Deset let ovládala anorexie život Emmě Woolfové. Svou dosavadní existenci shrnuje v knize Jen jedno jablko denně. Titul vydalo v letošním roce nakladatelství Mladá fronta.

Mentální anorexie na počátku připomíná klasickou redukční dietu. Také autorka nejprve vyřazuje ze svého jídelníčku všechny pochutiny, poté tučné pokrmy, postupně vynechává hlavní jídla a sklízí zaslouženou „odměnu“, kterou je úbytek hmotnosti. Jsou tací, kteří se dokáží včas zastavit a současně nepřejít ani do fáze opětovného nárůstu hmotnosti. Ti, kteří se včas nezastaví, se ovšem zřítí do náruče poruchy příjmu potravy. Emma Woolfová patří právě k této druhé skupině. Sama přiznává, že nedokáže rozlišit, kde končí dieta a začíná anorexie. Ví, že tato nemoc u ní propuká v době, kdy se s ní rozchází chlapec, kterého miluje. Dieta se jí vymyká z rukou, má nízké sebevědomí. Neví, jak se má vypořádat s citovým zmatkem, cítí se opuštěná a ponížená. Nenávidí sama sebe. Hladovění je pro ni stavem, který může ovládat. Ač to zní prapodivně, pro anorektiky může být odmítání jídla způsobem, jak se vypořádat s bolestí a získat nad sebou kontrolu. Autorka plně podléhá tomuto způsobu uvažování a její sebedestrukce nabírá na obrátkách… Dá-li se vůbec napsat, že někdo „skvěle“ popisuje nemoc, pak o Emmě Woolfové to platí bezvýhradně. Na základě vlastních zkušeností představuje anorexii jako naprosté zpřetrhání vazby mezi tělem a duší. Nejde o skutečnou hmotnost, problém je v hlavě a nikoliv na číselníku váhy nebo ve velikosti oděvu.

Od devatenácti do jednadvaceti let Emma studuje na Oxfordu. Anorexie ji pohlcuje v devatenácti letech. Na začátku studia váží šedesát jedna kilo. Po promoci dosahuje děsivé hmotnosti – váží pouhých třicet pět kilo. Jejímu tělu zcela chybí podkožní tuk. Přiznává, jak těžká jsou pro ni zimní období a jak je jí díky absenci tuku daleko větší zima než ostatním. Přesto se jí daří vyhnout se hospitalizaci, odpromovat a dostat se z přímého ohrožení života. Čeká na ni kariéra v nakladatelské a novinářské branži, má chápající rodiče i sourozence a seznamuje se s životním partnerem Tomem. V této fázi života se odváží čelit největší výzvě ve svém životě, a tou je skoncovat s anorexií. Otevřeně přiznává svou závislost v novinách The Times, kde píše pravidelnou rubriku o svém boji s touto chorobou. Získává ohromnou podporu veřejnosti. Je jí třicet dva let. Přibrala, ale zcela vyléčena není. Chce se svým přítelem založit rodinu, a to je pro ni tou nejsilnější motivací. Ví, že promarnila jednu dekádu svého života. Více času už ztratit nechce.

V publikaci zaznívá hodně důležitých informací o anorexii. Například, že touto poruchou netrpí jen mladé dívky. Poukazuje na to, že mentální anorexie může být skutečným problémem i pro zralé ženy nejrůznějších profesí. Vyvrací některé omyly, které se o anorexii tradují (například právě ten, že postihuje zejména mladé dívky). Předpokládám, že po knize Jen jedno jablko denně sáhnou především ti, kteří tuší, že jejich stravovací návyky nejsou zcela v pořádku, a cítí, že mají k mentální anorexii „našlápnuto“. Doporučila bych ji také těm, kteří mají ve svém okolí člověka, jež má narušený vztah k jídlu. Možná po přečtení budou lépe rozumět jeho chování. Rozhodně není návodem, jak se z anorexie vyléčit. Příběh je upřímným vyprávěním o uzdravování z anorexie a velké lásce.

Ukázka z knihy:

Právě ve chvílích, kdy se všichni společně sejdeme u stolu, cítím nadvládu své nemoci nejsilněji. Chtěla bych se připojit, chtěla bych se s nimi bavit a dělit o jídlo, ale trvá to už tak dlouho, že jsem zapomněla, jak na to. Jen pevně svírám svůj hrnek černé kávy a cítím se vyloučená. (Když mi nabídnou kousek dortu, je mi trapně, a když se nenamáhají, mám vztek.) Chci se stát součástí toho chaotického a družného společného hodování, ale nemůžu. (str. 55)

Související knihy

Jen jedno jablko denně
Příběh lásky a uzdravení z anorexie

Woolfová, Emma

Mladá fronta, 2013