Jeho jednosloupkovými fejetony, které původně napsal pro časopis Story, se jako refrén nese prohlášení: Tak nevím. Tak nevím, prý odpověděl, když ho Halina Pawlowská poprvé požádala, aby fejetony začal psát. Tak nevím se jmenuje jeho první fejeton, „tak nevím“ končí každý z nich. Tak nevím podle jeho slov vystihuje pocity, které má při psaní. O tom, o čem píše, zároveň pochybuje. Připomíná výklad Pavla Eisnera: „Dubito, ergo sum – pochybuji o všelikých hodnotách a pravdách – tedy jsem a žiji.“

Slavný režisér se zabývá kulturou, atmosférou ve společnosti, chováním lidí, médii, násilím v televizi, vzpomíná na své dětství, rodiče, Bohumila Hrabala nebo své začátky u filmu. Vypráví o příhodách běžného dne, ale také se pouští do filozofických úvah. Přiznává, že s některými změnami ve společnosti se jen těžko smiřuje, jindy kvituje vývoj k lepšímu.

Každého čtenáře zaujme jiný fejeton. V jednom z nich Menzel vzpomíná na Bohumila Hrabala. Ten, když přebíral významnou literární cenu, rozehnal prý fotografy, protože bránili divákům ve výhledu, a nechal si cenu předat znovu, aby to vidělo i publikum. Totéž udělal Menzel na křtu své knihy Tak nevím, když jsme se museli dívat jen na záda fotografů, místo abychom viděli slavného režiséra, jak představuje svou staronovou publikaci.

Ukázka z knihy

(Z fejetonu, kde Menzel upozorňuje na to, že fotografové nejsou často s to se obléci dle charakteru akce, kterou se snaží zvěčnit.)

„Byl jsem kdysi u toho, když pan Hrabal dokázal zkrotit tu smečku podivných existencí s aparáty. Dostával významnou literární cenu, myslím, že to byla cena Jaroslava Seiferta. Ve chvíli, kdy mu ji předávali, zmizel za hradbou potrhaných sak a oblýskaných zadků pánů fotografů. Nebyl by to pan Hrabal, kdyby neudělal, co se patří: Rázným gestem ten houf cvakalů a bleskařů rozehnal a nechal si dát tu cenu ještě jednou – pro nás diváky.“

Fejetony jsou kratinké, takže je můžete číst skutečně na toaletě, v městské hromadné dopravě nebo kdekoliv, když máte pár minut času. Jsou sympatické přirozenou benevolentností. Menzel své názory nikomu nevnucuje, čtenáře nutí přemýšlet, ale nenutí je dojít ke stejnému názoru jako on sám. To zcela jasně demonstruje nejen vyjádřením „tak nevím“, ale také celkovou strukturou textu. Nejzajímavější mi přišly myšlenky, které nejsou hlavním tématem fejetonů, ale které Menzel sděluje jakoby mimochodem. Za všechny uvádím jednu, kterou se hodí si připomenout častěji:

„… musel jsem přebíhat z jednoho úřadu do druhého kvůli věcem z hlediska všehomíra malicherným a zbytečným, ale které se pro mne v té chvíli zdály smrtelně důležité…“.

Jiří Menzel se narodil v roce 1938, patří k nejznámějším českým filmovým a divadelním režisérům a v několika filmech a hrách se objevil i jako herec. K nejznámějším a také nejúspěšnějším jeho filmům patří Ostře sledované vlaky. Kniha Tak nevím, která právě vyšla v nakladatelství Motto, má 151 stránek a je doplněna kresbami Miroslava Bartáka.

Související knihy

Menzel, Jiří

Motto, 2011