Milan Uhde je člověk mnoha profesí a není právě snadné vybrat jen jednu, která by ho obecně charakterizovala. Pokud by však takový výběr byl nutný, asi by před ostatními dostala přednost profese dramatika. Právě psaní divadelních a rozhlasových her zasvětil Milan Uhde svá literárně nejplodnější léta a s těmito hrami je co do jeho kulturních aktivit asi spojován nejčastěji. Většina z nich vznikla paradoxně v období normalizace a perzekucí namířených proti všem, kteří se odmítli vládnoucí garnituře bezvýhradně podřídit. Nejen na toto období vzpomíná ve svých nebývale sebekritických pamětech nazvaných Rozpomínky. Co na sebe vím Milan Uhde. Kniha, která přináší nový, zajímavý a velmi upřimný vhled do jednoho neobyčejného života, byla uvedena (rozumějte pokřtěna, aniž by došlo k jakýmkoliv ztrátám na knihách, tedy bez polévání) kromě Prahy i v brněnském Domu pánů z Kunštátu. Uvádějícími měli být primátor města Brna Roman Onderka a Miloš Štědroň, hudební skladatel obecně známý především svým působením v Divadle na provázku (dnešní Husa na provázku). Primátor Onderka se však nakonec ze své účasti omluvil.

Následně bylo předáno slovo samotnému autorovi a ten s  vtipem i vážností promluvil o své motivaci k napsání pamětí, zavzpomínal na některé konkrétní události a nevynechal ani své působení v roli ministra kultury Československé republiky. Věděli jste například, jak náročné bylo stěhování ostatků básníka Ivana Blatného? Nebo že tehdy osmdesátiletá Adina Mandlová byla po svém návratu do Československa v roce 1990 tajně finančně podporována Ministerstvem kultury, protože byla zcela bez prostředků?

Paměti Milana Uhdeho končí rokem 1999, protože, jak autor sám zmiňuje, od tohoto roku pro něj osobně nastává relativně klidné období nevyvolávající v něm potřebu vyznávat se ze zásadních konfliktů. Nezbývá, než mu přát, aby, nepřeje-li si on sám opak, toto období relativního klidu trvalo co nejdéle.

Související knihy

Uhde, Milan

Host, 2013