Aukce
Pokyny z hlubin věků o tom, co udělat, jak žít… a jak napsat román
Možná znáte ten pocit, že někoho, s kým jste se „náhodou“ setkali úplně poprvé, dobře znáte. Něco vás k sobě přitahuje, pořád si máte o čem vyprávět, jste jaksi naladěni na stejnou vlnu. Často se mi stává, že po tom, co vyjde historický román, ozve se mi někdo, kdo se s některou z postav ztotožňuje. Naštěstí jsou to ohlasy pozitivní a jeden z nich k neuvěření. Ale tak se to stalo!
Neděle 26. srpna 2012, podvečer
Zvuk mobilu ke mně na zahradu sotva dolehl, nezněl nijak naléhavě.
„Vy jste ta spisovatelka?“ Ptal se muž hned po tom, co se mi dlouze a několika jmény představil, a když jsem tedy potvrdila svou totožnost, začal nejdříve rozpačitě a pak mírně rozrušeně vysvětlovat: „Já jsem vám musel zavolat, protože jsem právě dočetl váš historický román Anežka a král… Víte, já věřím, že si nebudete myslet, že jsem blázen, když vám řeknu, co se mi před pár lety stalo, a od té doby se mi dějí zvláštní a nevysvětlitelné věci pořád.
29. listopad 2009
Augustina zamrazilo. Když vstoupil na první schod do podzemí z kaple Svatého kříže Svatovítské katedrály, pocítil to lehké zamrazení poprvé. Teď, když se zastavil na posledním stupni a měl královskou hrobku jako na dlani, mrazení zachvátilo celé jeho tělo, zježené chloupky na zátylku mu zvedaly límeček sváteční košile a píchaly do lemu černého pláště řádu svatého Lazara Jeruzalémského se znakem zeleného kříže. Z komendy svaté Zdislavy se dnešní malé zádušní mše účastnili dva bratři, další tři muži zastupovali řád maltézských rytířů, v čele skupinky důstojně vykračoval tehdejší kardinál Vlk.
Augustin po chvíli přestal své přátele vnímat. Celý svůj život miloval historii, především Přemyslovce, a dnes… dnes si chtěl užít tu čest, že může výjimečně nahlédnout do hrobky českých králů, vzpomenout památky krále Karla IV., kvůli kterému se dnešní setkání vlastně konalo.
Podmanivý hlas kardinála pozvolna zanikal na pozadí šepotu, který se mu náhle naléhavě ozýval v hlavě. Obličeje živých se ztratily v jemné mlze, která ho najednou obklopila, aby mohlo vyniknout nečekané poselství…
Augustin celou svou duší naslouchal, jak k němu tentokrát historie jasně promlouvá hlasem někoho známého, milovaného a blízkého. Lehce se mu podlomily kolena, opřel se rukama za zády o sarkofág krále Přemysla Otakara II.
Jakoby ke mně mluvil otec… věděl s jistotou a pozvolna přestal v myšlenkách tápat. Byl si jistý.
Krátká mše skončila, všichni přítomní se s vážnou tváří poklonili památce českých králů, ale Augustin jediný se usmíval. Nemohl se nikomu svěřit, že nevnímal jediné pronesené slovo, že celou dobu naslouchal jinému hlasu, odněkud z hloubky věků. Věděl, že to nebyl císař Karel IV., byl si jistý, že ten, kdo se s ním dnes právě v hrobce českých králů spojil, byl velký vladař Přemysl Otakar II.
A Augustin také konečně věděl proč… a co pro svého otce má a musí udělat.
Pokračování hovoru po telefonu
„…Tak to se mi tehdy stalo a od té doby jsem sháněl informace, sponzory, peníze, založil občanské sdružení a 8. září budeme u nás ve městě odhalovat sochu Přemysla Otakara II., v rámci oslav 750 let od založení Mýta, protože ho založil právě král Otakar, mimo desítky jiných českých měst. Jenže nikde mu za to sochu nepostavili. No a já… já jsem musel.“
Nezmohla jsem se na slovo, jen zabreptala něco o tom, že to je úžasné…
„A já jsem vám musel zavolat a pozvat na to velké slavnostní odhalení, protože jsem dočetl ten román… přijedete?“
„Přijedu.“
8. září 2012, Mýto
Poznala jsem ho hned. Uprostřed skupiny významných politiků, zarůžovělý rozrušením, starší muž příjemného zevnějšku, já mezi stovkami, tisíci přihlížejících na jednom z největších náměstí u nás. Až když spustil Tomáš Klus „Za co, pane Bože, za co?“, vydala jsem se opačným směrem než všichni ostatní, z náměstí ke staré Pražské bráně a k zatím opuštěné a zahalené soše. Stály jsme tam osamocené jen chvíli. On, skrytý pod plachtou na podstavci, já tiše nadšená.
Slavnostní trouby ohlásily příjezd průvodu šlechticů v dobovém oblečení, dvě tisícovky přihlížejících se přelily k nám, v čele politici. Stála jsem vedle krajských hejtmanů, starostů a poslanců, na Miloše Zemana, budoucího prezidenta se zapomenout nedá. Tahal za jeden ze čtyř provázků při samotném odhalení jako poslední.
