V knize Pánbůh zaplať, která obsahuje vybrané reportáže známého polského novináře a reportéra Wojciecha Tochmana, najdeme všechny tyto druhy víry. Autor ve svých reportážích předkládá veřejnosti více či méně známé události, které se týkají obyvatel Polska, a snaží se v nich zachytit vliv katolické víry na životy lidí. Nesouvisející příběhy a lidské osudy jsou tak propojeny právě pohledem konkrétní víry jednotlivých protagonistů. Knihu v letošním roce vydalo nakladatelství Dokořán ve spolupráci s nakladatelstvím Jaroslava Jiskrová – Máj. Kniha vyšla s podporou Polského institutu v Praze.

Reportáže W. Tochmana jsou velmi úspěšné a známé. Jeho románové svědectví o válce v bývalé Jugoslávii Jakbyś kamień jadła (Jako bys jedla kámen) bylo nominováno na literární cenu Nike. V roce 1998 získal cenu deníku Gazeta Wyborcza Reportér roku, v roce 2004 byl finalistou prestižní ceny Prix RFI Témoin du Monde. Jeho reportáže jsou překládány do řady světových jazyků. Kromě toho, že se W. Tochman věnuje reportážím, dva roky přednášel na fakultě žurnalistiky ve Varšavě a v letech 1996–2002 připravoval pořad Kdokoli viděl, kdokoli ví, v němž pomáhal hledat pohřešované osoby. Sám je také zakladatelem nadace ITAKA, která se věnuje právě této činnosti (hledání pohřešovaných).

Kniha je rozdělena do 14 kapitol, z nichž každá líčí jinou událost. Výjimkou jsou kapitoly 2 a 13, které obě zachycují havárii autobusu plného studentů na cestě do Čenstochové, při níž zahynulo 10 maturantů a 3 řidiči. V těchto kapitolách je sice vylíčena stejná událost, pokaždé je však nabídnut jiný úhel pohledu (popis události očima učitelek, ředitelky školy, kněze, rodičů zemřelých studentů, ale i velmi těžce popáleného Jakuba, který zázrakem přežil.)

Témata reportáží jsou různorodá, a jak bylo řečeno výše, některé kauzy jsou mediálně velmi známé. Kromě havárie autobusu se studenty se zde například dočteme o stále neuzavřeném případu pohřešované devítileté Anny Jalowiczorové, která se ztratila cestou ze školní diskotéky, o okolnostech zemětřesení v italském Assissi, při kterém zahynul i Polák Zdzislav Borowiec, který se zde připravoval na vstup do řádu bratří menších konventuálů (minoritů), nebo o světoznámé horolezkyni Wandě Rutkiewiczové, která zmizela při výstupu na Kančendžengu a jejíž tělo se doposud nenašlo.

Kromě případů tragických nehod či pohřešování, které jsou plné otázek, zda nešlo událostem zabránit, co se mělo udělat jinak, jestli přítomní udělali vše, co mohli, či zda události měly hlubší smysl, jsou některé reportáže věnovány kauzám domácího násilí, homosexuality, zneužívání dětí či odebrání dětí rodičům do ústavní péče. Dalším tématem je hledání rodinných kořenů či vztah rodičů ke svým či adoptovaným dětem, které jsou mentálně postižené, trpí neuropsychiatrickým nemocněním (Touretteův syndrom) či mají psychické problémy.

Každý příběh je jedinečný, stejně jako jsou jedinečné osudy každého z nás. Každý člověk na situaci, která se mu nebo jeho blízkým stala, reaguje jinak. Někoho události zlomí a přijde o svou víru, jiného naopak víra posiluje a i za tragickými událostmi vidí skrytý vyšší smysl. Něčí víra je čistá a upřímná, jinému víra v Boha nebrání doma ztlouci ženu, vždyť to tak odjakživa na vesnici bylo zvykem, tak co je na tom špatného? Jedni vidí Boha jako milujícího a milosrdného Otce, jiní pak jsou schopni hřímat o ohni pekelném a neodpustí sousedovi ani to nejmenší provinění. Jedni odpouští, jiní v sobě živí zlobu.

Většina reportáží je psána velice čtivým způsobem. Příběhy vypráví sám autor, text je často psán v holých větách, které mu dodávají na dramatičnosti a sugestivitě. Někdy je příběh psán „bez obalu“ – působí syrovým dojmem, šokuje (podle mého názoru někdy až příliš). Jindy jsou informace podávány bez emocí, telegraficky, věcně. Tento způsob líčení pak dává prostor čtenáři zamyslet se nad situací a přemýšlet nad tím, co se asi doopravdy stalo. Popis událostí je prokládán svědectvími příbuzných a známých či samotných zúčastněných.

Některé události jsou však na můj vkus psány příliš rozvláčně a chybí jim spád (např. kapitola Bratři a sestry). V některých případech pak na mě text působil až příliš „syrově“ a zacházel podle mého mínění do zbytečných detailů (Nepřítomnost, Atmosféra lásky, Vzteklý pes). Většinu zachycených příběhů jsem však četla s velkým zaujetím. Nejvíce na mě zapůsobily kapitoly Mojžíšův keř a Amen.

Ve všech příbězích je nabídnut pohled všech zúčastněných – domnělých viníků i obětí. Čtenář nedostává konkrétní odpovědi, mnoho vět je psáno s otazníkem. Člověk si tak závěr musí udělat sám. Většina z představených kauz není doposud uspokojivě objasněna, mnohdy pouze stojí slovo proti slovu. Zůstávají domněnky a spekulace – „Co by se stalo, kdyby…? Proč nikdo neupozornil na to, že řidič jede příliš rychle? Kdo za to může? Proč se to stalo? Najdeme ji někdy?“ Dozvíme se někdy pravdu? Některé otázky však na mě působily návodným dojmem – čtenáře do značné míry ovlivňují a směrují k pravděpodobnému závěru (např. Leží ve mě mrtvý anděl nebo Atmosféra lásky).

Co říci na závěr? Kniha Wojciecha Tochmana je sbírkou lidských osudů a silných příběhů. Nad mnohými visí otazníky. Na některé se již pomalu zapomnělo, jiné máme stále v živé paměti. Avšak vzpomínky těch, kterých se události přímo dotkly, nikdy nevyblednou.

Související knihy

Tochman, Wojciech

Dokořán, 2013