Pohádka

Kdysi dávno, pradávno, byla vesnice Sabeu Si Nana Lep. V té vesnici nežili vůbec žádní muži, jen samé ženy. Moc si přály mít děti, ale neměly s kým. A tak si sedly na bambusové zápraží s vykasanými sukněmi z listů ságové palmy a s nohama široce rozevřenýma čekaly na nějakého muže. Ale nikdo nešel. Najednou však přiletěl východní vítr, zavál jim pod sukně a v tu chvíli všechny ženy otěhotněly. Některé ale porodily dřív, a ty, co ještě neslyšely křik svého dítěte, jim to tolik záviděly, že se začaly s těmi šťastnějšími prát tak, že to ani jedno dítě nepřežilo.

Tuhle pohádku slýchal Prsatý muž na ostrově často; bylo tam hodně žen, které měly dítě, a nevěděly s kým. Lidé pak říkali, že to je Syn Větru nebo Dcera Větru.

Vrátil se z Padangu na Siberut a ubytoval se na pláži Majeru Koat, kde stál jeden menší hotel, který vlastnil vyzáblý bělovlasý Evropan, kterého zahlédl, když se tam šel zeptat na cenu. Byla zbytečně vysoká, a tak pokračoval ještě kousek příbojem k jednomu losmenu. Prý za padesát tisíc rupií. Nebylo to moc, ale ze zvyku řekl majiteli, Javánci potetovanému na rukou a zádech motivy draků, že to je mabesi sakinia, nemocná cena. Javánec mu se smíchem ukázal, že se za třicet tisíc může vyspat v rozestavěné chajdě s palmovou střechou a podlahou. Chata se nacházela v koruně stromu, jež se nakláněla nad mořem.

Zatím neměla ani schody, tak tam vylezl po rozložitých větvích, a hned měl jasno. Kdykoliv přijel k moři, chtěl mít na něj výhled. A tohle byl rozhodně nejkrásnější pohled, který se mu kdy naskytl. Synové potetovaného Javánce a mentawajské matky v mžiku stloukli schody. Jen si od nich musel půjčit mačetu, aby trochu osekal ostré hrany. Pak sebral na pláži prázdný pytel a roztrhanou deku a spolu se svou pláštěnkou je přivázal k trámům, aby na něj nikdo neviděl z vnitrozemí.

Jen to udělal, sedl si do stínu, nechal se příjemně ovívat větrem a koukal se na tu krásu. Vydržel tam sedět bez hnutí, okouzlen, snad dvě hodiny. Tady se bude meditovat a psát. Byl to ten nejluxusnější hotel, co kdy navštívil. Měl ale i své mouchy. První noc přišla průtrž mračen, dolů z nebes se snášely doslova provazy vody, pak se přidala vichřice a pršelo skoro vodorovně skrz chatku. Za chvíli se k dešti připojila tříšť vln. Když rozsvítil baterku, přes drobné kapičky viděl takovou mlhovinu, že ani nedohlédl k dalšímu trámu. Batohy dal do nepromokavých pytlů, sám se přikryl stříbrným alobalem k udržení tepla a v poloze skrčence pomalu usínal. Mezitím něco udeřilo do stromu. Ve vlnobití se utrhly dvě lodě a narážely střídavě do sebe, do kůlů chajdy a do kmene stromu. Za chvíli byli u kánoí tři synové muže s draky na zádech a začali ty lodě vytahovat na břeh. Potom jeden z nich vyšplhal k němu a ukazoval mu, ať jde spát k nim do losmenu. Poděkoval, ale zůstal. Přece ho pár kapek nerozmočí, pomyslel si.

Deníky a foťáky měl ve vodotěsných batozích, tak co.

Dostal chuť na krevety. Vydal se pro ně do přístavu, kde také navštívil starého známého Hendriho. Ten ho pozval k sobě domů na čaj. David ho poprosil, aby on nebo členové jeho rodiny, řekli Mistru Dalímu, že přebývá na pláži.

„Smrdíš, kamaráde,“ smál se Hendri. David si k sobě čichl, ale necítil nic než vlhkost moře.

„Tak se koupej v moři a per si tam prádlo a budeš smrdět stejně,“ odvětil a rozesmál se.

Všiml si, že Hendrimu vypadly dva přední zuby.

Ale vousy jako on prošedivělé neměl. David ztloustl, a Hendri se scvrkl. Měl náhle pocit, že Hendri je pro něj v té samotě někdo velice blízký, ale včas si uvědomil, že jeho blízcí jsou především Danička, Innuška, Verunka, brácha, rodiče a pár opravdových kamarádů, které by spočítal na prstech jedné ruky.

Přesto si s Hendrim rád zavzpomínal na staré časy. Hendri vytáhl fotky. Střídavě vykřikovali jména lidí a míst, u některých fotek se Hendri zarazil, zamračil se a řekl: „Matei.“ Případně zmínil okolnosti smrti dotyčného. Najednou se na Davida podíval a řekl: „Staré časy zmizely. Stát je měl nechat žít postaru v džungli. Turisti už sem skoro nejezdí. Ani se nedivím.“

„Mata si kirei, oči kouzelníků, jsou plné peněz. Kupatu, Arat Sabalungan, puru na rura tanai. Za pár let možná Arat sabalungan zmizí.“ Podívali se na sebe. Dva osamělí chodci na této Zemi. Usmáli se, jako by to oba chápali.

Pak mezi hromadou fotografií, které pomalu polykala všudypřítomná vlhkost, zahlédl skoro nedotčený snímek Toyi. Dokonce v tričku, které jí koupil ten den, co naposledy odjížděl ze Siberutu. Poprosil, jestli by si tu fotografii mohl nechat. Hendri se lišácky usmál: „Já to věděl, už když jste volali na pomoc její duši duchy předků. U mě, ve starém domě. Tenkrát.“

„Můžu si ji vzít?“

„Vem si ji. Malý dárek pro tebe.“ Najednou se starý lišák ťukl do hlavy: „Někdy příští týden jedu mořem na sever do vesnice, kde teď bydlí. Nemusíš mi nic platit, jen nějaké to pivo.“

„Dohodnuto.“

Ukázka pochází z knihy Syn větru a prsatý muž, kterou vydalo nakladatelství Smart Press.

Přečtěte si také

• více informací o knize v článku Syn větru a prsatý muž
• rozhovor s autorem knihy Josefem Formánkem

Související knihy

Formánek, Josef

Smart Press, 2013