A znova zvuk fanfár, řečnění, vysvěcení sochy a požehnání, blesky fotoaparátů… Všechny hlavy zakloněné, pohledy upřené na krále Přemysla Otakara II.
Dojemná chvíle. Pro mě určitě, Augustinův vnitřní stav se těžko popisuje…
U voňavých stánků s jídlem je narváno, z pódia se nese hlas Věry Martinové, Mira Žbirky, oslavy pokračují, král Přemysl Otakar osaměle hledí do dálky a myslí si své…
Začátek listopadu
„Nemůžu na Mikuláše a jeho otce krále Otakara přestat myslet, chodí za mnou nad ránem, mluví se mnou, potřebuji vědět, jak to všechno bylo, poznat jejich život…“ byla Augustinova první slova, když jsme se opět setkali. „Vím, že i mí předkové byli šlechtici, ale to je skutečnost, pracuji na našem rodokmenu,“ vysvětloval mi celým jménem Augustin Karel Andrle von Sylor.
„Proč mám pořád potřebu někomu pomáhat, organizovat sbírky na opravu kostelů, obrazů, co mám ještě udělat, abych měl klid?“ Pak se na mě podíval téměř zoufale. „Musel jsem jet na zříceninu hradu Cvilín, projít Hradec nad Moravicí. Vím, že ta místa se mnou musí být nějak spojená, mám neovladatelnou touhu Cvilín vlastnit a zjevila se mi tam žena v černém, se zahaleným obličejem. Přece nejsem blázen, musí to mít nějaký smysl.“
Následovalo několikahodinové sezení, návrat do minulosti a příběh Mikuláše, nemanželského syna krále Přemysla Otakara, který se nápadně shodoval s historickými daty a skutečnostmi. A tam, kde se úplně neshodoval… co my víme, třeba odborníci na historii taky neví, jak to všechno doopravdy bylo.
A tak se stalo, že jsem měla podrobné podklady pro napsání dalšího románu o opavském vévodovi Mikulášovi, nemanželském synovi krále Přemysla Otakara, které se ke mně dostaly prostřednictvím pana Augustina Andrleho, šlechtice duchem i rodem.
Román vyjde v nakladatelství MOBA v březnu 2014.
O autorce
Jaroslava Černá se narodila v roce 1959 v Hranicích na Moravě, kde absolvovala gymnázium, poté vystudovala Sociálně právní školu v Ostravě. Více než deset let byla zaměstnána jako sociální pracovnice na MÚ v Hranicích. Po doplnění kvalifikace na PF v Olomouci a stážích v zahraničí učila na soukromé střední škole, později se věnovala soukromé výuce angličtiny a zároveň vydala svůj první román (2006). Zajímá se o historii, ezoteriku, psychologii, sociologii, záhady zaniklých civilizací. V současné době se věnuje především psaní historicko-ezoterických románů, výkladu karet, čínského orákula I ť-ing. Je regresní psychoterapeut. Jaroslava Černá je vdaná, má dva dospělé syny Jakuba a Jana, žije v lázních Teplice nad Bečvou u Hranic na Moravě.
Doporučení:
Související knihy
Královské námluvyAnna Jagelonská, královna uherská, česká a římská
Černá, Jaroslava
Alpress, 2013
Johana z RožmitáluNa rukou jed, v srdci láska
Černá, Jaroslava
Alpress, 2013
Perlová korunaVladařské ambice křehké choti Jiřího z Poděbrad
Černá, Jaroslava
Alpress, 2013
Sedmého sedmýČerná, Jaroslava
Moravská Bastei MOBA, 2013
Ohnivá královnaBouřlivá vášeň císaře Zikmunda
Černá, Jaroslava
Alpress, 2012
Břetislav a JitkaNenávidět je snadné, milovat krásnější
Černá, Jaroslava
Moravská Bastei MOBA, 2012
KateřinaElixír lásky Rudolfa II.
Černá, Jaroslava
Alpress, 2011
PřísahaPříběh hluboké lásky
Černá, Jaroslava
Moravská Bastei MOBA, 2011
Anežka a králJediná láska Přemysla Otakara II.
Černá, Jaroslava
Alpress, 2010
Útesy sebevrahůČerná, Jaroslava
Beletris, 2008
Pokyny z hlubin věků o tom, co udělat, jak žít… a jak napsat román - DISKUZE
Napsat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Pan Andrle se mohl v královské hrobce jen těžko opírat o sarkofág Přemysla Otakara II., protože ten tam není. Je v boční kapli za oltářem. No a tak je to s „historickými romány“ paní Černé obecně. Červená historická knihovna promísená velmi pokleslým okultizmem. Spousta blábolů, nepřesností a výmyslů, protože na místech, o kterých píše zřejmě nikdy nebyla a stačí jí informace vytahovat z lidí při pochybných regresích. Ale v národě Nováků, ve většině čtoucí jako jediné informační periodikum Blesk, se není čemu divit, že „romány“ paní „spisovatelky“ Černé jdou dobře na odbyt. Loukotková, Vaňková, Jirásek, Neff a mnozí další se musí obracet v hrobě. Doufám, že paní „spisovatelku“ chodí v noci strašit.