Pavel „Homér“ Ambrož se narodil 12. srpna 1964 v Brně a patřil mezi hlavní postavy brněnského normalizačního undergroundu. Pro brněnskou scénu byl ikonou a někdy jej přirovnávali k Ivanu Martinu Jirousovi. V šestnácti letech ho bratranci seznámili s hudbou The Plastic People of the Universe a s prostředím tzv. antidiskoték hudebního kritika Jiřího Černého. Na různých hudebních akcích a také ve vyhlášených brněnských hospodách, kde se tehdy scházela tzv. nepřizpůsobivá mládež a umělci, se seznámil s brněnskými máničkami. Homér byl známý svým nezřízeným pitím a exhibicionistickými vystoupeními na veřejnosti. Jeho opilecké eskapády nejednou končily na stanici Veřejné bezpečnosti. Hlavně ale proslul jako autor smutně syrových básní a hudebních textů. Básně, jež se těšily nemalé pozornosti jeho okolí, psal od svých patnácti let, ale během normalizačního období nemohly být vydány a často se proto mezi známými půjčovaly a opisovaly, což vyneslo Pavlu Ambrožovi přezdívku Homér. Své básně šířil (a to i po revoluci) formou samizdatu – většinou je rozdával náhodným kolemjdoucím či spíše spolustolovníkům.

V období normalizace, konkrétně roku 1984, mu jeho přítel a editor Luboš Vlach vydal k jeho dvacátým narozeninám samizdatem básnickou sbírku Zákaz vycházení v edici Predikace (vyšel zde např. J. Gruša, A. Stankovič, E. Bondy). V jednom rozhovoru Vlach uvedl:

„Homér psal lidovou poezii, vlastně jakýsi undergroundový folklór. Jeho texty zhudebnily některé hudební formace, např. Čočka, Idiot Crusoe, Nicmoc Kvintet, jeho verši se inspirovaly kapely Děti kapitána Morgana, Mongolovy městské sady, Mira Kubín a spousta lidí jeho verše znala a zná zpaměti.“

Homérovy verše byly zařazeny do výběrových sborníků jihomoravské poezie Uprostřed průmyslové noci zpěv (1983) a Tento večer (1987). Ty však nebyly kvůli svému obsahu vydány. Vyšly až po revoluci.

Byl členem kapely Lambrechtův psychometr, která vznikla v roce 1981, bohužel však nestačila odehrát mnoho koncertů (poslední se konal v roce 1982). Po jejím rozpadu byl v letech 1991 až 2002 členem kultovní hudební formace Idiot Crusoe. Zde působil jako textař a exhibicionistický performer. Po revoluci byl také členem kapely Já jsem poznal, která zhudebňovala jeho texty.

„Dosti brzo jsme začali spolu s Vrutovýma a Karlosovýma textama zhudebňovat i texty brněnského prokletého básníka HOMÉRA, který se samozřejmě k nám taky přidal a díky svému vrozenému exhibicionismu prováděl různá alotria. Jednou, když si cpal paličky od bicích do zadku, už to přítelkyně našeho tehdejšího bubeníka Ervina nevydržela a dala mu ultimátum: Buď já nebo Idioti. Bohužel vyhrála ona a jeden z našich nejlepších bicmenů byl v čudu.“ (Jan „Žanek“ Miksa, člen kapely Idiot Crusoe)

„Když mě na jaře roku 1990 propustili z lapáku i blázince, hlavní stan brněnských androšů restaurace U Formana byl uzavřen. Hledaje novou nálevnu narazil jsem na hospůdku U Němca, kde se tehdá scházela zajímavá partička lidí. U piva probíhá seznamování rychle, takže jsem brzy zjistil, že Vrut (Pavel Vurm) a Žanek založili kapelu IDIOT CRUSOE. Já měl z pakárny spoustu básniček, a i když kapela svůj hit již měla (Vrutovo Nefetuj!), nabídl jsem se – zatím – k externí spolupráci. Co se dělo dál, je ad a) – zahaleno alkoholickým oparem, ad b) – jsem byl pracovně vytížen v redakci Moravského expresu.“ (Homér: Z louže pod okap)

V jeho básních lze nalézt inspiraci Villonem, Gellnerem, Kafkou, Burroughsem nebo Selbym. V Homérových verších nalezneme černý humor, naivitu, prostořekost, prostředí Brna, ženy, pocity zklamání a deziluze, častými motivy jsou stavy šílenství, hřbitov a restaurace (jistou motivickou podobnost vykazují verše J. H. Krchovského). Jeho básně vznikaly převážně v různých hospodách, kde trávil hodně času, a psal je srozumitelně, prostými čtyřveršími, proto také oslovovaly tolik posluchačů. I když mohou Homérovy básně někomu připadat naivní, dovedly svou jednoduchostí vyjádřit hloubku lidského života, jeho radosti i strasti. Kromě škopku (jak se v hantecu říká pivu) miloval kočky – ta jeho se jmenovala podle slavné punkové zpěvačky a básnířky Patti Smith. Pavel Homér Ambrož zemřel 20. listopadu 2011, několik dnů po Ivanu Martinu Jirousovi. Za života mu oficiálně vyšla jediná sbírka (Moruše, 2003), po jeho smrti k ní pak přibyl soubor Homérových „posledních básní“ Závěť (2012).

Jeho hlas můžeme dnes zaslechnout prostřednictvím básníkova rozhovoru s Dorou Kaprálovou pro pořad Nesvítí, už jenom bliká (který je k nalezení na internetu). V Brně se od doby jeho smrti pořádá festival nazvaný Homer’s Memorial, kde se sejdou jeho přátelé, příznivci a lidé, kteří mají rádi alternativní kulturu. Měla jsem to štěstí, že jsem se s Homérem vícekrát potkala a viděla jeho exhibice na několika koncertech kapely Idiot Crusoe. Homér byl velmi citlivý člověk, z jeho očí vyzařoval smutek. Nejšťastnější byl, když mohl recitovat své básně a dlouze rozprávět a u toho popíjet své oblíbené pivo.

Použité zdroje:
SOUKUPOVÁ, Jana: Štatl za Husáka: Brno v normalizační kocovině. Brno: Druhé město 2013, 357 stran.
www.christiania.cz

Článek převzat se svolením autora a vydavatele literárního magazínu Půlnoční expres Petra Nagyho. Rozhovor s ním si můžete přečíst zde.