech a Kapitolou o kritice, v níž se ostře vymezil vůči dosavadní praxi literární kritiky. Jeho charakteristicky polemický přístup je patrný i v následujících kapitolách, v nichž se Doležal zaměřil například na Havlíčkův vztah k Rusku a ke slovanství, k radikálům (Havlíček vs. Sabina), náboženství či otázce Havlíčkova antisemitismu. Doležalova reflexe umožňuje nahlížet Havlíčka nejen jako novináře a kritika s moderními, nadčasovými postoji, ale rovněž jako člověk ne neomylného − v knize můžeme kupříkladu sledovat krystalizování Havlíčkových názorů na židovský národ; od „povážlivé recenze“ s „mírně nechutnými výtkami“, jež se týkaly knihy židovského básníka Siegfrieda Kappera, k postupnému uvědomění, které Doležala vede k závěru, že „nálepku antisemity si Havlíček nezaslouží“.

Cílem této knížky není podat jakýsi mechanický průřez Havlíčkovým působením. „Soustřeďuji se jen na ta témata, která považuji za klíčová pro dnešní uvažování o politice“, píše Doležal, a tak čtenáře nepřekvapí, když se na stránkách monografie setkává i se jmény jako Václav Klaus nebo Vladimir Putin, ale také Winston Churchill, Karl Marx, J. V. Stalin, Nikita Chruščov aj. Kniha je psána s výraznou popularizační tendencí − v závěrečné Poznámce autora se čtenář dozvídá, že se jedná o původní Doležalovy přednášky z devadesátých let, které zestručnil a upravil pro knižní vydání −, a tak se v knize setkáváme s „paranoidní charakteristikou“ a ta není „vycucaná z prstu“, J. V. Frič si „do pozdního věku zachoval kouzlo puberty“, Doležal dále píše o „,backgroundu‛ Havlíčkovy novinářské činnosti“ a „pokud jde o Maďary, má Havlíčkovo nepřátelství trochu trapný přídech“. Problematičtější je pojetí četných Doležalových vsuvek, které se v až sedmiřádkovém rozsahu dostávají do textů samotného Havlíčka. Rovněž uzávorkované rozsáhlejší pasáže (i devět řádků v rámci jedné věty) činí text méně přehledným. Z tohoto důvodu by byly patrně vhodnější poznámky pod čarou, jak již upozornil Luboš Merhaut ve svém článku na stránkách Institutu pro studium literatury (www.ipsl.cz).

Portrét novináře je však po obsahové stránce knihou zdařilou, svou popularizační tendencí i čtivou a díky Doležalově snaze, aby na stránkách promlouval především sám Havlíček, přináší monografie svým způsobem dva texty v jednom − rozsáhlé pasáže novinových článků Havlíčka a Doležalovy interpretace (byť aktualizačně specifické).

Článek převzat se svolením autora a vydavatele literárního magazínu Půlnoční expres Petra Nagyho. Rozhovor s ním si můžete přečíst zde.

Související knihy

Doležal, Bohumil

Argo, 2013